Journey - Arrival (2001)

Říkají vám něco jména kapel Tyketto nebo Tall Stories? Neříkají? Vezměte tedy zavděk mým pozváním do Ameriky devadesátých let, do doby, která se s melodickou hudbou začínala pomalu loučit. Obě zmíněné party patřily k početné a stále se rodící (i když spíš poslední) enklávě melodické hard rockové a A. O. R. školy. Ti první "spadli" ihned do první ligy, ti druzí v nejlepším případě do té druhé. Známější a slavnější Tyketto bodovali napoprvé skvělým debutem Don´t Come Easy, to byl u mikrofonu ještě Danny Vaughn. Až na třetím albu se objevil někdejší zpěvák právě Tall Stories, Steve Augeri. A byl to právě Steve, kterého si Neal Schon vyhlédl na uvolněný post po rozhádaném Stevu Perrym. Svou roli hrála jak neuvěřitelná hlasová podobnost obou protagonistů, tak především to, že Augeri byl opravdu skvělým (a povahově klidným) zpěvákem, ve službách zastrčených Tall Stories a nevyužitým na albu Shine Vaughanových Tyketto.

Společně pak Augeri a Journey vydali dvě výborná alba. "Debutem" byla nahrávka z roku 2001 Arrival a druhým pokračováním deska z roku 2005 Generations.
Já osobně se na desku Arrival dívám tak trochu skrz prsty. Přes sedmdesát minut hudby a patnáctka skladeb je skutečně velká kláda. Náplň desky navíc tvoří ze dvou třetin balady. Tento druh skladeb je u Journey napevno zafixován, sedí jim a vždy tvořil podstatnou část jejich know how. Některé jsou skvostné, některé kapku vtíravé a některé dnes skoro neposlouchatelné. Holt doba osmdesátek si žádala své oběti a Journey byli jejími oddanými sluhy. V roce 2001 se však hraje naštěstí jinak a většina z balad nepůsobí trapně či vnitřně projímavě, ale vkusně a s romantickou stuhou.

Impozantní je samotný start nahrávky skladbou Higher Place. Schon servíruje silné melodie, kterým podkuřuje tesknou akustikou. Ve skladbě se rozrůstá stín bicí hradby Deana Castronova a Steve Augeri nechává krátce po otevření úst na svého předchůdce lehce zapomenout. Ale už první balada, věc číslo dva All The Way, není nic převratného. Naštěstí hned v závěsu přijíždí příjemný soft-rockový kus Signs Of Life a vzápětí na poměry Journey drsná věc All The Things. Další baladou je Loved By You a za mne opět říkám-nic moc.

To šestá Livin' To Do (opět balada) je z úplně jiného těsta. Je to klasický doják plný posmutnělých vizí zahraný ve značně potemnělé tónině. Symbolika Schonových funkčních sól, střídmé rytmiky a klasických kytarových akordů nádherně kooperuje s Augeriho hlasivkami. Skladba má neuvěřitelný feeling a naléhavost. Jde o typ balady, která vás chytí za hercnu, mocně s vámi lomcuje a vy brečíte jako malý chlapec. A je tu World Gone Wild, ta udeří nečekaně, srdnatě a nekompromisně. Pravá rocková pecka kalibru Journey se všemi melodickými proprietami. Stačí se zaposlouchat do Stevova vokálu a bohatých aranží a pokud máte rádi Journey, nebo A.O.R. všeobecně, budete chrochtat blahem. I Got A Reason je typickou rádiovkou s nápaditou Nealovou šestistrunkou. Ach ty balady, máme tady další - With Your Love, ve které je té marmelády (na mne) už trošku moc. I následující, v pořadí desátá stať je z řad oplodňováků, jmenuje se Lifetime Of Dreams a svým silně na city působícím refrénem není nikterak marná.

A teď pozor, přichází třetí vrchol alba (tím prvním byla úvodovka, druhým skladba číslo šest a teď tedy jedenáctka) Live And Breathe – což je opět balada (já říkal, že jich tu bude jako máku :-), jenomže tohle je baladice s velkým B. Epicky energická krasotinka s nedostižným Augerim a překrásně se táhnoucí Valoryho basovou linkou. Ta vás omotává jako ladné ruce líbezňoučké panny, až vás doslova a do písmene uhrane. V refrénu Augeri exploduje a vy znovu zamačkáváte smuteční slzinu. A když ještě Schon vystřihne sólo z kategorie snů, papáte to Journey i s navijákem.

