Creed - My Own Prison (1997)

Tohle album (jediné od Creed v mé sbírce) jsem si zkrátka zamiloval už před léty na první poslech. Dlouho mě plně nasycovaly původní seattleské klenoty, a tak jsem se nějakým post-grungeům a podobně vyhýbal jako čert kříži. Nakonec mě ale na základě nějaké kladné recenze dostihlo tohle, v USA neskutečně úspěšné album.

Torn zahajuje působivé vybrnkávání, smetené poctivou metalovou palbou, a náhle zavane nesmírně napjatý Stappův hlas, který jako by se přesně vmanévroval mezi velikány Veddera a Cornella. Střídání klidu a riffové bouře je grungeově typické, ale neztrácí nic z působivosti...

Ode startuje až metallicovskými riffovými zášlehy, ale Stapp přinese opět vítané seattleské vibrace. Nesmírně silná skladba s tvrdým jádrem, ale srdečným refrénem, v němž pánové naplno odhalí své úžasné melodické cítění. Jinak ale důkaz toho, že Creed se těžkého kovu nebojí.

No a přichází těžce úspěšný titulní singl, startovaný lehkým brnkáním za Stappova civilního doprovodu s ohromným citem a obrovským emocionálním nábojem, vypouštěným přes jeho zlaté hrdlo. Drtící metalický refrén je ukázkou nádherného stupňování emocí a temných běsů, ale má v sobě takovou sílu, že skáču natlučený adrenalinem od podlahy ke stropu.

Pity for a Dime má rovněž působivý klidný začátek a zřetelně temný odstín, opět skvěle vystižený bezchybným Stappem, i tady ale dojde k metalové explozi, která srovná se zemí vše v okruhu sta metrů - Tremonti za šesti strunami řádí jako smyslů zbavený.

In America je Stappovou osobní zpovědí a puritánskou stížností na americké poměry, má tedy opět značně potemnělý akustický nádech, podporovaný jednoduchými přechody Phillipse. I tady se ale čtveřice zhoupne do kovového průplachu, doplněného působivou přehlídkou Stappových deklamací a výkřiků, přičemž i konec je žhavý a drsný.

Illusion začíná drsným spojením Marshallovy basy a rozskřípaným Tremontiho kovovým hlomozem, Stapp se sem snaží vklínit nějaké city a melodie, ale v téhle bezútěšné, drsné věci se to moc nedaří. Políček a facka ospalým s odpáleným Tremontiho sólem.

V podobném duchu pokračuje rychlá a nekompromisní Unforgiven, žádný klid a pokoj, žádný odpočinek pro vaši zmučenou duši - tady bude jen hůř a hůř. Trocha melodií se vměstnala do refrénu, je to jako oáza uprostřed bitevního pole.

Ohromně hitová je Sister, brnkání se přelije do melodické metalové jízdy, refrén ale s parádně napjatým Stappem znovu vybuchne neskutečným množstvím životodárných hormonů. Dráždivá metalová energie funguje až do závěru, ukončeného znovu brnkáním strun.

What´s This Life For si svou baladickou podobou a Stappovou utrápenou otázkou o status hitu říká přímo plnými hrstmi, a také se ho dočkala. Refrén je fantasticky vyvedený v duchu všech seattleských hrdinů, účinek na koncertech byl absolutní.

Stejně skvěle našlápnutá je One, která zakončovala původní verzi alba. Od začátku do konce opět ohromující energetický příval s mistrovsky odpáleným refrénem. Tomu se prostě nedá odolat a vypálí mě to pokaždé bez varování třetí kosmickou. Hrozím, skáču a šklebím se až do poslední sekundy...

Jako bonusovka je zde přichystán skutečně drtící kovový válec Bound & Tied s těžkým rytmickým hlomozem a drtícími kytarovými výjezdy, ke kterým pánové nenakoukli do Seattlu, ale zřejmě někam ke Slayer, Panteře nebo Korn. Černota nejdrsnějšího kalibru, plivanec a žihadlo. Tohle zajatce rozhodně nebere.

Je to apokalyptická srážka všech dávných a nejlepších seattleských ingrediencí s drsnou metalovou řežbou, jedno z mála alb, o kterém se snad dá říci, že každá skladba je hit, po opožděném vydání nakonec hlavně za oceánem enormně úspěšné. První a poslední tři zářezy si u mě získaly status nesmrtelnosti.
reagovat