Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero (1973)

Jak tady kdosi nedávno bodře poznamenal, nevýhoda většiny italských kapel spočívá v jejich krátkodobém účinkování a znatelně klesající kvalitě s přibývajícími nahrávkami. V krajině italské se v průběhu sedmdesátých let vyskytlo nepřeberné množství hudebních pokladů. Často to byly jedno- či dvojalbové projekty, které vyhasly chvíli po svém zážehu. Kapel účinkujících napříč desetiletími se najde určitě také spousta, ale aby si některá z nich udržela alespoň ucházející kvalitu také v druhé půli onoho desetiletí nebo dokonce v období nadcházejícím - takových je minimum. Podobný problém často dostihl i jejich velké bratry na severu, ale tam alespoň takoví Yes, Pink Floyd, King Crimson, Camel a třeba vzdálenější Rush bojovali se ctí. V Itálii podobně zaměřené spolky končily nebo krachovaly s pátou, šestou či sedmou deskou a jejich úpadek zastavila až vlastní zkáza.

I soubor s názvem volně přeloženým jako "banka vzájemné pomoci" si svou dobu kreativity vybral hned na svém začátku. Trojice prvních desek je brána za svatou a jestliže jsem tu nedávno přiřkl dílu Darwin! obrovskou osobitost, podobný přívlastek si zasluhuje také deska třetí. Ta je konstrukčně navržena na výbornou. Pevná pozice každé individuální písně, jasná struktura, typicky italská hravost, umění zdolat náročný prog terén, vroucná zpěvnost a hlavně další porce nepřeberného instrumentálního bohatství, přesně o tom je Io sono nato libero.

Člověk nemusí být milovník RPI, aby dokázal ocenit patnáctiminutový gigantický hudební model Canto Nomade Per Un Prigioniero Politico. Naplněný stovkou hudebních proměn, že by mu jeho kadenci nápadů mohli závidět i samotní Yes. Člověk nemusí být romantik, aby rozpoznal vroucnost ukrytou v druhé Non Mi Rompete. A už vůbec nemusí mít prostudované King Crimson a ELP dopředu i nazpět, aby dokázal přiznat, že v Itálii se hrálo se stejně vyspělou erudicí. Dvojice La Città Sottile a Dopo... Niente È Più Lo Stesso je toho důkazem. Klukům padá ta nápaditost z nebe přímo do klína. A operně provokativní patos v hrdle Francesco Di Giacomo to všechno smyslně koordinuje.

Pro mne jedno z TĚCH alb, které skutečně stojí za poslech.
reagovat

Snake @ 24.04.2018 09:27:33
Tak tak, oni opravdu uměli a dokazují to hned v úvodním nátěru Canto nomade per un prigioniero politico. Mazec. Miluju aj chytlavou Non mi rompete, košatou Dopo...niente è più lo stesso a italsky rozpustilou Traccia II. Takže prakticky celou desku :)

První tři alba jsou opravdu povedená, ale já si cením i desek následujících. Ještě Canto di Primavera z roku 1979 stojí za zařazení do domácí sbírky...

BMS není nikdy dost, dík za recku !

pinkman @ 24.04.2018 11:09:59
Italskou rockovou scénu pozoruji už řadu let. Vždy mě fascinovalo její bahatství a rozmanitost. Velká spousta kapel sklončila v propadlišti hudebních dějin. Můžeme poděkovat internetu, za její znovuobjevení.

Fakticky nikdy nezanikla. Po útlumu na konci minulého století tam vznikla řada nových, zajímavých ansámblů, jako vzorek postačí například osobití La Maschera Di Cera.

BMS jsou snadno rozpoznatelní skrz teatrální vokál Di Giacoma. Z prvních třech je Io Sono moje nejoblíbenější.

horyna @ 26.04.2018 06:39:24
Chlapci díky za zpětnou vazbu.

Po vynikajícím debutu a ještě v tom samém roce vydaném albu Darwin! přišli Banco o rok později s titulem Io Sono Nato Libero (Narodil jsem se volný). Italsky sice nerozumím ani zbla, ale texty jsou prý velmi politické a sociálně kritické a tíživá, složitá a ne tak snadno přístupná hudba tomu nasvědčuje. Ne každého fanouška chytne tahle deska za srdce hned na první poslech, vyžaduje trochu trpělivosti, pozornosti a otevřenou mysl, ale zas taková hrůza to není a po několikanásobné ochutnávce vyplave její skrytý půvab.

Úvodní Canto Nomade Per Un Prigioniero Politico trvá bezmála 16 minut a je to řádně rozvětvená art rocková kompozice. Témata střídají se jak apoštolové na orloji, od naléhavých částí s lamentujícím Di Giacomem po instrumentální, téměř jazzrockové masáže. Jisté zklidnění přinese tichá část zhruba ve druhé třetině skladby, s akustickými kytarami a vířením na bonga. U vokálu je cítit větší důraz na text, což je trochu na úkor melodické linky, ale zpěvu si stejně užijeme jen v prvních sedmi minutách. Dál už je to jízda čistě instrumentální.

Non Mi Rompete (Nechci se nechat zlomit) je jistě nejpřístupnějším kouskem na desce. Jde o pěknou, melodickou písničku s kouzelným refrénem. Banco si vystačí s Di Giacomovým hlasem, akustickými kytarami, trochou perkusí a špetkou syntetizátorového hvízdání. Jak nemám moog v oblibě, tady je použit vkusně a neruší.

Třetí v pořadí, La Città Sottile, je skladbou s velmi tíživou atmosférou a těžkou na poslech. Vyznačuje se urputně klopotným a těžkopádným monotóním rytmem a z části teatrálně deklamovaným textem. Dle mého názoru nejslabší kus celé pětiskladbové kolekce.

To Dopo... Niente È Più Lo Stesso už je zas pěkně košatá a barevná. Dominují klávesy bratří Nocenziových, naléhavý bravurní zpěv a pěknou práci odvedou i bicí. Kompozice by se dala velmi zhruba rozdělit na dvě části a zvlášť ta druhá - uvedená pěknou fanfárkou - je velice poutavá a instrumentálně bohatá. V samotném závěru pak přijde zahuštěná pasáž připomínající ELP, ovšem to už jsme u posledního kamínku do mozaiky, skladbičky Traccia II. Piano rozehraje jásavou melodii, přidají se syntetizátory, bicí, je to chytlavé a pompézní. Parádní věc, najednou velmi odlehčená, vhodnější kousek k uzavření celé kolekce si lze jen těžko představit.

Musím zdůraznit, že na rok 1973 má deska neuvěřitelný zvuk, posluchač si v hudbě může vychutnat i ty nejjemnější nuance a milovníci kvalitního přednesu si přijdou na své. V rámci tvorby Banco Del Mutuo Soccorso staví její fanoušci tuto placku na nejvyšší stupeń, já si např. debutu cením trochu víc. I tak jsou čtyři hvězdičky zcela zasloužené a legitimní.
reagovat