Blue Öyster Cult - Club Ninja (1985)

15.12.2023 Apache | #

PO DVANÁCTI ALBECH vydaných během dvanácti let si v orwellovském roce 1984 vybrali Blue Öyster Cult tvůrčí pauzu. Na svém třináctém počinu pak začali pracovat hned zkraje následujícího roku. Z pětice, která počátkem předchozí dekády skupinu zakládala, zbývali v té době tři: Zpěvák Eric Bloom, kytarista Donald "Buck Dharma" Roeser a basák Joe Bouchard.  Starší bratr posledně jmenovaného, bubeník Albert Bouchard, opustil řady BÖC krátce po vydání legendárního alba Fire of Unknown Origin v roce 1981. Na dvou následujících počinech jej nahradil bývalý šéf bedňáků, Rick Downey.
Poté, co Rick v lednu 1985 odešel, se do koncertní sestavy zase nakrátko vrací Albert Bouchard a kapela nějaký čas vystupuje pod staronovým názvem SOFT WHITE UNDERBELLY. (Tak si chlapci říkali naposledy v 60. letech, když ještě hrávali psychedelií ovlivněný hippie rock.)
Návrat do starých časů však bohužel netrval dlouho. Albert opouští sestavu ještě před započetím nahrávání nového alba a jeho příkladu zakrátko následuje další ze zakládajících členů, klávesák Allen Lanier.
Úplně poslední příležitostí spatřit původní a nejslavnější sestavu Blue Öyster Cult pohromadě, byl koncert, který se konal 11. února 1985 ve sportovní hale kalifornského města Salinas. Zbývající trojice poté přijímá dva nové členy. Za bicí usedá Jimmy Wilcox, který předtím hrával u Ricka Derringera (autora slavné pecky "Rock ‘n’ Roll Hoochie Koo") a doprovázel tehdy čerstvě vycházející (a brzy zase zapadlou) pop metalovou hvězdičku Fionu na jejím debutu. Laniera u kláves střídá zkušený veterán Tommy Zvoncheck, který v minulosti hrával např. s PUBLIC IMAGE Ltd. (projekt bývalého zpěváka SEX PISTOLS, Johnnyho Lydona), se saxofonistou Springsteenova E-STREET BANDu, Clarence Clemonsem, a naposledy hostoval u alternativních rockerů THE DREAM SYNDICATE.

TATO ZBRUSU NOVÁ SESTAVA nahrává v únoru a březnu 1985 desáté studiové (a celkově třinácté) album BÖC. Ztrátu dvou starých členů poněkud vyrovnává návrat původního producenta, textaře a otce myšlenky Blue Öyster Cult, Sandyho Pearlmana. Ten se ke spolupráci s kapelou vrátil po dlouhých sedmi letech, jež uběhly od vydání koncertního alba Some Enchanted Evening. V mezičase si Pearlman, původně rockový publicista, působící v proslulém magazínu Crawdaddy, vyzkoušel produkci na nahrávkách punkových kapel THE DICTATORS a THE CLASH. Nabyté zkušenosti nyní hodlal uplatnit ve službách Kultu. Při nahrávání a pilování materiálu vystřídala kapela postupně tři studia v domovském státě New York: Bearsville Studios nedaleko Woodstocku, Boogie Hotel v Port Jeffersonu a Tallysin Studios v Syosettu. Zde všude byly během dvou měsíců na konci zimy nahrávány základní tracky písní pro nové album. Finální práce pak proběhly na posledně jmenovaném místě.
Jediným zbývajícím článkem skládačky byly doprovodné vokály. Ty byly pořízeny v newyorském Warehouse, kde v roce 1971 zplodili BÖC svůj legendární debut.
Při práci na albu se brzy ukázalo, že Jimmy Wilcox je sice spolehlivým koncertním bubeníkem, ve studiu však už není zdaleka tak přesvědčivý. Pearlman proto angažoval zkušeného studiového harcovníka Tommyho Price z kapely SCANDAL, která koncem léta 1984 bodovala v singlových žebříčcích s hitem "Warrior". Price předtím hostoval např. u PSYCHEDELIC FURS a později hrával s Billym Idolem, Debbie Harry a Joan Jett. I tentokrát odvedl excelentní výkon, a Jimmy Wilcox se musel spokojit s perkusemi a doprovodným zpěvem.

MIXOVÁNÍ HOTOVÉHO MATERIÁLU, jež měl na starosti Brian McGee, zabralo nejvíce času. Sandy Pearlman trval na krystalicky čistém, bombastickém soundu, a dlouho nebyl spokojen s výsledkem. Mixážní práce se nakonec protáhly téměř až do konce roku.
Světlo světa tak na přelomu let 1985 / 1986 spatřilo hned několik různých verzí alba. Mix na amerických a evropských vydáních byl zcela odlišný; jiný sound měly nahrávky na kazetách, jiný na vinylech. Další alternativní mixy se později objevily i na CD vydáních z druhé poloviny 80. a počátku 90. let.
S definitivní podobou alba přišel až v roce 1997 americký label KOCH. Toto vydání je dnes považováno za kanonické a objevuje se na všech následujících reedicích, včetně té obsažené v box setu The Columbia Albums Collectiön z roku 2012.

Zmatky dodnes doprovázejí i samotné datum vydání alba. Některé zdroje uvádějí leden 1986, jiné prosinec nebo dokonce listopad 1985. Je ale jisté, že první vydání alba s názvem Club Ninja se objevilo ještě před koncem osmdesátého pátého roku.
Dnes dobře známý, krystalicky čistý a plný zvuk, o který tak usiloval producent Sandy Pearlman, rozhodně nebyl na většině prvních vydání pravidlem. Na pulty obchodů s hudebími nosiči se tehdy dostaly lecjaké nehotové a podivně namíchané polotovary. Situace se nezměnila k lepšímu ani při pozdějším převodu do CD formátu. Ba právě naopak: Club Ninja zněl ze stříbrných disků často až podezřele hluše.
Tento stav dodnes převládajícímu kritickému hodnocení desky určitě nepomohl a album si po čase získalo pověst jedné z nejhorších nahrávek v historii BÖC.

Je takové hodnocení skutečně oprávněné?

Při poslechu finální (remasterované) podoby Clubu Ninja bude nejeden posluchač nad všemi těmi odsudky jistě jen nechápavě kroutit hlavou.

PROBLÉMY SE ZVUKEM však nebyly jediným důvodem, proč si album vysloužilo tak špatnou pověst. Nepřátelé osmdesátkového rocku budou totiž spolehlivě prskat, ať už jim předložíte jakkoli kvalitní podobu tohoto počinu. Puristé budou zase kritizovat vysokou koncentraci autorských příspěvků externích skladatelů a textařů.
Jenže jak podotkl jeden fanoušek ve svém internetovém zamyšlení, věnovaném právě tomuto albu: "Nebyli snad externí autoři na každém albu BÖC?"
A se zřejmou ironií si sám pohotově odpovídá: "Ano, ale tohle jsou jiní! Tady není Patti Smith ani Michael Moorcock."

Je to legrační, protože ve skutečnosti i zde najdeme staré známé, kteří s Kultem spolupracovali od samého začátku. Vždyť Sandy Pearlman a Richard Meltzer napsali texty k takovým klasikám jako "Astronomy" nebo "Burnin’for You"! Oba vždy patřili k opravdovým architektům Kultu a jen diletant by jejich přítomnost na jakémkoli projektu BÖC nevítal s potěšením. Výraz "nehrající člen" totiž nikdy nebyl více na místě než právě v tomto případě.
Jasně. Trnem v oku haterů jsou tady jiná jména než zrovna tihle dva klasici z Crawdaddy magazínu. Asi nejvíce šťouralům vadí Bob Halligan, Jr.
Bob byl v 80. letech úspěšným spoluatorem heavy metalových hitů kapel jako JUDAS PRIEST nebo KISS. Pes je zakopán hlavně v tom, že Halligan nepíše zrovna sofistikované písně, které by si člověk spojoval s intelektuálním hard rockem pro přemýšlivé posluchače, jak bývá u BÖC zvykem. Halligan skládá přímočarý, chytlavý, melodický heavy metal s jednoduchými, údernými slogany a zpěvnými refrény. Podobné příspěvky má tady hned dva.
A Larry Gottlieb s Jasonem Scanlonem, kteří jsou podepsáni pod singlem "Dancin’ in the Ruins"? Vždyť jeden z nich je dokonce countryový muzikant! Tímto zjištěním kalich puristovy trpělivosti definitivně přetéká.

