Budgie - Deliver Us from Evil (1982)

27.12.2019 horyna | #

Poslední studiovou nahrávku "andulky"-kapely Budgie jsem si koupil na doporučení kolegy Jardy P proto, že jsem byl velmi zvědavý, jak se tihle dlouhou dobu drsní a neústupní rockeři, dokázali popasovat s lety osmdesátými. Nahrávka Deliver us From Evil je na dlouhatánskou dobu jejich úplně poslední studiovkou a po x posleších tohoto nosiče můžu konstatovat, že se to klukům povedlo se vztyčenou hlavou. Doba disca a komicky upnutých šatiček byla klasickému repertoáru Budgie s nímž slavili léta úspěchy vzdálená, asi jako Aljaška k deltě Nilu.
Deliver má hrany obroušené tak akorát. Místy zní pompézně, místy ale i kapánek vlezle-asi jako většina produkce z té doby. Klávesy a synťáky si našli cestu i k Budgie a na tomto nosiči zdá se celkem znatelně. Někdy dominují až příliš a místo kytar táhnou hlavní dějovou linii. Hudba kapely je velmi velmi melodická, místy až tanečně skočná (potrhlá odrhovačka Young Girl), absorbuje v sobě dostatek emocí (procítěné svižné power-balady Flowers in the Attic - jeden z vrcholů alba a Alison) i zajímavě vystavěných opravdových rockových čísel Dont Cry, N.O.R.A.D., nebo Finger on the Button. A navrch výmluvnou dobovou hymnu Truth Drug.

Tato desátá řadová deska se dle mého Budgie znovu povedla. Zpěvák Burke Shelley už tady vůbec neječí jako v minulosti (což se může stát výzvou pro ty, kterým na produkci kapely vadil především extrémně vysoko položený vokál jejich shoutera), melodie se přiblížili začínající produkci kapel jako byli Def Leppard, či Demon, kteří ve svých začátcích k hudbě andulky jistě vzhlíželi.

Po Deliver nastal na nekonečných dvacet čtyři let rozpad, který ukončil až comeback z roku 2006, ale to už je jiný příběh. Za mne tedy jen lituji toho, že kapela nepokračovala v nastolené cestě i léty osmdesátými, určitě by se žádné obrovské kompoziční fiasko podobné například tomu od Queen nekonalo.

PS: zvukem, synťákama i obsahem, mi tato deska připomíná milované Making Contact od hvězdných UFO.

reagovat

Voytus @ 27.12.2019 11:50:21
Jen upřesním, že pauza nebyla zdaleka tak dlouhá - to jen mezi tímto albem a "Cuckooland". Skupina to totiž táhla až do roku 1988. V roce 1986 vystřídal Williamse za bicími Jim Simpson, jen nedošlo k vydání žádného dalšího materiálu (pokud existoval). K obnovení činnosti došlo v roce 1995, nejprve na několik jednorázových vystoupení a od roku 1999 do 2010 jako regulérní comeback.

K albu snad jen to, že už jsem ho hodně dlouho neprohnal ušima, v důsledku čehož si z něj nevybavím ani notu - t bych snad mohl někdy napravit.

dan @ 27.12.2019 12:05:43
Dobový artefakt, který se s přimhouřením oka dá skousnout. Škoda těch potlačených kytar. Budgie to přesynťákovali až moc. Ale na druhou stranu vás nikdo netahá za uši. Srovnání s Ufo bych se nebránil, ti poslouží jako odstrašující příklad toho, že když se to nezabalí, může to končit tragicky.

horyna @ 29.12.2019 12:22:49
Mně zase přijde, že tuhle poslední desku v nesnadné době osmdesátkové, dokázali Budgie vybalancovat s gácií. Ano kláves zde je dost, ale nijak přehnaně nekazí dojem z alba a je že je jich tu víc jako kytar? No a co by pak měli říkat třeba příznivci Yes-ovce Howea, který v Asii dostal prostoru tak za nehet.

