Blue Öyster Cult - Agents Of Fortune (1976)

Když jsem asi před 12-13 lety dodal do sbírky trojici alb Modré ústřice, stal jsem se v podstatě okamžitě jejich velkým fanouškem - hlavně Secret Treaties má u mě dodnes skoro absolutní hodnotu. Také další album Agents of Fortune jsem v té době přehrával až neskutečně často...

This Ain´t the Summer of Love s vtipným textem, vymezujícím se proti již tehdy vybledlému květinovému hnutí, je razantním hardrockovým nástupem, kde od počátku působí všechna pozitiva téhle kapely - tahounské, melodiemi načichlé riffy (zda jsou tři kytary zbytečné, či ne, je otázkou, pospojené jsou ale precizně) a také vícehlasy skladby ústřic vždy pozitivně obohatí. Nemůže chybět ani skromné sólo. True Confessions má až bíle soulový nádech a lehkonohé piáno. Jako by ji pánům dodal ze svého šuplíku David Bowie, snad proto ale nikdy nepatřila k mým horkým favoritům, i když melodická jízda basy v závěru je lahodná. No a máme tu skutečný velehit celé doby, krásně vypichovanými čistými kytarovými běhy zahájený (Don´t Fear) the Reaper. Tady máme vlastně paradox - nejprve vymezení se proti slunné Kalifornii v úvodu a tady nádherný hudební návrat, který jako by z oka vypadl někde od luk z okolí San Franciska. Zpívá tu krásně uvolněně Donald Roeser a do skladby začleňují všichni krásně melodicky šplhající sóla a nechybí ani temně laděná mezihra ve druhé půli. Krásně, průzračně a čistě melodicky vystavěný a dokonale proaranžovaný ornament, který se po zásluze stal hitem. E.T.I. (Extra Terrestrial Intelligence) - nadpozemské a mimozemské záležitosti byly další oblíbenou tématikou kapely a tahle trochu bláznivá a potrhlá věc vás o tom přesvědčí. Tlačí se tu ale poctivě na rockovou pilu a pod kytarovou záplavou krásně pracuje Lanierova basa. Vícehlasy jsou lahodné, jako by chtěly dosáhnout až někam do Liverpoolu... The Revenge of Vera Gemini těží svou tajemnou náladu z nového zvuku - je tu až goticky působící basová linka, pak se teprve rozjede opět výrazně melodický koktejl, okořeněný svůdně působícími hlasy, ale také dramatickým hostujícím hlasem Patti Smith. Ocitli jsme se v temném kabaretu přeludů a emocí, je ale jasné, že tohle je unikátně pojatá skladba, opět si hoši trochu brali inspiraci v glamrocku. Sinful Love na nic nečeká a v doprovodu piána se vyvalí vpřed, krásně tu pracuje vždy výrazně perkusivní rytmika a skutečně ostře vypalovaná kytarová sóla. Také zuřivě se přebíjející refrénové vícehlasy, nabité melodikou, jsou velmi výrazné. Jako hardrockové torpédo se pak řítí rozbrázděnou hladinou Tattoo Vampire, plnohodnotný rockový nářez, ovšem s tradičně charismatickými vícehlasy a temným podtextem. Dokonale zaranžovaná show zvuků, barev a nálad - tady jsme na mistrovské půdě BÖC. Morning Final se po baladicky působícím úvodu vyklene do překvapivé, hammondkami obohacené skladbě s lehkým jazzovým odérem, jako jedinou ji napsal Joe Bouchard a rozdílný přístup je tu hned znát. Klasické vícehlasy a atmosféra ale nechybí ani tady. Tenderloin jsem měl vždycky rád, i tady cítíme jazzové doteky, melodické vedení hlasu je tu neodolatelné, je tu také lehký kalifornský dotek a vše je dopilováno do posledního tónu. Žádný polotovar, ale plnotučné zboží. Debbie Denise uzavírá album v pompézním duchu a podlíela se na ni také Patti Smith, stejně jako na Revenge. Melodické klouzavé kytarové tóny jsou pěkně propojeny s akustikami a refrén získal až orchestrální nádech, podobně se stejný rok trochu asi pokusili pracovat Jethro Tull na Too Old... Ústřicím se ale tohle povedlo, byť to určitě hodně lidí bude považovat za pop. Na bonusovce je ještě poloakustická Fire of Unknown Origin, vyšlá albově až později, rozjuchaná Sally a vedle živého Reapera ještě ospalá Dance the Night Away.