VE SKUTEČNOSTI jsou důvody spolupráce BÖC s novými skladateli jednoduché a snadno pochopitelné. Úbytek popularity se díky záplavě nové mladé krve na hard rockové scéně 80. let nevyhnul snad žádnému z klasiků sedmé dekády. (Za všechny jmenujme alespoň AEROSMITH, ALICE COOPERa, CHEAP TRICK, HEART nebo KISS.)
Tento stav způsobil, že spousta z těchto interpretů se ve snaze o comeback a udržení v první rockové lize, spojila s hitmakery, kteří měli znaveným veteránům pomoci s jejich novými alby. Skladatelé a producenti jako Desmond Child, Diane Warren, Holly Knight, Ron Nevison nebo Bruce Fairbairn skutečně dokázali, že návrat starých klasiků do první rockové ligy je možný. (A to se týká v podstatě všech jmenovaných v předchozí závorce.)
Proč by něco podobného nemohli zkusit i Blue Öyster Cult? Vždyť od časů, kdy po krátkém úpadku v období vrcholící discománie Kult znovu povstal s úžasnými alby jako Fire of Unknown Origin (často označovaným za jejich Sgt. Peppera) nebo Extra Terrestrial Live (což je dodnes asi nejlepší koncertní deska BÖC), uplynul už nějaký pátek, a na  kdysi slavné jméno se začalo pomalu ale jistě zapomínat.

TĚŽKO VŠAK VINIT BÖC z nějakých přehnaných kalkulací. Vždyť jedny z nejlepších skladeb pro Club Ninja jsou podepsány jmény jako Donald Roseser, Richard Meltzer, Sandy Pearlman nebo Joe Bouchard. Jmény, která se pravidelně objevují na nejlepších deskách Blue Öyster Cult, počínaje tou úplně první.
Dezinformacím některých zmatkařů na internetových diskuzích, odmítajících Club Ninja s tvrzením, že hned první tři skladby alba jsou coververze, se můžeme jenom smát. Protože jedinou skutečnou coververzí je zde úvodní píseň "White Flags", převzatá od kapely Leggatt Bros. Všechny ostatní skladby byly napsány přímo pro Blue Öyster Cult, ať už samotnými členy kapely, jejich blízkými spolupracovníky, či externími autory.

Pojďme se nyní na inkriminovanou kolekci podívat zblízka, pěkně skladbu po skladbě.

Už zmíněná WHITE FLAGS, která album otevírá, je jak skladatelsky, tak svým provedením skutečnou perlou. Mnozí fanoušci ji vyzdvihují jako nejlepší věc na albu a v Anglii byla dokonce vydána na singlu. Dnes, v době youtube, můžeme snadno porovnat podání BÖC s originálem od Leggatt Bros. I když jsou obě verze hudebně dosti podobné, Kult vítězí především díky výraznějšímu soundu a přesvědčivějšímu zpěvu Donalda Roesera. Samozřejmě, autorům patří všechna čest. Na druhou stranu, nebýt BÖC, kdo by si na ně dnes ještě vzpomněl?

Hlavní singl alba patří v pořadí druhé skladbě DANCIN’ IN THE RUINS. A nutno dodat, že naprosto zaslouženě. Jestliže měla být nějaká píseň z Clubu Ninja hitem, pak je to právě ona.
Na svědomí ji mají dva neznámí britští skladatelé, kteří se pokusili napsat sequel ke kultovní klasice BÖC z roku 1981, "Burnin’for You". Výsledek svého snažení pak nabídli přímo těm, kdo tuto snahu inspirovali. Blue Öyster Cult shledali skladbu povedenou a tak ji od Gottlieba a Scanlona odkoupili. Mírně ji upravili, aby zapadala do nálady připravovaného alba a zbytek je historie. Mezinárodně vydaný singl v roce 1986 podpořil postapokalyptický videoklip na MTV, kombinující punkovou estetiku Mad Maxe se skateboardovou módou. Chytlavá píseň o tanci v ruinách se umístila na pěkném devátém místě žebříčku Hot Mainstream Rock Tracks.

Úderný melodický hard rock MAKE ROCK NOT WAR patří k typickým skladbám Boba Halligana, Jr. Píseň bývá fanoušky často odsuzována pro styl, který se více hodí k pop metalovým kapelám oné doby než k Blue Öyster Cult. Předsudky nezatížený posluchač však může být příjemně překvapen už podmanivou úvodní linkou a následným zjištěním, že protiválečný slogan z refrénu si prostě nelze nezpívat s sebou.

Stejně jako je předchozí skladba většinově odmítána, bývá následující PERFECT WATER obvykle vynášena do nebes.
Nádherný polobaladický kousek, složený a zpívaný kytaristou Donaldem Roeserem a otextovaný slavným spisovatelem (a punkovým zpěvákem) Jimem Carrollem, jehož autobiografický román The Basketball Diaries byl zfilmován v hlavní roli s Leonardem di Capriem. Carroll byl dobrým přítelem klávesáka Allena Laniera, který se ironií osudu nahrávání alba nezúčastnil a do sestavy BÖC se vrátil až v roce 1987.
Jim Carroll mimochodem figuruje i v textu jedné z nejslavnějších Lanierových písní, napsaných pro BÖC. Balada "In Thee" z alba Mirrors jej zmiňuje v pasáži „Jim says some destines should not be delivered”.
"Perfect Water" je skladba dokonalá nejen svým názvem. Její křiśtálově průzračný zvuk je stejně očišťující jako voda, o níž Buck Dharma zpívá, a stejně příjemný jako tóny jeho sólové kytary.

Pátý song, uzavírající původní A stranu vinylové desky, SPY IN THE HOUSE OF THE NIGHT, je výsledkem opětovné spolupráce dvojice Donald Roeser a Richard Meltzer, která o čtyři roky dříve přišla s již zmiňovanou "Burnin’ for You" (po fenomenální "Don’t Fear the Reaper" asi nejznámější skladbou BÖC vůbec). Tentokrát z toho sice žádný velký hit nebyl, přesto patří „špión v nočním domě“  jednoznačně k nejlepším kouskům, jaké Club Ninja nabízí. Subtilní, avšak nesmírně chytlavá píseň, plná dokonale sladěných vokálů, udeří hned v úvodu na strunu rozverné nostalgie, a zasněná noční nálada ji neopustí až do konce.

„Every song is killer“ napsal jeden fanoušek o Clubu Ninja na svůj blog. Po doposlouchání první části alba mu možná dáte za pravdu. Ale je tu ještě strana B, kterou otevírá další příspěvek Boba Halligana, Jr.
BEAT ‘EM UP je opět přímočarý melodický heavy metal s jednoduchými, ale účinnými slogany, jak ve slokách („come with me / ready or not“), tak v refrénu. Asi nejvíce z něj uvízne v paměti předrefrénová pasáž („Not everybody cooperates, and I'll say if they wanna play rough: Beat 'em up!”), která je svým způsobem opravdu strhující.

Poté už přichází na řadu basák Joe Bouchard, aby předvedl svou rozsáhlou kompozici WHEN THE WAR COMES.
Působivý recitativ v úvodu („When the bones of our oppressors have turned to dust…”) je citátem z díla ruského revolucionáře Trockého. Jeho přednes má na svědomí slavný rockový DJ Howard Stern. Toto intro, při němž si nelze nevzpomenout na slovinské industriální avantgardisty LAIBACH, přitom na původních evropských vydáních alba zcela chybí! Sám jsem je prvně slyšel až v roce 1997 z legendárního remasterovaného vydání labelu KOCH, které mám dodnes ve své sbírce.
O vokály v písni se dělí Joe Bouchard s Ericem Bloomem. Text napsal Sandy Pearlman. Je to jeho první příspěvek do kultovního repertoáru od "R.U. Ready 2 Rock" z roku 1977. Krom interesantního úvodu nutno vyzdvihnout také samotný závěr, kde je k slyšení excelentní práce Tommyho Price s bicími nástroji.

