Young, Neil - Comes a Time (1978)

Původně kanadský písničkář Neil Young mě byl vždycky hodně blízký. Zejména mě oslovovala jeho akustická nebo elektroakustická stylová poloha. Zvonění jeho kytar, kvílení jeho harmoniky a zvláštně posazený hlas měl pro mě velkou podmanivost a přitažlivost. Probírat se jeho obsáhlou diskografií a vyhledávat ty nejstěžejnější klíčové věci není vůbec lehká práce a tak podobně jako u Boba Dylana, mám i u Neila Younga z mého subjektivního pohledu vybraná ta zásadní alba, anebo ta, která mě opravdu oslovila a rád a často se k nim vracím…
Album Comes A Time rockery moc nenadchlo, protože „bigbítu“ tam až tolik nebylo, ale milovník akustických kytar a nostalgických melodií si přišel na své. Protože hraji na dvanáctistrunnou kytaru, tak jsou mi skladby na albu o něco bližší a zjišťuji, kolik krásných a přesto nijak komplikovaných melodií Young na album dostal a jak do nich vložil svou nepodplatitelnou duši celoživotního romantika…

GOIN´ BACK – jemné flažolety v úvodu a pak zvonivé akustické kytary několikrát zopakují dané téma a máme tu danou introdukci pro příjemně laděné album, kde to zvoní a cinká a my se můžeme zaposlouchat do podmanivého hlasu jednoho z největších písničkářů západní polokoule. Youngova přítelkyně Nicolette Larson s ním zpívá v dvojhlase velmi krásnou melodii, do které vstupují z pozadí velmi vkusně, bez nějakého podbízivého záměru i smyčce a baskytara a bicí nástroje jeno m tikají a nijak nepřebíjejí celkovou atmosféru, přivolávající tematiku odchodů a návratů…

COMES A TIME – další skladba je pilotním počinem alba. Rufus Thibodeaux zde jako fiddler dodá countryový timbr, který se vznáší nad zvonivými kytarovými doprovody a dobře vystavěnými hlasy Younga a jeho přítelkyně. Ve dvojhlasu jejich pěvecká účast získává výtečný rozměr zejména v refrénu. V mezihře vytvářejí smyčce zvukovou vlnu, která skladbu harmonicky nádherně spojuje. V závěrečné části písně doznívání za Gone With The Wind Orchestra se děje v krásně melancholickém opojení…..

LOOK OUT FOR MY LOVE – Youngův hlas zní podle obsahu textu buď posmutněle, nebo naopak do jeho hlasu vstupuje větší důraznost a odhodlanost. Jeho frázování je naprosto bezchybné, třebaže on sám nevládne nějak mimořádným hlasovým fondem, což ovšem nijak v hudbě daného žánru nevadí. Housle jsou všudypřítomné, ale skladba získává na výraznější úderností, díky baskytaře Tima Drummonda, který sice hraje základní tóny, ale s velkým důrazem. V další fáze se do rytmu dostává zkreslená elektrická kytara, která řeže jednotlivé doby. Young je vypravěčem i zpěvákem. V tom okamžiku se ozve řeřavý tón elektrické kytary, který prosvítí obzor. Skladby plyne v nevzrušených taktech dál až k závěru….

LOTTA LOVE – do akustických kytar se připojuje i klavír Spoonera Oldhama a Young přechází průběžně z durové tóniny do mollové, což se děje s velkou elegancí a lehkostí, třebaže rytmický základ skladby je hodně zatěžkaný. Milostné téma Young vyzpívává s přesvědčivostí zamilovaného člověka, který je obtěžkán láskou a je si vědom její hodnoty. Střední tempo písně má příjemně vzrušivý spád až do samého závěru…

PEACE OF MIND – zajímavé napětí se podařilo vložit do této skladby. Melancholie a nostalgie si vzájemně podávají ruce jako Neil Young a Nicolette Larson, Zvláštní rytmické členění výrazně mění atmosféru na albu, kterou podkresluje Oldhamův klavír, ale také steel kytary Bena Keithe a závany smyčců. Skladba má mimořádnou atmosféru a znovu si člověk uvědomuje, jakou velkou sílu, význam a poslání mohou mít správně zaranžované a použité smyčce. Ve vokálním projevu je jakýsi smutek, možná stesk, ale zároveň jakási vnitřní vyrovnanost nespecifikovatelného charakteru…

