Capillary Action - So Embarrassing (2007)

Měl jsem možnost vidět tuto americkou alternativní partu živě, jinak bych o nich také nevěděl. A i přes nečitelný zvuk jsem usoudil, že na nich něco bude. Koupil jsem jejich tři CD a vyplatilo se. Hudba na každém z nich je jiná, toto třetí ukazuje současnou podobu kapely. A ta je ve znamení křížení stylů, a to takovým způsobem, že zde najdete prvky indie rocku, jazzu, math-coru, metalu, latiny, flamenga i naprosté free formy.
Základní sestava kytara, basa, klávesy, bicí je doplněna o perkuse, dechy a smyčce. Capillary Action by v pohodě snesli srovnání s Mars Volta (chytlavé melodie, skryté ve zdánlivě nepřehledném chaosu), projekty Mikea Pattona (díky nečekaným změnám) a spoustou math-core kapel. Kytarista Jonathan Pfeffer občas používá atonální postupy ve stylu Roberta Frippa, dočkáme se jazzových sól na klávesy, náhlých změn taktů i hlasitostí. Skladby na sebe navazují, takže nemá smysl řešit každou jednotlivě. Místy jsou jak utržené z řetězu, pak na chvíli zklidní, stále se v nich udržuje napětí a přestože má nahrávka jen půl hodiny, je poslech velmi vyčerpávající. Alespoň já měl zezačátku pocit,že poslouchám pokaždé jinou desku. Přesto pár nejlepších - úvodní Gambit, nejvíce připomínající indie kapely, potom Elevator Fuck, která mi pořád připomíná filmovou hudbu, má silnou melodii a latinsko-americkou pasáž. Pak určitě akustickými kytarami začínající Paperweights, jedna z 'nejnormálnějších' písní alba. Následující Father of mine je přesně důkazem silných melodiích, rozbíjených chaotickými změnami. Závěrečná Self-released má dobře promyšlenou gradaci neurčitým tempem a opakujícími se motivy.
Těžko říct, komu tuto desku doporučit. Hudba je extrémě náročná a nejvíce překvapí, že členům kapely je jen něco málo přes dvacet let.
reagovat