SHADOW WARRIOR, prostřední ze tří rozsáhlejších závěrečných kompozic, mají hudebně na svědomí Eric Bloom a Donald Roeser. Text napsal Eric Van Lustbader, jeden z mnoha sci-fi a fantasy spisovatelů, kteří s BÖC v průběhu věků spolupracovali.
(Vzpomeňme při této příležitosti na Michaela Moorcocka, význačného autora fantasy, který přispěl texty k takovým klasikám jako "Black Blade" nebo "Veteran of the Psychic Wars", kyberpunkového spisovatele Johna Shirleyho, jenž téměř kompletně otextoval alba Heaven Forbid a Curse of the Hidden Mirror, nebo Stephena Kinga, který v roce 1988 namluvil intro k nové verzi "Astronomy".)
“Stínový válečník” vznikl na základech demonahrávky "Rebel", připravované společně s dvěma dalšími skladbami ("Summa Cum Laude" a "Double Talk") pro film Teachers z roku 1984, kde se v hlavních rolích objevili Nick Nolte a JoBeth Williams, fanouškům horrorů dobře známá z filmu Poltergeist. BÖC se na soundtracku bohužel nakonec neobjevili. Proto jednu z nepoužitých písní přepracovali a s novým textem, založeným na Lustbaderově novele The Ninja (která ostatně inspirovala už samotný název alba), ji použili právě zde.

Poslední a nejdelší skladbou desky je impozantní MADNESS TO THE METHOD. Jejími autory jsou Donald Roeser (hudba) a Dick Trismen (text). Tato působivá kompozice je regulérním stylovým předobrazem soundu, s nímž přijdou BÖC o tři roky později na svém koncepčním počinu Imaginos. Právě na tomto monumentálním projektu, při němž se po delší době (a bohužel také úplně naposledy) sešlo všech pět zakládajících členů, by díky mnoha aspektům zapadla tato skladba přímo dokonale.

JAK UŽ BYLO ZMÍNĚNO, Clubu Ninja se z různých důvodů nedostalo zrovna vřelého přijetí u fanoušků ani kritiky. A I když se díky pozdějšímu rozšíření té správné zvukové podoby kritické ostří přece jen trochu otupilo, stín nešťastné třináctky - jak bylo řečeno, jde o celkově třináctý počin BÖC - visí nad albem dodnes.
Nutno však dodat, že ne všichni kritici nahlížejí na tento produkt jenom negativně.
Už v dobovém tisku, konkrétně v proslulém časopisu Sounds, zaměřeném především na hard rock a heavy metal, se objevila nadšená recenze významného publicisty Edwina Pounceyho, jenž pod pseudonymem Savage Pencil vytváří také ceněné undergroundové comicsy. Pouncey ohodnotil album pěti hvězdičkami a prohlásil je za zdánlivě olověnou AOR destičku, která se v rukou vnímavého posluchače promění ve zlato. Vysoce ocenil také produkční práci Sandyho Pearlmana.

AUTOR TĚCHTO ŘÁDKŮ pak považuje Club Ninja za jedno z pěti nejlepších alb Blue Öyster Cult, a dobře si vzpomíná, že zatímco kazeta s touto nahrávkou na něj kdysi nijak zvlášť nezapůsobila, remaster labelu KOCH neopustil na konci 90. let jeho přehrávač několik měsíců. Nadšení z většiny písniček a spokojenost s dokonalým zvukem u něj ostatně trvá dodnes. Právě touha podělit se o radost z kvalitního poslechu dala nakonec vzniknout tomuto speciálnímu review, sepsanému u příležitosti třicátého výročí vydání původního alba.

JE JISTÉ, ŽE většina příznivců hard rocku 70. let, v jehož panteonu zaujímají Blue Öyster Cult význačné postavení, nepřijme Club Ninja pro zřetelný důraz na komerční, ryze osmdesátkové vyznění, nejspíš ani jako guilty pleasure.
Nakonec i basák Joe Bouchard, který je dalším zakládajícím členem BÖC, jenž kapelu (nedlouho po vydání alba) opouští, nemá tento počin příliš v lásce. V knize Martina Popoffa Agents of Fortune: The Blue Öyster Cult Story vzpomíná na časy jeho realizace jako na období své osobní krize, kdy si přestal jako basák věřit a začal uvažovat o návratu ke kytaře, s níž kdysi začínal. Ve studiu za něj ostatně v některých skladbách zaskakoval Kenny Aaronson, známý ze spolupráce s Bobem Dylanem, Rickem Derringerem, Foghat, Joan Jett a později také s obnovenými New York Dolls a Yardbirds.
Tlak ze strany vydavatalství Columbia, díky němuž skupina opouští undergroundové vody a vplouvá do komerčnějších zálivů, se Joeovi pranic nelíbil. Stejně tak utrácení peněz za drahá studia a cizí songy, zvláště ty Halliganovy, které podle něj zněly dobře na demosnímcích, ale ve finále ztratily původní drajv.
"Nekonečný rok práce, žádný výdělek a muzika, která nestála za nic," říká Joe Bouchard, jenž z kraje roku 1986 opustil řady BÖC po patnácti letech strávených pod znakem Kronosu.
Nutno však dodat, že podle Wikipedie později Joe nazval skladbu "Perfect Water" čirou genialitou a kapela, která od roku 1986 nedávala z Clubu Ninja na koncertech k dobrému vůbec nic, pak v roce 2002 právě tuto píseň zařadila načas zpět do svého repertoáru. V živé podobě ji můžeme slyšet na čtvrtém koncertním albu A Long Day's Night.
Ostatně dnes, o dalších jedenadvacet let později, hrají BÖC na svých vystoupeních běžně i "Dancin' in the Ruins", jak dosvědčí letmý pohled na jejich součastný koncertní setlist.

A KDYŽ UŽ JSME U TĚCH ŽIVÁKŮ, každého zájemce o Kult v období 80. let jistě potěší záznam z vystoupení kapely v kalifornském Santa Monica Civic Auditorium z 27. března 1986. Ten vyšel ve stejném roce na vinylu pouze pro potřeby rádiového pořadu The King Biscuit Flower Hour, v jehož rámci byla show premiérově vysílána 13. června 1986.
Tuto lahůdku si v roce 2012 mohl (společně ještě se třemi dalšími koncerty z let 1980, 1981 a 1983) po zadání určitého kódu stáhnout z internetu každý vlastník boxu The Columbia Albums Collectiön pod souhrným názvem Harvester of Lives. Jakožto hrdý vlastník onoho artefaktu si zmíněný kalifornský koncert s chutí dopřávám dodnes.
BÖC v sestavě Eric Bloom (doprovodná kytara, zpěv), Donald Roeser (sólová kytara, zpěv), Tommy Zvoncheck (klávesy), Jon Rogers (basa, vokály) a Jimmy Wilcox (bicí), zde kromě klasik jako "R.U. Ready 2 Rock", "Dominance and Submission" a velké trojky největších hitů ("Reaper", "Godzilla" a"Burnin' for You") dávají k dobrému hned tři skvěle zahrané kousky z Clubu Ninja (konkrétně "White Flags", "Dancin' in the Ruins" a "Shadow Warrior"), vynikající sedmiminutovou verzi "Take Me Away" z předchozího alba The Revölution by Night a zdařilou, nikde jinde neslyšenou raritu "Wings of Mercury".

PO ODCHODU JOEA BOUCHARDA byla kapela některými fanoušky nazývána Two Öyster Cult, což byla narážka na skutečnost, že tehdy v sestavě zůstali už jen dva původní členové. Roeser, Bloom a jejich noví společníci to pak spolu táhli do podzimu 1986. Přesněji do 21. září, kdy v Inwoodu v Západní Virginii odehráli svůj nadlouho poslední koncert.
Kapela se po něm odmlčela na celých devět měsíců, aby i s navrátivším se Allenem Lanierem znovu povstala 8. července 1987 na památném koncertě v řeckých Aténách.