HUMAN HIGHWAY – jestliže jsem se prozatím víceméně vyhýbal termínu country, tak v této skladbě to udělat nemohu. Naopak – skladba je country hned v prvním plánu. Vedle zvonivých kytar v daném soundu se do skladby dostává i banjo a píseň skutečně přivolá atmosféru amerických prérií. Zvonivé kytarové sólo uvnitř skladby zní ovšem velmi příjemně, stejně jako prokreslované tóny steel-kytary a výtečně postavený mužský a ženský dvojhlas. Vznikla skladba, kterou si můžete sami zahrát na kytaru jen tak z přetlaku, nebo pro přátele a nemusíte se přitom ohánět nějakým Uměním…

ALREADY ONE – baladicky znějící skladba má klasický youngovský charakter. Dlouhé tóny, a prostorně znějící melodie, v níž se nevyměňuje příliš mnoho akordů, ale harmonie je stejně bohatá a košatá, ať už se o to postarají lidské hlasy, zvonivé akustické kytary nebo v backgroundu i smyčce. V mezihře dostane příležitost pro sólo na steel-kytaru Ben Keith –dlouholetý Youngův kamarád a doprovazeč. Příjemně plynoucí melodie ve středním tempu je zbavena jakékoliv výbojnosti a agrese a vzdálí vás od městských stresů a uvědomíte si, že i lehnout si do trávy a vložit stéblo mezi zuby může být návratem do dětství…Myslím, že tohle je velmi typická skladba pro Neila Younga, kde ho všichni poznají v celé všeobjímající šíři na první pokus…

FIELD OF OPPORTUNITY – tahle skladba nás opět vrací do countryového hájemství. Doprovody jsou jasné a přirozené a přítomnost houslí Thibodeauxe a steel-kytary Keithe jsou velmi ústrojně a organicky pojaty a svádějí vás k tanci a k zahození všech starostí za hlavu. Píseň svádí k nekonečným improvizacím a pěveckým doprovodům…

MOTORCYCLE MAMA – tak tahle skladba je opravdovým folkrockem se vším všudy. Nejenom za výrazné podpory elektrické kytary a dusavých bicích nástrojů a zemitých basů, ale vedle Younga zejména Nicolette Larssson široce rozevře svůj pěvecký potenciál a my se máme možnost přesvědčit, že je to skvělá zpěvačka a ne jenom doprovazečka. Její hlas má barvu, sílu a energický potenciál. Young se schválně stahuje do pozadí, ale hudební doprovod prošpikovaný klavírem, houslemi a šlapavou rytmikou se dynamicky velmi dobře uvolňuje. Velmi silný příspěvek na albu, který vybočuje z dané koncepce…

FOUR STRONG WINDS – závěr ovšem patří jasné melodické skladbě, kde to zvoní mnoha kytarami (i dvanáctistrunnými) a Neil Young a Nicolette Larson zpívají umírněně, ale přirozeně čistě a přesvědčivě. Thibodeauxovy housle kreslí melodickou perokresbu nad cinkáním a zvoněním kytar a my vnímáme jakousi porci smutku a nostalgie, kterou ještě umocňuje Ben Keith na steel-kytaru. Místy mám pocit, jako bych slyšel kytarové postupy George Harrisona, ale Young se dokáže identicky propojovat s hudbou amerického prostředí zcela věrohodně a tak je mi na konci trochu líto, že už ten výlet skončil a Young někam zmizel za nekonečný obzor…

Album Comes A Time na mě dýchlo americkými dálavami, nekonečnými západy oranžového slunce a tetelivého vzduchu s vlasatými volnomyšlenkáři, kteří mají na zádech sombrero a chodí ve vysokých botách a přitahují pozornost kostkovanými košilemi a neholenými tvářemi, co občas naskakují na nákladní vagony a jedou Severozápadní dráhou někam nazdařbůh, anebo s batohem u zaprášených bot mávají na dlouhé trucky, aby se nechali převézt od východního pobřeží přes velké pláně do slunné Kalifornie, kde léto nikdy nekončí….. Trochu jsem popustil uzdu fantazii, protože takovéto asociace ve mně vyvolává hudba tohoto Youngova alba.
Myslím, že čtyři hvězdičky si zaslouží zcela poprávu.

reagovat