Banco del Mutuo Soccorso - Canto di Primavera (1979)

Jednoduchá obálka a "datum narození" nevěstí nic dobrého, ale opak je pravdou. Je to výborné album a já ho považuji za nejlepší možné rozloučení se sedmdesátými lety.

Na prog rockové stálice byl v té době vyvíjen enormní tlak a každá se se ztrátou popularity a odlivem publika vyrovnávala po svém. Le Orme natočili akustické album, PFM pop rockovou a nevalně hodnocenou desku Suonare, suonare a tak se z tzv. "velké trojky" italského art rocku s nastalou situací nejlépe popasovali právě Banco del Mutuo Soccorso. Album Canto di primavera nabízí hudební porci velmi sofistikovanou , s vlivy prog rocku, jazzu, ale i italské lidové hudby. Zvuk je jemnější a velmi detailní, podobně jako v případě desky Come in un'ultima cena. Je však také pěkně rozkošatělý, s řadou hojně využívaných akustických a dechových nástrojů.

Album je orámováno instrumentálními skladbami Ciclo a Circobanda. Jsou velmi chytlavé, založené na motivu hraném basovým syntezátorem, na který se "nabalují" další a další instrumenty. Díky trubce, soprán saxofonu a lesnímu rohu může to lehce připomínat některou z forem populárního jazzu. Nejprogrockovějším kouskem na desce je nepochybně pecka Sono la bestia, která s těmi nepravidelně těkajícími bicími a výbušným refrénem jako by vypadla z již výše uvedené desky Come in un´ultima cena. Největším šlágrem je titulní píseň Canto di primavera. Kořeny má nespíš v lidové hudbě a Francesco di Giacomo podává tu skvělý výkon. Písnička svou rozjásanou melodií připomíná jiný obrovský hit, Non mi rompete z placky Io sono nato libero.

Pochopitelně nechybí ani uvolněné a velmi jemné balady. Niente uzavírá první stranu původní LP, naopak E mi viene da Pensare otevírá tu druhou a obě se můžou pochlubit krásnými refrény. Jejich přednes nedokážu si představit v rockové aréně, ale velmi dobře hodily by se do jazzového klubu. Stejně jako dva další emotivní kousky, Interno Citta a Lungo il Margine...

O prvotřídním instrumentálním mistrovství snad není třeba pochybovat, stejně tak o bravurním přednesu jednoho z největších hlasů v historii rockové hudby. Banco natočili velmi silné album, bohužel poslední opravdu dobré. Následující deska Urgentissimo už nestojí za nic a o mnoho lepší nebylo to ani po reunionu v devadesátých letech. Za zmínku pak stojí jen několik velmi dobře hodnocených live nahrávek. Francesco di Giacomo už nám bohužel nic nezaspívá, ale duch BMS žije. Skupina i přes ztrátu svého frontmana nezemřela a klávesista Vittorio Nocenzi pořád hraje a komponuje. Držme mu palce.

3,5 *




reagovat

Ryback @ 06.03.2015 23:35:12
Áno, naprostý souhlas. Zrovna před pár dny jsem si tohle album znova pouštěl a zase jsem žasl nad tím, jak kvalitní hudbu obsahuje. Obzvlášť na rok 1979, kdy spoustě kapel, co začaly v šedesátých letech, začínal krutě docházet dech. Tahle kapela neměla do tohohle alba slabé album, snad všem bych dal 4 nebo 5 hvězd. Zato co následovalo… Raději bez komentáře…
Cítím obrovskou lehkost a „nevypocenost“ z promyšlených skladeb, citlivých melodií téhle výborné italské kapely. To je asi to, co bych na BdMS nejvíce vypíchl…
Díky za čtivou recenzi!

Snake @ 07.03.2015 18:40:43
Není zač, jsem moc rád, že vidíme to stejně.

Zrovna včera mi přišlo "živé" album Capolinea, rovněž z roku 1979 a pořád ještě se to dá. Je sice dost funky, ale vokály, spolu s důvěrně známými melodiemi posouvají zážitek z poslechu o level výš. Z oněch let osmdesátých už mám jen eponymní album z roku 1983 a to je celkem bída. A nezachrání to ani ten tolik opěvovaný Moby Dick...