Sinfield, Peter - Stillusion (1993)

Protože jsem si zamiloval King Crimson sedmdesátých let se vším všudy, nemohlo mi uniknout jméno jejich dvorního textaře Petera Sinfielda (až do r. 1972) a blízkého spolupracovníka kapely. Jeho texty jsem vždycky považoval za velmi zajímavé, obrazotvorné, kreativní a propojení poezie a syrové reality mi přišlo vždycky hodně vzrušující, zvlášť když byla interpretace svěřena takovým lidem jako byl např. Greg Lake, Gordon Haskell nebo Boz Burrell.
Hodně se mluvilo o jeho sólovém albu Still, které natočil v první polovině sedmdesátých let. Nenarazil jsem ale na nikoho kdo by je v dané době vlastnil a tak to dlouhá léta zůstával nesehnatelný vinyl, na který se možná i zapomnělo, protože další album už rockový básník (pokud jsem informován) nevydal.
V r. 1993 jsem ale ve FORTE MUSIC objevil mezi novinkami album s názvem Stillusion a zůstal jsem přimrazen. Album vyšlo nově na CD a bylo konečně „na světě“. Zmrazila mě ale také cena: 799 Kč. Náhodou jsem v té době nějaké peníze měl… no, tak jsem zaťal zuby, přivřel víčka a částečně zdráhavě jsem vytáhl žádané peníze, abych zaplatil tuhle nemravnou cenu. Shodou okolností mě pozoroval jiný člověk a všiml si mého váhání a cíleně se ptal, jestli album budu brát. Rychle rozpoznal, že jsem navážkách, já jsem ale přisvědčil a zase jsem vypozoroval, že tohle toho člověka nepotěšilo. Oba jsme měli na album zálusk a oni dostali jenom dva kusy (vedoucí si jedno schoval pro sebe, jak jsem se později dozvěděl). Když jsem pátral v moudrých knihách, tak jsem zjistil, že se jedná o reedici alba Still z r. 1973, doplněnou o bonusy a že má album i mírně pozměněný název…
Peter Sinfield tedy nakonec vstoupil do mé sbírky a o ty „ilusion“ se s vámi rozdělím….

CAN YOU FORGIVE A FOOL – cinkání akustických kytar – slyším tam i dvanáctistrunné nástroje zní velmi libě. Snažím se zachytit atmosféru, která by se přibližovala k raným King Crimson. Mírné nádechy zde vnímám, ale prozatím se zdržím nějakých srovnání. Zvuk smyčců se vznáší na melodickými obrazy a zasněným vokálním projevem. Klavírní a kytarové předivo se příjemně snoubí. Rockový základ skladby není zcela zastoupen a tak do hry přicházejí i flétna a jemně vypilované sbory…

THE NIGHT PEOPLE – Sinfieldův hlas je zvláštně preparován studiovým zvukovými filtry, ale neztrácí nic na své čitelnosti. Barytonsaxofon a trubka s razantnějším bubenickým nástupem, který se s baskytarou prozatím drží v mezích dynamické únosnosti. Nástrojové zastoupení je natočené s velmi zvláštním záměrem mlžit a tajemně se vzdalovat a přibližovat. Tohle sice není Cat Food, ale kdo chce, tak jisté analogie zde vypozoruje. Je to zpívaná písnička, i když aranžmá je hodně odvážné a posuny k modernímu pojetí jazzu zde těžko zastřeme. Podmanivě nezařaditelné a zcela jistě nehratelné v rádiích… Nestrhává pozornost a spíš zneklidňuje a vyvolává různé otázky. Nicméně na bicí hraje Ian Wallace (bývalý Crimson) a na baskytaru John Wetton (aktuální Crimson). Tady se to dechy jenom hemží a posouvá se to do hodně odvázaného jazzu….

WILL IT BE YOU – o překvapení se postará třetí skladba: tohle je country! Brian Cole zde hraje na steel-kytaru, na klávesy Phil Jump. Spojít ovšem steel-kytaru se saxofonem mi připadá hodně nepatřičné, ale kupodivu to nezní nějak odpudivě. Jasná melodická linka a víceméně optimistické cítění mě nutí k tomu, abych píseň akceptoval, třebaže se z toho nějakou chvíli ještě budou vzpamatovávat, protože country, to jsem opravdu nečekal….

HANGING FIRE – velmi subtilní balada pro akustickou kytaru a Sinfieldův hlas. S akustickou kytarou mu navíc pomáhá i kytarista Richard Brunton a máme tady skladbu, která by mohla být klidně v repertoáru takového Donovana a klavírní akordy se spojují s baskytarou a bicími, ale nijak nepřebíjejí Sinfieldův vokální projev. Je hodně něžný a lyrický, ale přesto v něm dříme jakési vzrušení a napětí, o kterém se těžko píše, protože je spíš tušené. Možná by se dalo hovořit o jakémsi vnitřním mysticismu oblečením do těžké melancholie. Akustické kytary dokreslují pavučinová přediva tónových nálad a Sinfield, třebaže není velký zpěvák v tom bytostném slova smyslu, přesto dokáže promlouvat do nitra duše a sdělovat svoje myšlenky ve velmi zvláštních tóninách…

A HOUSE OF HOPES AND DREAMS – Melodická linka je ale hodně špatně čitelná, střídání mollových, durových a septimových akordů se harmonicky spojuje, ale nevytváří přehlednou strukturu. Tato skladba by mohla být interpretována George Harrisonem, některé postupy nejsou příliš vzdálené od jeho skladeb, i když v jiném interpretačním pojetí. Sestupné harmonické postupy mají svou podmanivost až do okamžiku, kdy vás zcela zaskočí krátké vstupy dechů, které zde zcela určitě neočekáváte a uvítali byste raději zvonivé kytarové sólo.