Ale to už je úplně jiný příběh.

POKUD JSTE CLUB NINJA JEŠTĚ NIKDY NESLYŠELI nebo znáte jen dřívější, nepříliš zdařilá vydání, zkuste nyní, kdy je už běžně k mání jeho definitivní, kanonická podoba, posoudit sami, zda je toto album zaslouženým propadákem, průměrným AOR kouskem nebo absolutním klenotem. Pevně doufám, že po doposlouchání budete moci s čistým svědomím konstatovat ono okřídlené „c je správně“.
reagovat

hejkal @ 16.12.2023 09:52:30
Jasné, že je to prepadák, na tom žiadne remastre nič nezmenia. Zaujalo ma, že máš traumu z toho, čo vravia iní a venuješ nejakým internetovým názorom niekoľko odstavcov. Tiež mi to občas nedá, ale to je tak na vetu, dve, názory druhých sú síce zaujímavé, ale aby som ich po vzore kazateľov navracal na pravú vieru, to je strata času a často kontraproduktívna záležitosť.

Som rád, že sa ti album páči, rozsah textu bol príliš, ako človek, ktorého album nebaví, som sa rýchlo prestal baviť aj pri čítaní. Ale dal som to. :)

Apache @ 16.12.2023 17:06:48
1) Co se týče zábavnosti textu, dělal jsem co jsem mohl. Co se týče rozsahu, za mě dobrý. Budu zvědav na další názory.
2) Kde furt bereš ta moje traumata? Začíná z toho být docela zajímavý fenomén, protoźe já u sebe nic takového nepociťuju. ;-)

Apache @ 16.12.2023 17:19:18
3) Remaster Clubu Ninja je něco úžasného. Nikdy předtím ani potom jsem se s ničím podobným nesetkal. Taková věc musela dostat svůj prostor.
4) Stejným stylem a v podobném rozsahu se budu věnovat každému albu BÖC. Ty desky si to zaslouží a mě to baví. Původně jsem plánoval své recenze na Rockboardu jako mnohem kratší texty, ale když jsem se pokusil to aplikovat v praxi, reakce nebyly dobré. Tak jsem si řekl OK. A tohle je výsledek. Pokud z toho má někdo trauma (hehe) zkuste mě zastavit. Třeba si dám říct.

Apache @ 16.12.2023 17:23:26
5) Ty internetové názory mě zaujaly a pobavily. Měly mi co říct a ve svém textu jsem se o jejich citace rád podělil, protože jsou podnětné, zajímavé a k tématu.

Apache @ 16.12.2023 17:31:11
A jinak děkuju, žes to dal - vážím si toho. Jsem zvědav kolik vás takových bude. :-)
Mimochodem, hodně by mě překvapilo, kdyby se tu našel ještě někdo, koho ta deska baví tak jako mě.

hejkal @ 16.12.2023 17:56:35
Jasné, vôbec nič na svojich písačkách nemeň, mne dlhé texty neprekážajú. Len tu, kým si prešiel všetky kritiky zvonka a dostal si sa k dielu samotnému, mal som albumu plné zuby. :)

Trauma je slovo vysoko nadsadené, verím, že to tak nie je, ale z tých siahodlhých pokusov o vyargumentovanie, že všetci sú mimo, len remaster je lietadlo, to na mňa tak pôsobí, že viac ako o diele je text o akejsi polemike s imaginárnymi neprajníkmi. Ale ako vravím, to je môj pocit, netreba sa ním nechať zviklať. :)

Na ďalšie BÖC texty sa teším.

Apache @ 16.12.2023 18:11:22
Je to opravdu jen pocit, ten remaster si chválí kdekdo, nemám pocit že bych bojoval s nějakými větrnými mlýny. ;-)
Podle mě celý ten proces, kdy album vyjde v mnoha úplně odlišných verzích, takže se vlastně nedá určit, která má být ta pravá a kanonická, a pak to někdo po mnoha letech rozsekne, je nanejvýš zajímavý a určitě jsem chtěl využít ten prostor, který tady na to mám, abych to víc rozvedl.
Ten případ navíc poukazuje na další podobné, kdy puristé odmítají jakoukoli jinou verzi než originál a přitom je to jen otázka toho, jaký mix se zrovna použije nebo jak to kdo zrovna poskládá. 
Mě naprosto fascinuje to kouzlení kolem toho, možnost alternativních výsledků a jejich kvalita.
Vem si třeba, že ty máš rád první alba ZZ Top v remixu z 80. let a ta alba vlastně původně zněla úplně jinak. Později jsou i vydávaná v jiném mixu a na ten Six Pack mix se dští oheň a síra. Přitom je (jak jistě víš) skvělý.
Takových případů je v rockové historii hodně a mě baví se tím zabývat.

hejkal @ 03.01.2024 14:56:52
Za mňa je kanonické vždy prvé vydanie. A čím som starší, tým viac k tým vernejším prepisom LP na CD tiahnem. ZZ Top som dostal ten Sixpack, tak som ho mal rád. Ale už som sa vrátil k CD s pôvodným zvukom, sú mi milšie. Z tohto omylu som teda vyrástol. :)

Hlavne je fakt, že drvivá väčšina remasterov (a remixov duplom, to je des) orezava dynamický rozsah. Znie to hlasnejšie, mnohých to teší, aj nahluchlí to zrazu počujú, akoby objavili nové vrstvy, ale lepšie to z hľadiska zvuku nie je. Viem s tým žiť, keď nemám inú verziu, ale ak mám možnosť, vyberám si buď staršie CD (spred roka 1998) alebo novšie od osvedčených labelov (Cherry Red a jej odnož Esoteric Recordings, Repertoire Records, Music On CD), kde viem, že zvukové remastre robia citlivo.

Apache @ 16.12.2023 19:16:16
Na Clubu Ninja je zábavné, že tam to první první vydání neurčíš. První vydání vyšlo totiž v několika různých mixech. Musel bys je mít všechny, abys mohl říct, že máš kanonické vydání dle svých měřítek. V tomhle případě by to ovšem bylo množné číslo - tedy kanonická vydání. Nevím jestli je někdo, kdo má všechny ty verze zmapované a zná všechny rozdíly.

Další věc je, že je remix a remix. U nás má pod tím pojmem spousta lidí zařazené různé taneční mixy, které bývají opravdu hrozné.
Jiná věc je, že když necháš na nahraném materiálu pracovat dva různé lidi, oba to album smíchají jinak a výsledek se může i markantně lišit. Takže to, jak album ve výsleku zní, je častokrát o tom, jak s tím nahraným materiálem pracují lidé v zákulisí, kteří jsou pověřeni finálními úpravami. Jiní lidé by to udělali jinak.
Samozřejmě, že v drtivé většině je to tak jak říkáš, a původní / kanonické znění alba je jasné.
Ale jsou výjimky, kdy to tak není. Neznám jich mnoho, ale pár ano. A pro mě osobně je většinou hodně zajímavé si ty alternativní verze poslechnout a porovnat.

