Chicago - Chicago VIII (1975)

Album Chicago VIII jsem původně neměl v úmyslu si pořizovat. Domníval jsem se, že první dvě dvojalba téhle americké skupiny bohatě naplní moje představy o „jazzrocku první generace“ a že už se nebude vytvářet další potřeba pořizovat si od nich další tituly. Byla to ostatně ve druhé polovině sedmdesátých let i otázka peněz a 350 Kč za album byla částka, kterou si člověk promýšlel…. Pak se stalo, že mě kdosi dlužil nějaké peníze a vyřešil to tak, že mě nabídl místo nich tohle album. Dostal ho prý z USA a nelíbilo se mu. To nebylo dobré doporučení, ale ten dotyčný nebyl diskofil a rockový fajnšmekr a jeho názor na hudební směry byl diametrálně odlišný od mých představ. Tak jsem s jistým váháním album přijal. Říkal jsem si, že ho v nejhorším případě vyměním za něco co sháním (půjde-li to, anebo prodám). Nakonec to dopadlo jinak, album jsem si doma pustil a zjistil jsem, že není špatné a na druhý poslech už jsem ho přijal do své sbírky a zůstalo v ní (dnes ovšem v CD formátu) dodnes….

ANYWAY YOU WANT – odpočítávání a rozjíždí se nám první skladba. Je v rytmu boogie. Důsledné basy se šlapajícími bicími nástroji doprovází úderný klavír a vnímáme i přiznávky trombonu, trubky, saxofonu a v mezihře se nám zařízne do uší pořádně zaostřené kytarové sólo. Za mikrofonem stojí klavírista Robert Lamm. Terry Kath hraje syrově nekompromisní s kvílivým tónem a hutný skladba před sebou valí danou melodickou linku výtečně proaranžovanou a navíc dynamicky zhutnělou v závěru…

BRAND NEW LOVE AFFAIR (Part I)
BRAND NEW LOVE AFFAIR (Part II) – krásně znějící zvuk elektrického piana Fender-Rhodes! Jednotlivé finesy přeznivaných pelivých tónů jsem vždycky obdivoval. V pozadí mu sekundují hammondky a u mikrofonu je kytarista Terry Kath. Guercio nechal nad jazzovou melodii přearanžovat smyčcové téma, které přináší nostalgický opar jak z příběhu Francise Scotta-Fitzgeralda. Sentimentálně znějící jazzová skladba je ovšem v druhé části proměněna v pořádně údernou skladbu výrazné rytmiky, kytary preparované wah wah pedálem, ale hlavně výtečnou dechovou sekcí, která prokresluje jemné finesy, ale přináší i ostré závany jazzového větru. Propojení jazzu s rockem zde má písňovou podobu a bubenické breaky výtečného Dannyho Seraphina mě nabuzují. Skladba přechází v zajímavých harmonických proměnách do podmanivého finále.

NEVER BEEN IN LOVE BEFORE – klavírní úvod přináší příjemnou, skvěle proaranžovanou skladbu, kterou nazpíval baskytarista Pete Cetera svým nejčistším a vokálně příjemným hlasem. Když natáhne dlouhý tón, trombonista James Pankow výtečně napojí dlouhým tónem svého nástroje. Zajímavé! Další část má v sobě dramatický náboj v rytmických změnách. Ceterovy basy správně duní a dechová sekce pročesává vzdušnými víry prostor. Vokální složka je ale až příliš něžná a chybí ji větší razance. Tu přináší opětná dramatická vsuvka. Dobré aranžmá.

HIDEAWAY – bicí break v úvodu a přichází pořádně syrový rockový riff. U mikrofonu je Terry Kath se svým zastřeným hlasem a Danny Seraphine dostává příležitost vstoupit svými bubenickými breaky ve spojení s basovými nástupy do tématu. Střídání zpěvu s Pete Ceterou je velmi podnětné. V mezihře Terry Kath řádí na kytaru jako ďábel a modulie ostré nekompromisní zkreslené tóny, ke kterým se přidává dlouhý sound hammondek a klavíru Roberta Lamma, ale i percussion brazilského hráče Laudira de Oliveiry. Velmi hutný a rockově vypjatý song!

TILL WE MEET AGAIN – na začátku se ozve natáčení péra nějakého hracího strojku včetně napínání pružiny a zazní nádherná balada s akustickými kytarami, které příjemně zvoní, doprovázeny cembalem, úspornými basy a podmanivě zastřeným hlasem Terryho Katha. Skladbě mohlo být popřáno více prostoru. Je nosná, naléhavá a výrazně odlišná od ostatního materiálu, který na albu vnímám. Těžko kdo by hádal, že za touto skladbou bude stát kapela jako Chicago!