WHOLEFOOD BOOGIE – pokud jsme hledali rockovou skladbu, tak úvod skladby nás nabádá k tomu, že jsme tu rockovou strukturu nalezli. Bruntonova elektrická kytara má výrazně ostrý sound, ale neexhibuje, zato dechová sekce je všudypřítomná a dusající rytmika se tady rozjíždí s klavírními téměř rockandrollovými postupy. Velmi pečlivě vypilované aranžmá. Elektrická kytara se proklestí cestu lesem dechů a zmateným sborovým odpovídačkám. Je tady trombon, bombardon a žestě, které ovoní skladbu jazzovými náladami, ale nazvat skladbu jazzem si netroufám, ale název nás zavede neomylným směrem k boogie. Prostě další proměny, kde si Sinfield s posluchačem dělá co ho napadne a k mikrofonu si ještě přizve Grega Lakea. Brunton si na kytaru dopřeje pár rozverných kousků a přiznávky dechů vám rozvibrují kůži v zátylku. Psát o překvapení je zcela namístě….

THE PIPER – něžná balada. Akustické kytary a je tady melancholická flétna, na kterou hraje bývalý Crimson Mel Collins. Škoda, že nedostává více prostoru… ale v mezihře to napraví. Zádumčivé posmutnělé a jakoby přivolávalo smutek a samotu do lidské duše. Velmi křehké podobně jako určité fragmenty v Cadence And Cascade nebo v I Talk To The Wind (kde nehraje). Další téma k přemýšlení a hledání souvislostí, které možná nebudou k nalezení, ale k uchopení po virtuální rovině…

UNDER THE SKY – úvodní téma znělo trochu jako od Soft Machine nebo od Gongu a pak se v za tónů elektrických smyčců a akustických kytar odvíjí další melancholické téma. Sinfieldův hlas zní jaksi nezřetelně, místy utopeně. Pravděpodobně to bude záměr, aby se popustila uzda emocím. Elektrické piano zastírá smyčcový synthesizer a šustivá rytmika přeznívá v nespecifikovatelných náladách, jaké můžete najít i na albech Roberta Wyatta…

ENVELOPES OF YESTERDAY – dumavé flétnové téma s crimsonovským odérem alba Islands, do kterého vstupuje klavírní akordické kouzlení. Varhany a kytara mají rozostřený zvuk, přesto se ani tady příliš netlačí na pilu a dynamika je pořad v jakési letargii. Mlhavé impresionistické obrazy flétny, klarinetu a baskytarových tónů. Napůl deklamovaný hlas má vypravěčský charakter a nesnaží se vás porazit nějakým dravým nástupem. Brunton ovšem v mezihře nasadí kytarové sólo. Zní přemýšlivě, i když nijak efektně, ale dokresluje atmosféru v podobných dimenzích jako to kdysi uměl Chris Spedding. Dá se tady ovšem hovořit o cestě ke katarzi vyprávěného příběhu, který je náhle u konce….

THE SONG OF THE SEA GOAT – velmi abstraktní název skladba (není-liž pravda). Upozadněné varhany a elektrické piano dělají hudební základ Sinfieldově vokálnímu projevu. Možná bychom mohli hovořit o deklamovaném projevu pocitů. Melancholické harmonie doprovází i Collinsova flétna. Klavírní téma v zrychlených obratech patří jazzovému hráči Keithu Tippetovi – také bývalému Crimsonovi…

STILL – hlas ceremoniáře připomene Grega Lakea… Ne připomene. On to Greg Lake opravdu je! Hudba zní ve zvláštních proporcích kontemplací a těžké bubenické údery přivolají další derivát crimsonovské atmosféry, kterou se nesnaží Sinfield zakrývat, jenž se mezitím dostal rovněž k mikrofonu. Skladba zvolna graduje a my si můžeme vychutnat Lakeův průrazný vokál, jemuž Sinfiled poskytl prostor

Hudba na albu Stillusion je ryze poslechová a v rádiích ji sotva zaslechnete. Napadá mě, jestli chtěl Sinfield zúročit svoje básnění hudební formou už jenom proto, aby se necítil manévrován a omezován autokratickým Frippem a natočil za doprovodu řady kamarádů a spolupracovníků tohle album, o kterém mohl tušit, že obchodní díru do světa neudělá, ale udělá radost všem milovníkům King Crimson, kteří hledají jejich odkaz na albech Fields, McDonald And Giles….. Takhle jsem to alespoň subjektivně vnímal já….
K absolutní dokonalosti chybí nějaký ten krok a proto dávám čtyři hvězdičky.



reagovat