Apache @ 16.12.2023 19:31:11
Jinak samozřejmě mám taky rád citlivě udělané remastery. Myslím, že většina těch z mojí sbírky taková je. A taky si myslím, že novější remastery se vracejí k tomu trendu dělat to citlivě a ty nahrávky neničit.
Konkrétně remaster Clubu Ninja od KOCH je v tomto ohledu bez chyby. Pozdější vydání, kdy bylo použito úplně stejného mixu, jsou o něco hlasitější, ale pořád to splňuje všechny kritické nároky a není tam žádný ořez.
O čem ze své sbírky vím, že je to po této stránce naprostá hrůza, jsou Iron Maiden. Ale ti zas nepatří mezi mé největší favority a jeden z hlavních důvodů, proč jsem je chtěl mít, byly obaly těch desek, takže co už. :-)

Antony @ 16.12.2023 21:35:54
K tématu remasterů.
Z technického hlediska je remasterem každý jiný master než ten původní analogový. Myslet si, že až nějaká další CD vydání jsou remastery a ty předtím nejsou, je prostá neznalost problematiky. Každá CD edice vycházející z jiného než původního masteru je remaster, včetně té první.
Většina alb má tak celou řadu remasterů. Který je nejlepší? Znám jediné kritérium, jak kvalitu hodnotit, aby v tom nepanovala libovůle typu, co víc řve, bouchá a cinká, co je více poslechově efektní, to je lepší. Tím kritériem je blízkost autentickému originálu. Absolutní většina novodobých zvukově vyšprajcovaných remasterů se od tohoto originálu vzdaluje, tedy jsou jednoznačně horší. 
Podle zkušeností lze konstatovat, že nejblíže původnímu originálu jsou nejstarší remastery. Ideálně z osmdesátých, nejpozději z první poloviny devadesátých let. Zachovávají nejvíce z původního autentického dobového zvuku. Nemusejí se nám líbit, ale prvoplánová líbivost v tomto případě není určující. Ta naopak ničí historickou atmosféru nahrávky, vytrhává ji z doby a místa, a dává jí zcela nepatřičné vyznění.
Výjimku tvoří snad jen technické chyby první generace remasteru, které mohou být v následující generaci napraveny. Pár těchto vzácných případů jsem zaznamenal, nelze z nich ale vytvářet žádné pravidlo.

hejkal @ 16.12.2023 22:02:17
Antony - to niekto niekde tvrdil, že nejaké CD nie sú remastery? Súhlasím, že pôvodný je len analóg, ale len pri starších nahrávkach. Dnes samozrejme vzniká množstvo pôvodných elektronických masterov hudby, takže analóg je len jeden z možností (a nahráva tak čoraz menej hudobníkov). Dnes je drviná väčšina hudby tvorená v digitálnom prostredí a je iba digitálny master, ktorý sa následne používa na všetky fyzické nosiče (a preto aj LP je dnes väčšinovo prepisom digitálneho mástru). Každopádne sa, myslím, zhodujeme v tom, že staré vydania na CD sú zvukovo najbližšie pôvodným vydaniam na analógových nosičoch.

Antony @ 16.12.2023 22:43:57
hejkal:
Hned na začátku píšu "každý jiný master než ten původní analogový". Z toho by mělo jasně vyplynout, že nemluvím o digitálních master tape. Pokud nevyplynulo, pak to nyní zdůrazňuji.
V recenzi a následujících komentech se mluví o tom, že až remaster zachránil zvuk předchozího CD vydání. Jenže i to první CD vydání bylo remasterem, o tom se v textu ale mlčí.
Navíc, tato deska prodělala několik digitálních remasterů. Jeden je prý definitivní a kanonický a byl prý použit pro všechna další vydání. Není to pravda. V roce 2009 udělal další remaster Andy Pearce a ten je použit na všech následujích samostatných vydáních ( i když s různým DR, takže se s ním zase nějak pracovalo).

Apache @ 17.12.2023 01:40:59
Andy Pearce nejspíš jen přidal hlasitost, protože třeba to vydání, co je součástí boxu The Columbia Albums Collectiön (2012), je úplně totožné s tím od KOCH z roku 1997, jen je o něco hlasitější. Rozdíly jsem mezi těmito verzemi jinak žádné nenašel. Rozdílů mezi vydáním od KOCH a předchozími verzemi jsem našel spoustu.

Antony @ 17.12.2023 12:46:04
Zvukový mistr Andy Pearce by zcela jistě nesouhlasil se zjednodušováním své práce na pouhé zvyšování hlasitosti.
Nemám nic proti nadšeneckému písání, ale i zde faktografická data musejí být uváděna pravdivě. Ostatně, je tu ještě jedna důležitá skutečnost z remasteru 2009 - "Remastered using the U.S. mix available for the first time in the U.K."
Dezinformaci o definitivním remasteru KOCH, který měla převzít všechna další vydání, považuji za dostatečně vyvrácenou.

Apache @ 17.12.2023 13:28:14
V tom případě KOCH použili některý US mix a remasterovali ho. Nevím proč by se v případě jejich verze, která jednoznačně sjednotila všechna další vydání Clubu Ninja do definitivní podoby, mělo jednat o nějakou dezinformaci. :-)

Antony @ 17.12.2023 13:32:20
Protože definitivní podoba, kterou následně někdo upravuje, není definitivní.

Apache @ 17.12.2023 13:49:05
A to teď budeš tvrdit, že album, které mělo od začátku, tedy při prvních vydáních v různých zemích a na různých nosičích několik různých podob, a v Anglii, kde vyšlo jako první, byla navíc použita úplně jiná verze než na pozdějším US vydání, že to album mělo od začátku svou definitivní podobu? :-)
Prozradím ti tedy znovu, co jsem už napsal několikrát: Teprve vydání od KOCH v roce 1997 sjednotilo pohled na to, jak má definitivní verze toho alba vypadat. A tento pohled ctí všechna následující vydání. 
Je sice trochu otravné zde (díky tvým neustálým pokusům zpochybnit mou kompetentnost coby publicisty) neustále obhajovat mnou uvedená fakta, na druhou stranu je fajn vždy dokázat, že nic zpochybňovat netřeba. ;-)

Antony @ 17.12.2023 14:36:00
Doložil jsem jednoznačné a věcné důkazy, které nezpochynitelně vyvracejí tvoji verzi. Nepotřebuji tvrdit nic dalšího, věc je tím jasná a uzavřená, nebudu to opakovat.
Že ani pod tíhou těchto důkazů nepřiznáš omyl, je věc další. Ano, jako publicistu tě to činí velmi nevěrohodným. Zmýlit se může každý. Trvat na omylu i přes doložená opačná fakta je věc charakteru. Je však jedině na tobě, jaké svědectví tu o sobě zanecháváš.
Pro mne je téma uzavřeno.

Apache @ 17.12.2023 14:45:04
Tady asi nemá cenu nic dodávat. Každý ať si udělá obrázek sám. O mém psaní i o tom, o co se tady pokoušíš.

Jarda P @ 18.12.2023 12:54:14
Když koncem 80. let přišly na svět CD, pořídil jsem si je v domnění, že přišlo nějaké zvukově kvalitativní zlepšení. V mnoha případech jsem byl zděšen (první alba Uriah Heep, Black Sabbath),  CD se zbavil a pořídil je až v podobě remasterů či remixů (BS, UH, Family, Doors, Genesis...) Samozřejmě jsem se i párkrát spálil. Parametry neměřím, pro mě je směrodatné jak to vyhovuje mým uším.

Apache @ 18.12.2023 13:01:46
Jarda P: Neznám uši, které by jakékoliv vydání Clubu Ninja od roku 1997 nahoru (zvukově - hudba je samozřejmě o vkusu každého jedince) nepotěšilo. Takže tady se myslím spálit nemůžeš. ;-)

zdenek2512 @ 18.12.2023 14:44:16
Skupinu jsem v sedmdesátkách neposlouchal, psali o nich v bulletinu Jazz, že texty Patti Smith z průměrné kapely udělaly undergroundovou legendu. Asi před dvaceti lety jsem si koupil prvních pět desek skupiny a nyní poslouchám Secret Treaties, které se mi jeví jako vynikající. Tuhle desku neznám, ale možná si ji poslechnu. díky za upozornění na skupinu, která u mě ležela v polici.

Apache @ 18.12.2023 17:54:16
zdenek: Jestli nemáš rád komerčnější zvuk 80. let, tak se tomuhle albu možná spíš vyhni a zkus nějaké jiné. :-) 
Pokud se ti líbí Secret Treaties, zkus ta dvě alba před ním: Blue Öyster Cult (1972) a Tyranny and Mutation (1973). Ta jsou v podobném stylu. Taky se těm třem deskám (podle obalů) říká "černobílá trilogie".
Já mám nejradši album Fire of Unknown Origin (1981), to bych doporučil za sebe.
A s hejkalem se dokonale shodneme na tom, že Extra Terrestrial Live (1982) je jejich nejlepší živák.