HARRY TRUMAN – klavírní téma a bubenické přechody navozují jazzovou píseň ve které se aranžmá přidržuje schématu amerického easy-listening jazzu. V textu je řeč o poválečném americkém prezidentovi Harry Trumanovi a vnitřní část jakoby parodizovala období jeho vlády s nasládlým projevem zpívajícího Roberta Lamma. Skladba nás přenese do swingu třicátých let, kde není nouze o klarinety, saxofony, ale i o sborový zpěv (který se zdráhám nazvat soulem), nečekaně drsnou část přináší elektrická kytara a závěrečný potlesk, halekání a uvolněná nadsázka a ironie.

OH, THANK YOU GREAT SPIRIT – tajemné zvuky přináší další skladba. Akustická kytara, elektrická kytara s wah wah pedálem, bloudivé údery do přeznívajících akordů klavíru a do toho tajemné šeptání a mumlání v jakémsi nezřetelném prostoru. U mikrofonu stojí opět Terry Kath, který svým zastřeným hlasem vloží dramatický podtón. Harmonické proměny přivádějí do zvláštního jazzového soundu kvílivou elektrickou kytaru a sborové houkání. Zvláštní skladba, která má v sobě prvky psychedelických ozvěn, jimiž jsou preparovány jednotlivé nástroje včetně bicích. Sound může připomenout některé Hendrixovy skladby z šedesátých let, je zde ale více jazzu a jiný způsob interpretace. Nakonec bicí nástroje skladbu rozběhnou do rychlého tempa, kde se modulované basy a bubenické breaky propojují s kvílivými a syrovými rockovými kytarovými party, kde Ksath řádí na wah wah pedál Seraphine rozbíhá divoké bubenické rytmy. Vynikající skladba!

LONG TIME NO SEE – úderná skladba ve středním tempu nabídne opět zpívaný jazz v písňovém provedení. Dlouhé tóny dechové sekce se spojují se sborovým zpěvem. Vš se odehrává víceméně v pohodovém pojetí. V mezihře Walter Parazaider zahraje krátké flétnové tóny, ale jinak řádí Lee Loghnane na trubku a James Pankow na trombon. Rockové základy skladby vnímáte, ale jsou potlačeny zpívanou melodikou. Typická skladba určená pro americký trh své doby. Má však dravost a švih a nenudí.

AIN´T IT BLUE? – předposlední skladbu bychom mohli zařadit do funkového obrazce vnímání hudby. Rytmické proměny basových linek a šlapavých bicích sledují dlouhé tóny dechové sekce. Zajímavě zní prolínání Kathova hlasu s Ceterovým, které sem přece jenom závan soulu přivedou. Kvákající kytara a zajímavé kytarové běhy jsou pro skladbu důležitým kořením, včetně důrazných bubenických breaků. Dlouhé sborové hlasy už mě připadají moc prokalkulované, ale naštěstí výtečné aranžmá instrumentace rozptýlí moje pochybnosti a ucho milovníka hráčských nástupů si zde přijde na své.

OLD DAYS – rockový nástup v počátku je určitou zástěrkou pro skladbu opět písňového typu ve stylu easy-listening jazzu, uprostřed ale vnímáme Oliveirovy conga a Lamm přesedlá od klavíru k hammondkám a dechová sekce výtečně dokresluje téma, následně pak i Kathova syrová kytara, nad tím vším se vznese do výše smyčcové téma. Ze skladby cítím jistou melancholii a smutek za něčím co odplynulo. Ovšem aranžmá v instrumentaci je stále v nadprůměrných intencích a tak opakující se schéma graduje až do samotného finále…

Musím konstatovat, že progresívní linie prvních dvou dvojalb už byla vypuštěna. Na osmém řadovém albu už Chicago našlo svůj styl a sound a servírovalo svou produkci podle střídavého modelu vlastní autorské základny. Byly zde rockové věci promíchané s baladami, ale hlavně s easy-listening jazzem sedmdesátých let. Nicméně nebylo zde víceméně nic takového, co by mě uráželo, nebo odpuzovalo. Výrazná melodika a prověřené instrumentální výkony v poctivých aranžmá a dobrý produkce Jamese Williama Guercia. Víceméně jsem ale předpokládal, že další alba se už budou víceméně připomínat a tak jsem i k Chicagu podobným pohledem přistupoval. Tento stav trval ještě necelé čtyři roky a po tragické smrti vynikajícího kytaristy Terryho Katha skupina ještě více zaveslovala do obecné anonymity a v osmdesátých letech po různých personálních proměnách ustrnulo Chicago v zatuchlých vodách tuctové americké pop-music…
Na tomto albu ale vnímám autorskou kreativitu, ryzí muzikantství a vnitřní soudržnost ještě čitelnou a tak lavíruji mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Když trochu přimhouřím zrak, tak si myslím, že Chicago na čtyři hvězdičky s odřenýma ušima dosáhne…




reagovat