ZZ Top - Rhythmeen (1996)

Mezi různými skupinami a interprety, které uvádím jako své neoblíbenější a někdy i vyloženě srdcové záležitosti, často zapomínám na vousaté trio z Texasu. Přitom je to jedna z těch skupin, které mě zasáhly již v dětství a to – světe div se – televizní „masírkou“ na podporu jejich pražské návštěvy někdy v 90. letech. Celé dny televize pouštěla jejich nejslavnější klipy, v nichž nebyla nouze o krásné ženy, rychlá auta – proslulý ZZ mobile a různě vylepšené modely z 50. a 60. let – i záběry na členy samotné, nejčastěji se objevující v roli pozorovatelů a komentátorů toho, co se v klipech dělo (s chlupatými kytarami). Jasně, že mi byla sympatická zejména jejich image a právě to mi zůstalo v hlavě ze všeho nejvíc. A pak ještě jejich účast ve filmu Návrat do budoucnosti, kde navíc exceloval i jeden z mých oblíbených „cvoků“, Christopher Lloyd.

Naplno jsem se ale k jejich hudbě dostal až někdy v sedmé či osmé třídě základky a to prostřednictvím alb Recycler, Antenna, Afterburner (ten jsem si tuším ke čtrnáctým narozeninám nadělil na kazetě a myslím, že bych jej mohl prohlásit za vůbec první album, které jsem si kdy koupil), Greatest Hits (tam jsem poprvé slyšel i jejich staré kusy, bohužel na něm nejsou songy z prvních dvou desek), Degüello a Fandango.

Rhythmeen dnes považuji za výborný návrat k bluesovým základům po megaúspěšných albech z 80. let. Skupina tu zní patřičně syrově, zejména Gibbonsova fuzzem poháněná kytara s tónem tak tlustým, že málem neprojde dveřmi. Naštěstí se tu nezkresluje úplně všechno, jako na některých následujících albech, takže nemáte pocit odkouřených repráků (eh… Mescalero, že?). Jinak tu není třeba hledat něco vysloveně objevného, o tom to není – je to hlavně o tom si to pořádně užít. Co na tom, že první tři písně jsou variací téhož, liší se jen mírnými odchylkami v tempu, když jsou kytarové riffy takhle funkčí, navíc ta tahounská a přehledná Billyho sóla (hned úvodní Rhythmeen, to jsou prostě tak parádně umístěný tóny, že by jen málokdo nahrál lepší)! Ukázkově minimalistické jsou i refrény, plnící nejčastěji funkci jedno až dvouslovných skandovaček („Black fly/that’s right/Black fly/that’s right“ nebo „She bang-bang my shang-a-lang“).

Harmonicky se vousáči drží osvědčených třech akordů, ovšem najdou se tu i výjimky, jako třeba čtvrtá What’s Up With That s nakřáplou foukací harmonikou, mající v pohodovém tempu relativně blízko k soulu, ať už doprovodnými vokály, či autorskou výpomocí soulových veteránů Luthera Ingrama a Marka Ricea. Možná je neznáte, ale takovou Mustang Sally snad netřeba představovat. Případně je tu téměř heavy metalový nářez She’s Just Killing Me – ta mě při prvním poslechu řádně praštila přes uši. Však i tu řádí i bicman Frank Beard. Ještě zmíním líně se převalující Vincent Price Blues s opět skvělými sóly, při nichž Gibbons ždímá z kytary naprosté maximum. A další překvapení v podobě My Mind Is Gone, kde je jako spoluautor uveden Stevie Wonder – ono je to akordické schéma z Pasttime Paradise jen těžko přeslechnutelné.

Bohužel se na albu nachází i pár nevýrazných kousků, točících se okolo stejných schémat, což samo o sobě nevadí, ale neškodilo by vydat klasických 40-45 minut a ty dva, tři slabší songy nechat třeba jako bonusy nebo b-strany singlů (ale samozřejmě mám do toho houby co mluvit). Fajn je, že na albu ani není moc dotáček, sem tam druhá kytara, či různé perkuse, takže studio tentokrát nehrálo takovou roli, jako v 80. letech a syrovost je zaručena.

Závěrem: Vousáči vydali v kontextu diskografie celkem vyrovnané album, které se drží zaběhlých forem a pokud se v něm nebudete moc šťourat a vrtat a hledat něco, co tam není a ani být nemá, tak si tu jízdu ZZ mobilem jistě užijete.
reagovat