Musím se ale ještě vyjádřit k tomuhle: "...texty Patti Smith z průměrné kapely udělaly undergroundovou legendu".
Na něco podobného jsem v nějakém článku na netu už taky narazil.
A je to strašná blbost. :-)
Patti Smith chodila s klávesákem BÖC, Allenem Lanierem, když byla ještě poměrně neznámá básnířka. Právě Allen Lanier ji přesvědčil, aby zkusila kariéru rockové zpěvačky. (Toto je popsáno i v biografii Patti Smith, která vyšla česky.)
Hlavním textařem BÖC byl na prvních třech albech (v období let 1971 - 1974, během nichž se kapela stala undergroundovou senzací), rockový kritik, básník a současně přítel kapely, manažer a spoluproducent jejich desek, Sandy Pearlman.
Několika texty přispěl na raná alba i Pearlmanův kolega z magazínu Crawdaddy, Richard Meltzer. A mnoho textů si členové kapely napsali sami (např. jejich nejslavnější kousek "Don't Fear the Reaper" složil i otextoval kytarista Donald Roeser.

V období, kdy Patti Smith žila s Allenem Lanierem, darovala kapele větší množství svých básní, z nichž Blue Öyster Cult použili na svých albech jako texty celkově šest kousků.
Konkrétně to byly tyto:
"Baby Ice Dog" na druhém albu Tyranny and Mutation (1973)
"Career of Evil" na třetím albu Secret Treaties (1974)
"The Revenge of Vera Gemini" a "Debbie Denise" na Agents of Fortune (1976)
"Fire of Unknown Origin" na Fire of Unknown Origin (1981)
a "Shooting Shark" na The Revolution by Night (1983).

V době, kdy byli BÖC undergroundovou kapelou, tzn. cca do roku 1975, použili jen čtyři texy Pati Smith (z celkových 26 skladeb, které jsou na prvních třech deskách). Ani jedna z těchto skladeb se nestala hitem, i když "Career of Evil" vyšla na singlu.
Za největší klasiky z tohoto období bývají (společně s "Career of Evil") pokládány zejména skladby "Cities on Flame with Rock and Roll", "Last Days of May", "Transmaniacon MC", "Hot Rails to Hell", "7 Screaming Diz-Busters", "The Red & the Black", "ME 262", "Flaming Telepaths" a "Astronomy".
Po jednom z těch textů napsali kytarista Donald Roeser a basák Joe Bouchard, jeden ("Career") napsala Patti a všechny ostatni má na svědomí výše zmíněný Sandy Pearlman.
Všechny tyto skladby vyšly ještě předtím než Patti Smith nahrála a vydala v listopadu 1975 své slavné debutové album Horses.
Ve stejném roce, ale o devět měsíců dříve vydali BÖC živák, který se dostal na 22. místo žebříčku Billboardu a získal zlatou desku. Není na něm jediný tet Patti Smith.
O rok později sice Patti hostovala jako doprovodná zpěvačka v jedné písni na nejúspěšnějším (platinovém) albu BÖC Agents of Fortune, ale album bylo úspěšné hlavně díky klasice "Don't Fear the Reaper" (12. místo amerického singlového žebříčku). Hudbu i text k "Reaperovi" napsal Donald Roeser. Druhý singl z desky, "This Ain't the Summer of Love", který už nebyl tak úspěšný, ale patří určitě k BÖC klasikám, otextoval Don Waller.
Kromě "Reapera" jsou do velké trojky nejslavnějších písniček BÖC řazeny pozdější skladby "Godzilla" (1977) a "Burnin' for You" (1981), které otextovali Donald Roeser a Richard Meltzer.
K další klasice "Veteran of the Psychic Wars" napsal text fantasy spisovatel Michael Moorcock...
Atd, atd.

Omlouvám se za tu dlouhou reakci, ale chtěl jsem jasně ukázat, že to o tom, jak "texty Patti Smith z průměrné (?) kapely udělaly undergroundovou legendu", je nesmysl.
Za prvé si neumím představit jak by průměrná kapela dokázala sloźit všechny ty výše jmenované pecky (hudebně jsou to až asi na dvě výjimky, na nichž se podílel producent Murray Krugman, všechno díla členů kapely). Za druhé, drtivá většina tolik ceněných textů BÖC pochází z hlavy Sandyho Pearlmana nebo opět přímo od členů skupiny.

Neupírám Patti Smith to, že se několika svými texty podílela na vytvoření kultovního statusu BÖC. Neupírám ho ani další punkové básnířce, Helen Wheels, kamarádce bubeníka Alberta Boucharda, která ve druhé půce 70. let také přispěla několika texty do kultovního repertoáru. Ale ještě větší podíl musím přiznat takovému Michaelu Moorcockovi, z jehož tří textů napsaných pro Kult, se hned dva ("Veteran of the Psychic Wars" a "Black Blade") staly nehynoucí klasikou.
Jenomže podíl všech těchto tří umělců se vůbec nedá srovnávat s prací Sandyho Pearlmana, který je jak svými vizemi (mýtus Imaginos), tak svými texty a částečně i svou produkční činností považován za jednoho z vůbec nejhlavnějších architektů Kultu.

Kdyby se ten výše několikrát zmíněný citát o Patti Smith a průměrné kapele významově trochu obrátil, takže by to bylo "jak slavná undergroundová kapela udělala z neznámé (slovo průměrné raději vůbec nepoužiju) básnířky rockovou hvězdu", souhlasil bych s ním mnohem víc. ;-)

zdenek2512 @ 18.12.2023 18:41:01
Apache, díky za podrobný popis. Mám ve své sbírce Bue Oyster Cult, Secret Treaties, Tyranny and Mutation, Spectres  Agent Of Fortune. Nemám je moc naposlouchané, když s tím o zítřka začnu bude to příemná změna. Od Patti Smith mám všechno na CD i na LP, CD v provedení japonská mini LP.

Apache @ 18.12.2023 18:53:47
Takže máš vlastně prvních pět studiovek. To je dobrý začátek. :-)

zdenek2512 @ 18.12.2023 19:03:28
Apache, Patti vylétla tehdy opravdu díky albu Horses, které produkoval John Cale.  Její první čtyři desky jsou pro mě to nejlepší co tehdy vyšlo. Mě hodně oslovila její deska Gone Again.

zdenek2512 @ 19.12.2023 17:44:10
Apache, díval jsem se na článek o Patti Smith v bulletinu Jazz číslo 20, a tam je doslova "z plagiátorů Black Sabbath udělaly texty Patti Smith undergroundovou legendu". To pro ucelený pohled na věc, mimo, znáš britskou skupinu Silverhead?

hejkal @ 19.12.2023 17:51:55
Je vždy zábavné čítať tieto socialistické kydy z našich vševedúcich médií. Vďaka za to!

zdenek2512 @ 19.12.2023 18:55:33
Jazzová sekce toho neměla moc společného s komoušema, tenhle článek o Patti Smith psal Josef Vlček. 

hejkal @ 03.01.2024 14:56:52
Stále sa rozprávame o socialistickej ČSSR, tam takýchto perál ducha vznikalo na tony. Obzvlášť Vlček, ten toho nafabuloval aj do Rock 2000.

zdenek2512 @ 20.12.2023 13:49:49
Osobně si myslím, že časopisy Pop Music Expres, Aktuality Melodie a bulletin Jazz byly seriózní tiskoviny, které neměly nic společného s komunisty, proto taky byly po čase zakázány. Já si Josefa Vlčka za jeho činnost vážím, většina jeho článků v bulletinu Jazz se mi líbila, on psal i pod různými pseudonymy do Melodie( Siouxsie & The Banshees a další). Je autorem mnoha Jazz petitů a sestavil třídílný Rock 2000, ve kterém jsou možná chyby, ale mně posloužil jako vodítko k objevování hudby. Jeho články o Led Zeppelin, Pink Floyd patří k tomu lepšímu co v této oblasti vyšlo. 