Tehdy bych vypálil jasnou pětku, dnes váhám mezi čtyřmi a pěti. Je to opravdu album s atraktivní náplní, vlastně plné hitů, i s občasnými úkroky do jiných stylů a unikátní dekadentní atmosférou, typickou pro BÖC. Skladbám nemůžu vytknout nic, protože se mi s odstupem času ale o chlup líbí více našlapaný předchůdce, dávám kvalitní čtyři. Kapele tohle album přineslo ovšem zklidnění zvuku a vrcholný komerční úspěch.
reagovat

Nejznámější (díky této jedíné písni, nesmrtelné- (Don't Fear) The Reaper) a nejspíš i nejuctvívanější album Blue Öyster Cult je tu opět bez jediné recenze, na stránkách kde artová muzika přímo kvete do své největší krásy a i když tohle není hlavně progres, je to pořád zatraceně novátorské a hodnotné. Domnívám se, že až s tímto albem je styl ústřic dobroušen do absolutní dokonalosti a i když skuteční fanoušci kapely uznávají především desku předchozí, pro mne to pravé začíná až zde. Každá píseň má své nazastupitelné místo a originální pojetí, kolekce je tudíž velice barvitá a příslušná svébytnost, prostoupena nevšední atmosférou a kompozičním espritem, nedovoli divákovi zapochybovt ani v nejmenším.

Kapela rockuje v tečkovaném rytmu, prokomponovaném nezbytnou klavírní linkou a předem jasně daným a zapamatovatelným refrénem prostřednictvím This Ain't the Summer of Love.
Melodičtějším zástupcem je hned druhá True Confessions.
(Don't Fear) The Reaper- tvoří snová akustická kytarová práce a vokály dotažené do maxima, krystalicky čístá atmosféra, se rázen zlomí do šestistrunných melodických sprintů a s pomocí expresivního sóla tato píseň náleží do zlatého fondu kapely.
E.T.I. (Extra Terrestrial Intelligence)- je drsnější a temnější věc s důrazem na riffový základ, kombinovaný s jasně čitelně znělou melodií. The Revenge of Vera Gemini- patří mezi má velmi oblíbená čísla, její citlivé využití klávesových ploch za asistencí P. Smitthové, v okultně dynamickém hávu a zcela osobitém pojetí, snese ta nejpřísnější měřítka kvality.
Sinful Love- další zástupce volnějších temp, napěchovaná vzájemně se překrývající klavírní a kytarovou melodií, s neodolatelným vlivem sborových vokálů.
Po hard rockové odrhovačce Tattoo Vampire, je tu Morning Final- nádherná symbióza aranžmánů, orámovaná ve free jazzovém tempu s jasnou strukturální melodikou a pohodovým hlasovým projevem.
V Tenderloin- soupeří citlivé tóny kytar a kláves v jednom sledu s precizním rytmickým základem, prostoupeném velice příjemnou barvou Erickova hlasu, vytváří tak jednu z nejoriginálnějších položek alba.
Zklidnění přináší v závěru pohodová Debbie Denise.

Výjmečná kolekce, zhola nedoceněné kapely našeho věku. Pánové, kdo hudbu těchto amerických melodiků nemáte patřičně zmapovanou, začněte právě zde, okamžitý návykový účinek je téměř zaručen.
reagovat

Voytus @ 03.06.2016 09:53:32
Jo, Ústřice jsou u nás pořád nedocenění, pracuji na tom alespoň ve svém nejbližším okolí. Před lety jsem s nimi začal albem Tyranny & Mutation, za nejlepší považuji následující Secret Treaties, na které pánové nasázeli jednu hitovku za druhou. Skvělí jsou i na živácích. Recenzované album už je trochu jinde, než ta před ním, nemůžu se ubránit dojmu, že je poněkud nevyrovnané. Ale pořád jde o slušnou hudbu. Alba následující už moc dobře neznám, ale parádní jsou i ta dvě poslední.

luk63 @ 03.06.2016 12:05:20
Ano, proti trojce je toto album jen slabý odvar. Vidím to recenzentem silně nadhodnocené, což je ale horynovo specifikum, že cca 90 % jeho recenzí na PB je provázeno hvězdičkovým maximem. Myslím, že by bylo záhodno více rozlišovat mezi absolutní špičkou ***** a širší špičkou ****. Podle mě tahle deska určitě ke špičce nepatří, natož k absolutní. Ale proti gustu holt žádný dišputát...