Ale co se to děje, Neal a spol nezapomněli, že jsou především rocková kapela a skladbou Nothin' Comes Close otáčí kormidlo k ostřejším břehům. Já volám: "Konečně!" I následující To Be Alive Again upaluje na vyšší rychlosti, až se vám po těch srdceryvných okamžicích začíná stýskat. Všeho do času, protože pod číslovkou 14. je ukryt největší drahokam této sbírky. Skladba Kiss Me Softly (balada, jak jinak) je tím NEJ, co si můžete z portfolia Journey v roce 2001 vybrat. Jde o velice smyslnou klavírní baladu s překrásnými vstupy baskytary, klasické kytary a především tím famózním nástrojem Journey, charismatickým hlasem Steva Augeriho. Ten tady válí v úchvatném spektru a citově je schopný vás sedřít na kost. Kapele věříte každou notu, každé slovo a naprosto svévolně se v její společnosti tetelíte blahem. Tečkou je pak píseň ve středním tempu We Will Meet Again, která nic nepokazí, ale po předchozím afektovaném výplachu už (ne)funguje jako dosluhující agregát.

Arrival je produkční majstrštyk Kevina Shirleyho a zároveň vokální pomník Steva Augeriho. Ten zde podává svůj jednoznačně nejlepší a dokonale strhující výkon. Přestože tu znovu žehrám na přespříliš početné zastoupení v baladickém poměru, je pro mne tato deska jednou z nejlepších produkcí oblíbených Journey. 4,5 bodu strhavá pan Steve Augeri na rovných 5. Viva melodické hudbě!
reagovat

pinkman @ 17.09.2018 21:48:05
Journey jsem začal poslouchat kvůli Schonovi, ten se dobře zavedl u Santany a první desky převzaly Carlosovi jazzové prvky. S Perrym změnili repertoár, už to nebylo ono. Nevěděl jsem že ještě hrají.

alienshore @ 19.09.2018 04:41:19
neviem o tom žeby Journey mali nepočúvateľné balady, Arrival je v podstate jediný počin ktorý má po ére Steve Perryho svoju tzv. journeyovskú kvalitu, to sa o ďalších produktoch povedať nedá, a inak tie balady na albume Arrival sú skvostné ...

alienshore @ 19.09.2018 05:17:58
za vrchol považujem skladbičku Signs Of Life, ten nástup na gitarové sólo Neala Schona je dokonalý, jeho feeling a cit pre muziku by mal byť príkladom pre mnohých hudobníkov, to sólo som počúval kedysi naozaj často a ešte aj teraz mi znie v ušiach :-) ...

EasyRocker @ 19.09.2018 05:39:45
Augeriho éru už jsem nějak nesledoval. Má dokonale perryovský hlas, odhradily mě některé koncerty, na které jsem koukal, jeho prezentace na pódiu mi tam přišla totálně přehnaná, skoro klauniáda. Perry byl u mě zcela mimořádný zpěvák i frontman. Možná něco zkusím, ale se "starými" Journey jsem spokojen:-)

steve @ 19.09.2018 06:18:30
Přesně tak. Staré Journey jsou nejlepší, není to žádný Santana, ale vlastní melodická hudba, plná pěkných hitůvek a písniček pro rádia. Jenže občas z toho ta komerce pořádně čučí a takové Raise on Radio je katastrofický plátce doby.

steve @ 19.09.2018 06:24:20
já mám radši desku Generations, ta je podstatně zemitější. Taky neobsahuje tolik balad, což je pro rockera určitě schůdnější volba. Tady to Schon dost přestřelil.

horyna @ 19.09.2018 12:40:44
Oni vlastně hrají a nehrají. Dean Castronovo sedí, nebo má podmínku za nepřiměřené chování a do skupiny nastoupil předchozí, jazzověji orientovaný a uznávaný Steve Smith. Studiovku nevydali sedm let, mezi tím si Schon pichtí sólovky, vzpomínám, že vydal dvě během krátké doby. Občas kapela koncertuje a co bude dál... uvidíme. Každopádně s Pinedou chytili druhý, vlastně už asi čtvrtý dech a obě poslední alba patří u mne mezi jejich naprostou špičku. Jelikož osmdesátky až na pár vyjímek neprožívám, oceňuje především tvorbu v novém tisíciletí.

Easyho poznámka o živé prezentaci toho, nebo onoho je důkazem, že někdy stačí (je lépe) slyšet, a ne vidět :-)

Ano, Generations je zemitější a povahově mnohem energičtější. Kapela se konečně odvázala.

Arrival jsem bral donedávna jako "sbírku balad"/ album navržené na silně romantickou notu. Něco podobného vydali i Gotthard s trojicí Open, Homerun a Human Zoo, nebo Thunder s Giving the Game Away.