Can - Future Days (1973)

Německá experimentální rocková skupina Can byla vždycky opředená jakousi tajemnou aurou. Její hudební styl se poměrně hodně vzdaloval nejen tomu, co se dělo na britské hudební scéně, ale i tomu, co se dělo v kontinentální Evropě a samozřejmě i v Německu.
Vlastnit alespoň jedno albu těchto hudebních experimentátorů z Kolína nad Rýnem patřilo v sedmdesátých letech k jakémusi bontonu (třebaže si nemyslím, že by šlo o nějaký výraz potutelného hudebního snobismu, ale spíš snaha se vymanit ze zavedených schémat zkomerčnělého rocku), i když pravda, mnohý méně informovaný a méně otevřený rockový posluchač měl možná někdy pocit, že při poslechu jejich hudby sedí tak trochu na horké plotně….
Vlastnil jsem v dané době album Soon Over Babaluma, které jsem před dávnem recenzoval a o něco později ke mně připutovalo i předešlé album téhle kapely s názvem Future Days. Je pravda, že jiná alba kapely mi byla jaksi bližší, nebo mi jejich pojetí připadlo stravitelnější, ale myslím, že zase po delší době je docela namístě hrábnout do těch uhasínajících uhlíků a Can si na tomhle projektu zase připomenout…

FUTURE DAYS – elektronický šumot přichází z velké dálky, doprovázený šuměním a pleskáním vody v jakýchsi tajemných vlnách společně s šuměním a nezřetelnými zvuky instrumentace. Při poslechu má člověk pocit, jakoby zde docházelo k syntéze elektronické hudby, rocku a nějaké etnické hudby tajemných národů indonéských pralesů nebo Nové Guineje. Hlas japonského zpěváka Dama Suzukiho je tajemně nezřetelný a podivně zatlumený. Bicí nástroje Jakiho Liebezeita mají onu polyrytmickou kreativitu, stejně jako šumění a bzučení synthesizerů Irmina Schmidta. Baskytara Holgera Czukaye je extrémně minimalistická oproti vykreslené rytmice perkusivních bicích. Je tady rovněž i kytarista Michael Karoli – jeho podíl je vzácně neidentifikovatelný. Jak občas rád píšu, „málem ho neslyšíte, ale zcela zjevně tušíte“. Tady to platí bezezbytku. Sound skladby zní velmi impresivně a možná by mohl sloužit jako podkres pod nějaký horror z bažin. Ovšem ty etnické prvky mě nespecifikovatelně vzrušují po celou délku stopáže….

SPRAY – druhá kompozice vykazuje větší živost a expresivitu. Bicí jsou stále ve velmi exponované poloze. Nehraje nějak nahlas, ale cítíte tady ten velký muzikantský přesah, který jde dál od takové Santany nebo Osibisy. Klávesové a synthesizerové vrstvy se válí jako mlhy nad podivnou harmonicky nespecifikovatelnou bažinou. Myslím, že tohle není fusion music podle amerického, ale ani podle evropského modelu. Odehrává se tady něco jiného. Opět spousta emocí a expresí do mírně neurotizačního výsledného tvaru a spíš bych se přikláněl k nějakému oddenku německé psychedelie s již zmíněnými rytmickými etnickými prvky. Určitě má svůj půvab v tom, že je dopředu neidentifikovatelná a navíc nepředvídatelná, což trochu náročnějšího posluchače zákonitě musí vzrušovat. Karoliho kytarové tóny působí jako štěpinky krystalů, které jemně vibruje prostorem se zpěvem japonského zpěváka Suzukiho, který je opět zatlumeně nezřetelný….

MOONSHAKE – tady se dostáváme na ještě zřetelnější rockovou platformu díky větší čitelnosti. Rytmy dusají a pulsují v přesném metru jakoby tohle hrál automat. Liebezeit hraje velmi přesně. Perkusivní zvuky, pralesní skřehotání virtuálních ptáků a opis je sugestivně. Elektronika Schmidta a Czukaye se drží úsporného modelu a dotvářejí tak celkový obraz skladby. Ano, je zde hodně prvků minimalismu a možná i předobraz nové vlny osmdesátých let….

BEL AIR – poslední skladba začíná uvolněně a jaksi snivě. Rytmus, modulované basy se houpají jako prám na vodní hladině a kytarové doprovody se rozostřují v psychedelickém soundu. Suzuki se svým vysokým hlasem je opět „jen“ jakousi součástí celkového soundu, v němž bzučí elektrické smyčce. Kdo z mladších posluchačů slyšel v devadesátých letech sdružení s názvem Transglobal Underground, tak téhle skladbě asi lépe porozumí, než tradiční vyznavač ortodoxního rocku. Spojení rytmů, elektroniky a impresí má svoji vnitřní soudržnost. V další fázi kompozice dochází k větší konkretizaci hudební formy. Liebezeita a Czukay je třeba pochválit za výtečnou rytmickou kooperaci, nad kterou se vznáší elektronický opar. Další část opět přivolá šumění pralesa, skřehotání ptáků a hučení vody. Psychedelické zvuky nástrojové instrumentace se pohybují v náladotvorných obrazech, z nichž občas více nebo méně vyčnívají tóny elektrické kytary, lidský hlas a modulované basové tóny. Místy má člověk pocit nějaké progresivní symfonie, neustále dopované hutnými rytmy s jasnou vygradovanou atmosférou, přecházející až do astrálních prostor nekonečna. Místy lituji toho, že tenhle projekt nebyl natočen do kvadrofonního soundu a že nemám doma patřičné technické zařízení a upravený interiér, abych mohl poslouchat uvnitř kruhu……

Album je dalším příkladem toho, jak hudební intelektuálové, Schmidt a Czukay jsou žáky avantgardního celosvětově uznávaného hudebního skladatele Karlheinze Stockhausena, zkoušejí odvážně narušovat zavedné principy hudby a prozkoumávat neznámá místa. Němečtí experimentátoři zjevně pracují bez jakéhokoliv úmyslu zabrat v nějakých žebříčcích, rozčílit hudební kritiky a otrávit publikum. Dostatečně je totiž uživila práce pro filmy a tuhle hudbu tvoří s jinými záměry a úmysly… Není to zjevně hudba pro každý den a asi si ji lidé nebudou pouštět k ranní kávě a koblihu, než se vydají za pracovními povinnostmi.
Přesto se domnívám, že je dobře že taková hudba vzniká a narušuje naše zavedené představy o hudební formě, harmonii, melodii. Je schopna vyvolávat různé představy a nálady a ty k životu, ať už si to chceme připustit, nebo ne, přece jenom potřebujeme, aby nebyl nudný, šedý a zoufale „normální“.
Dám čtyři hvězdičky – jejich projekty Soon Over Babaluma a Tago Mago považuji pro sebe za ještě více kreativnější…..






reagovat