Apache @ 03.01.2024 14:56:52
Ke mě se většina těch tiskovin, které jmenuje zdenek ani nedostala. A to jsem za komančů sháněl všechno, co se jen dalo. Takže je jasné, že to nebyly zrovna věci, které by soudruzi měli snahu nějak masově šířit mezi lid. 
Co se týče Josefa Vlčka, setkal jsem se s ním až na sklonku 80. let a to díky jeho seriálu, který vycházel v Melodii v roce 1988 a jmenoval se Metalový pravěk. Do té doby (a asi ani nikdy potom) jsem se v rámci rockové publicistiky nesetkal s něčím pro mě tak zajímavým, přínosným a dobře napsaným. Myslím, že ty texty obstojí bez většího problému dodnes.
I později, počátkem 90. let, když psal Vlček pro Rock & Pop, jeho články (a články Ondřeje Konráda) patřily pro mě osobně k tomu nejlepšímu, co se tam nacházelo. Za všechny bych jmenoval jeho článek o Motörhead z roku 1991, který je dodnes nejlepším jaký jsem o téhle kapele kdy četl.
Vlček patřil do úplně jiné ligy než většina pisálků, která se vynořila v 90. letech (nebudu je jmenovat, nestojí za to). Když pak pověsil psaní na hřebík, chyběl mi. A chybí dodnes, i když si myslím, že svoje nejlepší už stejně napsal tenkrát a nepřekonal by to.
Že za komančů někdy fabuloval a mýlil se, je možné. Na druhou stranu určitě měl jako jeden z průkopníků rockové publicistiky u nás stíženou pozici oproti dnešní době, kdy lze pohodlně brouzdat po netu a sbírat info.
Myslím, že jeho osvětová činnost vyvážuje chyby, které udělal. Osobně jsem na nějaké jeho výrazné chyby nenarazil. Ale jak říkám, co si vzpomínám, setkal jsem se s jeho věcmi až v tom roce 1988. A natvrdo přiznám, že jeho styl psaní mě coby publicistu ovlivnil asi nejvíc ze všech.
Zde zmíněné plácání ohledně BÖC a Patti Smith je zatím největší lapsus, s jakým jsem se u něj setkal. 
Původně jsem myslel, že se k tomu jako člověk, který o BÖC nasbíral za těch asi 35 let, co je vede v patrnosti, obrovské kvantum informací, vyjádřím poněkud obsáhleji, ale čert to vzal. :-)
V každém případě nazývat plagiátory jednu z nejsvébytnějších kapel rockové historie, o níž se dá v klidu říct, že žádná druhá taková podobná ani neexistuje, je přinejmenším velké zjednodušení. To tvrzení vychází zřejmě z nějakého dobového článku, kde stejně jako se tenkrát pořád neúnavně hledali "noví Beatles" měl někdo pro změnu potřebu hledat "druhé Black Sabbath". Ostatně něco o americké odpovědi na Sabbaty jsem v souvislosti s BÖC párkrát zachytil i já.
A že z nich měly udělat něco (ať už je to cokoliv) zrovna texty Patti Smith, je, jak už jsem podrobně vysvětlil v minulém příspěvku, pro člověka znalého (nejen) zákulisního dění kolem BÖC (a Patti), tvrzení, které je skoro až přesným opakem skutečnosti.
PS: Zdenku, o Silverhead nevím vůbec nic, ale zkusím se na ně mrknout.

zdenek2512 @ 20.12.2023 17:48:00
Apache, Silverhead byla skupina kolem zpěváka Michela Des Barres a vydala dvě studiové desky. Manželka Michela Pamela byla jedna z nejznámějších Lidušek, napsala dokonce paměti.

jiří schwarz @ 20.12.2023 22:57:07
No, chlapci, to jsme teda udělali pěkný myšlenkový oblouk v této bezbřehé diskusi od průměrného alba BÖC k Patti a publicistice ČSSR. Nemám to rád - kdyby ty posty, týkající se těch dalších věcí (a nikoli recenzovaného alba) někdo chtěl najít, má smůlu. Pokračování a odkaz na jiném vlákno by bylo asi lepší.

Ad Vlček: nikdy mi moc nededěl, ani svým vkusem, ani svou pisatelskou přesvědčivostí. Naopak Černý svým nadhledem a lidskostí, nebo Rejžek svým vkusem v muzice i svou nemilosrdnou břitkostí mi byli o dost bližší. A Dorůžkové zase sušší, ale skvělí akademici.

Ad Jazz Bulletin (JB): měl jsem snad všechny od prvního do posledního. V té smutné době to bylo fajn (byť živá Melodie s těmi nejlepšími autory toho pokrývala víc). Jistě nepsal prvoplánově "komoušsky", naopak se dost vymykal. A byla naopak pronásledována režimem. Tím víc jsem ale byl po listopadu 89 nesvůj, když se v médiích objevily některé zprávy o mnohaletém předsedovi Jazzové sekce (vydávající JB), vrhající na jeho působení dost temný stín (nevím, zda to bylo opodstatněné nebo ne, proto víc nemůžu/nechci psát). 

Ad Hejkal: nemůžeš pohřbít tu komoušskou dobu, dokud nebudeme pohřbeni i my, co jsme v tom museli žít a vyrůstat. Tím pádem nás ta doba (chca nechca :-) ovlivnila. A cancy se psaly tehdy a píší i teď, že.

Apache @ 20.12.2023 23:39:05
jiří schwarz: Tak so to shrňme. Pro tebe průměrné album, pro mě jedno z jejich pěti nejlepších. Pro tebe diskuze jakou nemáš rád, pro mě naopak skvělá. Tobě Vlček neseděl, mě ano. No uznej sám, není to zajímavé?

Antony @ 21.12.2023 00:24:57
jiří schwarz:
Vlčkovo psaní mne také nikdy nebavilo, spíše odrazovalo. Nepřesnosti by se ještě daly pochopit vzhledem k podmínkám (ovšem jiní autoři se jim vyhnuli), ale značná míra vymýšlení zakrývaného afektovaným důrazem byla za hranicí přijatelného. Vlček psal na efekt, bez potřebné korektnosti.
Přesně naopak by se dala charakterizovat publicistika mého oblíbence Jana Rejžka a samozřejmě Jiřího Černého. Plus další publicisté, kteří psali spíše do jazzu (např. Lubomír Dorůžka nebo Jan Blüml) i klasiky , jejichž knihy mne naučily vnímat a odlišovat serióznost od siláckých výkřiků.

Apache @ 21.12.2023 01:11:22
Silácké výkřiky? Ty byly spíš v Rudém právu, ne? :-)

hejkal @ 03.01.2024 14:56:52
Moja reakcia na Vlčka bola asi nepochopená, mal som na mysli prostý fakt, že tresol čosi, čo nemalo s realitou nič spoločné (Black Sabbath plagiát a Patti ako cesta ku sláve). Rozumiem, prečo to vtedy za komunizmu bolo možné. Spoza železnej opony skrátka všetci skôr pozorovali a na tajňáša obiehali burzy, ale v centre diania nežili. Skreslenie bolo očakávané a takmer nikto z čitateľov to nemal ako overiť. Je dobré na tieto omyly upozorňovať. Dobu nikto nevymaže, ale uvedenie faktov ju pomôže lepšie pochopiť. Prečo sa k nej nostalgicky nevracať.

Diskusia, ktorá sa rozvetví, to je prirodzený jav, opäť, v predrevolučných dobách ju nemali radi, ale ani k tomu by som sa nevracal.

V neposlednom rade je až zarážujúce, koľkí profesionálni publicisti (aj tu sme ich pár mali) z tých čias dali na nejaké sprostredkované krčmové reči a vydávali ich za fakty. A akonáhle ich človek upozornil, že realita je iná, hnevali sa. A ako sa pamätníci snažia držať ich omylov. Potom sa nečudujem, že na Slovensku víťazí to, čo víťazí vo voľbách.

Ja nemám tento album BÖC rád, ale napriek tomu uznávam, že kapela aj v 80. rokoch znela jedinečne, zvláštne romanticky, inak a to posledné vystihuje celú jej tvorbu.

zdenek2512 @ 21.12.2023 08:00:06
To, že byl pan Karel Srp spolupracovník STB mi samozřejmě vadí, ale činnost JS SH nebyla jenom o panu Srpovi. Díky JS jsem měl možnost si přečíst Obsluhoval jsem anglického krále, pořádala Pražské jazzové dny, nebyl jsem na všech, ale byl jsem na tom 8. kde vystoupila skupina Art Bears a předvedla obě své desky živě. Díky JS jsem poznal skupiny z okruhu Residents (Chrome, Tuxedomoon, MX-80 Sound a Snakefingera), This Heat, Throbbing Gristle, celou tehdejší scénu RIO, parádní seriál o Johnu Mayallovi. JS vydávala Jazz petity s rockovou poezií, John Lennon atd. Takže tak.

