Blue Cheer - Blue Cheer (1969)

Úvod a skladba "Fool". Je zřejmé, že kapela opustila stopy vedoucí k acid/blues rocku typu "Summertime Blues" (když jsem tuto píseň slyšel poprvé, vůbec mi nedocházelo, že poslouchám Cochranův rokenrolový hit) nebo ukřičené "Just a Little Bit". Vysvětlení poskytují rozsáhlé změny v sestavě souboru: po vydání alba Outsideinside (1968) odešel kytarista Leigh Stephens a o rok později bubeník Paul Whaley; nahradili je Bruce Stephens na kytaru (neuvěřitelná shoda jmen) a bubeník Norman Mayell, nahrávající předtím s Normanem Greenbaumem jeho nejlepší album Spirit In The Sky. Někdejší host Ralph Burns Kellogg (později používal jméno Ethan James) se stal regulérním členem Blue Cheer. Nový repertoár začali vytvářet zejména nováčci (z původního složení kapely zbyl jen Dickie Peterson, ten je spoluautorem tří písní z deseti položek alba) a kapela se logicky musela posunout jinam.

Vstupní skladba představuje nekompromisní, i když nepříliš složitý, stále se valící riff. Zdaleka není tak bořící a ohlušující, jak bývalo zvykem. Je postaven na "nakopávaném" rytmu a lehce posouvá píseň v čase. Autorem je Gary Lee Yoder, který zanedlouho na postu kytaristy nahradí Stephense - rošádám tedy ještě zdaleka nebyl konec. Můžeme jen odhadovat, jak tyto kotrmelce ovlivňovaly třeba i tvůrčí atmosféru uvnitř kapely. "Fool" ale není špatná věc.
"You're Gonna Need Someone" je bluesově pojatý rock s (pro bluesové formáty) netypicky vsunutým refrénem. Sólo, které hraje Bruce Stephens, nepatří k vrcholným okamžikům alba, a i když píseň představuje nekonfliktní podobu současných Blue Cheer, neurazí.
Převzatou věc objevíme na třetí pozici, "Hello LA, Bye Bye Birmingham" zaujme oblíbeným chorálně pojatým refrénem a línou náladou. Skladba, do které Kellogg nacpal zvuk svých varhan a současně i klavíru, je taková mírně jalová.
Stephensova "Saturday Freedom" přináší trochu vzruchu a synkopovaná kila znějí dobře. Melodie refrénu ale jako kdyby nevěděla, kam se vydat a nekonečná mezihra skladbu úplně zabije, Stephens hraje další zbytečné a nevýrazné sólo. Energie je pryč.
"Ain't That the Way (Love's Supposed to Be)" začíná členitějším bubnováním a dává vzpomenout na bývalou "psycho" etapu souboru. Kellogg střídá varhanní zvuky a klavír, skladba má tlak a Stephens se vybičoval k docela slušnému sólovému partu.
"Rock and Roll Queens" je svižné boogie, harmonicky zajímavě rozevláté, ale taky tak trochu "při zdi". Z atmosféry písně se dalo vytřískat víc (je to zbytečně urovnané), i když se kapela snaží, jak to jen jde.
"Better When We Try" je Kelloggova skladba, kterou opatřil dobrým klávesovým partem; patří k tomu lepšímu, co na albu najdeme, i když i tady je vokální part málo výrazný.
"Natural Man" je postavena na prostém riffu baskytary, ale vše funguje jak má a jednoduchost písni sluší. Líbí se mi.
U "Lovin' You's Easy" člověku dojde, že pořád jedeme po stejné koleji a osvěžujících výhybek po cestě moc nebylo. Trochu samoúčelná mezihra na tom nic nezmění. Ve druhé půli skladby už je to nuda.
"The Same Old Story" album zavírá. Nevyhraněné rhythm and blues nezní špatně a je dobrou volbou na uzavření albového kruhu.

Album je chvílemi málo výrazné, určitě mohlo být barevnější, ale taky nejde o vyložený propadák. Kultivovaný projev nenabízí tak ostré hrany, jak tomu bylo dříve, kapela se posunula k "jižansky" znějícím souborům a i přes určitou jednotvárnost je jejich pojetí rocku (i vzhledem k roku vzniku) v pohodě přijatelné. Nejslabším místem jsou tu pro mě kytarové party.

Hodnocení: dvě a půl hvězdy zaokrouhlím nahoru.
reagovat