Voytus @ 29.12.2019 13:29:37
horyna: Jako příznivce Howea neříkám na Asii nic. Prostě to neposlouchám, protože mě to nebaví. A nejde jen o klávesy, ale celkové podání. Nikomu to neberu, ale na mě je jejich hudba od začátku příliš komerční.

Pokud jde o zařazení kláves u do té doby kytarových skupin, tak si myslím, že jako dobrý příklad poslouží třeba Thin Lizzy, kteří je zejména na svém posledním albu využili střídmě, nezaplácli s nimi úplně všechno a ve výsledku to zní dobře. A z opačného úhlu pohledu bych mohl pokračovat na téma "proč nemám rád symphonic metal".

horyna @ 29.12.2019 19:43:43
Zdravím Vojtěcha. Lepší příklad jsi vybrat nemohl a taky myslím jediný. Na T. L. jsem dočista zapomněl, oni a snad ještě King Crimson těma synťákama opravdu šetřili. Jmenované Iry mám rád hlavně v sedmičkách, poslední tři desky výrazně méně, ale to s klávesovým soundem nesouvisí. Vyhli se mu ladným obloukem, i když kdo ví, jak by znělo album z roku např. 1987, kdyby se bez tragédie pokračovalo dál.

northman @ 30.12.2019 05:29:10
Kdo má Budgie spojené s deskami Budgie, Squawk, tak pro toho je tahle deska propadák. Tenhle trend je prakticky u všech tvrdých kapel. Tahle deska se dá poslechnout, ale ne poslouchat opakovaně, alespoň pro mě. Pěkná recenze. Mám pocit, že tohle dokonce vydal Globus na vinylu. Díky za upozornění po kterém jsem si desku poslechl.

dan @ 30.12.2019 06:15:36
Velké kapely procházejí určitým vývojem. Pokud nezamrzneš v jejich počátečním stádiu, dokážeš je následovat a posouvat se společně s nimi. S Deep Perple se dá bez problémů projít několika etapami během první desetiletky. Budgie drželi syrovou laťku na sedmi albech. Pak se otevřeli jako ostatní, jinak by nepřežili.

Petr59 @ 04.01.2020 11:16:44
Toto album mám jen proto, že Budgie patří mezi mé srdcovky a mám jejich komplet diskografii (1. vydání CD). Musím si je po dlouhé době pustit . . . zda je to pro mě taková sračka, jako když jsem je slyšel poprvé. "Osmdesátky" je pro mě něco neskutečně odpudivého, něco, co "zkazilo" nejednu kapelu. Když se řekne "osmdesátky", osypu se a chce se mi zvracet. Natož to ještě někde poslouchat.

horyna @ 05.01.2020 09:13:22
Donedávna jsem k osmdesátým letům zastával podobný postoj jako Petr. Pro rockera jsou 80-tky odpadem, pro metalistu naopak požehnáním. Vzpomínám si, že jako mladí, když jsme s metalem začínali a poslouchali jej, nebylo nic lepšího než osmdesátky. Pro nás to byla jakási revolta proti vyměklému rocku. Vždyť si to vezměte, ty nejlepší spolky ze všech odnoží metalu vydávali to nejlepší v této desetiletce. Vznikl heavy (i když ten možná o píď dřív), za oceánem se probudil power, v německu začal speed, pro tvrďáky tu byl thrash i death...vše se dělo v osmdesátkách. Milovali jsme toto období.

Po přechodu k měkčím formám, k rocku, se onen postoj najednou diametrálně otočil. V rocku, artu, hardu a přilehlých směrech to byl kýč jako blázen, cítil jsem to léta stejně jako Petr. Věk vše postupně smazal a urovnal, dnes to beru s nadhledem a fůru komerčních alb a dobově příslušných nahrávek postouchám s chutí a miluju je stejně jako kterékoliv jiné.

Pokud mám v osmdesátkách zvracet :-) jako ty, tak leda na běžný pop a disco, na Jacksona-klacksona, nějakého Collinse (promiň zlatý sedmdesátkový Phile), Prince a z kolotočárských tancovaček typu Modern T. se mi dělá šoufl s úsměvem, to k tomu hold patřilo.