Apache @ 21.12.2023 10:24:37
hejkal: Tos napsal hodně dobře. Zvláště poslední věta mě jako fanouška té romantické stránky BÖC, která na některých albech tak krásně vynikala, mě velmi potěšila.
Vždycky jsem chtěl napsat, že kapela si dosažením svého největšího komerčního úspěchu (Reaper a Agents of Fortune) na sebe tak trochu upletla bič. Protože od té doby byla pod neustálým tlakem přijít s něčím podobným nebo ještě úspěšnějším. Snaha o další velký hit a další velký úspěch měla za následek popovější sound, při němž ale naštěstí nedošlo ke ztrátě vlastní tváře. BÖC zněli pořád jinak než ti druzí. Ta jejich svébytná mysteriózní romantika se nikdy nevytratila a literárně vysoce kvalitní texty zůstávaly i na dalších albech.
Tlak ze strany vydavatelství sice neměl za výsledek druhého Reapera nebo hit, který by ho vyloženě předčil v popularitě, ale přinesl hromady dalších skvělých kousků, na které můžou být Blue Öyster Cult právem hrdí. A to, že se neopakovali, ale stále zkoušeli přijít s něčím novým a jiným, jenom přispělo k pestrosti jejich hudby.
Godzilla a zvláště Burnin' for You pak byly kousky, kdy se jim málem podařilo tomu Reaperovi vyrovnat.
A moment, kdy přišli s naprosto fantastickým songem, který měl na to, aby překonal i Reapera, se nakonec také odehrál.
Mám na mysli skladbu Allena Laniera "In Thee" z Mirrors, u níž je mi velkou záhadou, že se nestala totální klasikou a písní, kterou zná úplně každý. Možná šlo jen o špatné načasování a kdyby tahle věc přišla jindy než v době vrcholící discománie, stala by se monstrhitem, dodnes pravidelně pouštěným v rádiích.
A ještě musím dodat, že BÖC se i pod všemi těmi tlaky nevzdali ani svých undergroundových kořenů, ani umělckých ambicí. A tak v roce 1980 klidně přišli s divnoalbem Cultosaurus Erectus, o rok později se svým "seržantem" Fire of Unknown Origin a v roce 1988 pak s koncepčním albem, na kterém neváhali znovu oživit mýtus Imaginos Sandyho Perlmana.
To poslední jim sice komerčně zlomilo vaz, na druhou stranu to ještě víc podpořilo jejich legendárnost a kult kolem nich.
A přesně tam, kde BÖC na dlouhou dobu skončili, já jsem s nimi začal.
Poznávat je zpětně bylo nezapomenutelné a když se v roce 1998 vrátili na scénu s albem Heaven Forbid, byl jsem u toho a prožíval to naplno a s obrovským nadšením.
A i když další alba a vývoj kolem nich už nenaplňovaly má očekávání, za ty tři úžasné dekády "kariéry zla" jim budu vděčný navždy.

Antony @ 21.12.2023 11:23:34
hejkal:
Píšeš to přesně. Hlavně věty "A akonáhle ich človek upozornil, že realita je iná, hnevali sa. A ako sa pamätníci snažia držať ich omylov." jsou platné i dnes a vztahují na spoustu současných takypublicistů.
Ještě musím zmínit Jardu Merhauta, který coby skvěle píšící a fakta korektně předkládající publicista byl (a ve svém odkazu stále je) důležitou osobností naší scény. S Vlčkem se znal osobně a věděl, že často informace čerpal per huba na burzách, od prodejců, fandů a tak podobně, O jak nespolehlivý zdroj se jedná nemusím snad ani dodávat.

Apache @ 21.12.2023 11:46:33
Škoda, že se k tomu nemůže ten Merhaut vyjádřit. Něco mi říká, že bychom se ještě hodně nasmáli.

Antony @ 21.12.2023 12:09:24
Může. Jaromír Merhaut citace:
"Důkazem, co všechno se v Praze na přelomu 70/80.let mezi lidma otáčelo na gramcích třiatřicítkou, je encyklopedie Rock 2000. Její autor Pepa Vlček shromažďoval většinu údajů právě na černých burzách a u pražských kamarádů sběratelů."
>> odkaz
Rádoby publicista, co se řídí svým "něco mi říká" a soustavně ignoruje fakta, není důvěryhodný.

Apache @ 21.12.2023 12:42:40
Měl jsem na mysli spíš tebe a to, co tady předvádíš, ale budiž. Merhautovy paměti si přečtu rád.

Antony @ 21.12.2023 13:06:01
"A akonáhle ich človek upozornil, že realita je iná, hnevali sa."
:)

Apache @ 21.12.2023 18:56:42
Svobodné psaní v internetových komunitách je fajn, ale z mých zkušeností má jednu obrovskou nevýhodu. Vždycky se tam najde alespoň jeden zakomplexovaný blbeček. Přilepí se na vás a snaží se vás za každou cenu zdiskreditovat. Přes vaše psaní to nejde, tak to zkouší přes fakta. A i když si je v pohodě obhájíte, bude dál vykřikovat to svoje. Takový nemocný člověk použije cokoliv, jen aby si udělal dobře. Co myslíte, existuje pro takové nějaká šance? Nějaka pomoc?

Judith @ 21.12.2023 20:00:37
Tak teď nevím, mám si jít pro popcorn, nebo chystat lékárničku?

Antony @ 21.12.2023 20:33:05
"A akonáhle ich človek upozornil, že realita je iná, hnevali sa."
:)

Apache @ 21.12.2023 20:36:58
Spíš volej psychiatrii.

Antony @ 21.12.2023 20:42:25
"Trvat na omylu i přes doložená opačná fakta je věc charakteru. Je však jedině na tobě, jaké svědectví tu o sobě zanecháváš."
Pro mne je i toto téma uzavřeno. Než přijdeš s nějakým dalším výmyslem/nesmyslem. Což bude při četnosti jejich výskytu ve tvém nadšeneckém písání velmi brzy.

Apache @ 21.12.2023 20:46:32
Prosím vás, uklidněte si někdo toho psychopata.

Antony @ 21.12.2023 20:58:39
Oznámeno moderátorům.
Pravidla, bod 4.c "Urážky, či napadání nebudou tolerovány."
Na věcný nesouhlas doložený argumenty a fakty bez jakýchkoli vulgarizmů uživatel Apache reaguje vulgárním nadávkami a slovním napadením "psychopat", "volej psychiatrii.", "zakomplexovaný blbeček".

Apache @ 22.12.2023 10:07:13
Ten člověk dokonce ani nepochopil, že z Merhautova článku, na který tu dával odkaz, jasně vyplývá, že s ním Merhaut nejenže vůbec nesdílel názor na Josefa Vlčka, ale naopak si Vlčka a jeho práce vysoce vážil. Takže nakonec opět tradiční nepochopení textu a následné překrucování jeho významu, aby to vyhovovalo tzv. faktům, která si vysnil. To je u něj obvyklý jev a předvádí ho tady vlastně po celou dobu mého zdejšího působení. 
Myslím, že dotyčného motivuje k jeho akcím nejen závist a vztek, že ho někdo svým psaním strčí do kapsy (což tu mimochodem v pohodě zvládne snad každý), ale i postupující duševní choroba. Intenzita jeho opakovaných útoků, jejich četnost a posedlost s jakou je provádí, je myslím jasným indikátorem.
Od začátku jsem se k dotyčnému choval jen přátelsky, stejně jako ke každému jinému zde, a po každém novém útoku z jeho strany jsem se snažil být trpělivý. Dokonce jsem mu věnoval svou recenzi na album Dream Police od Cheap Trick, abych mu ukázal, že se na něj pro jeho podivné chování nezlobím. Vše marno.
Moje trpělivost má své meze. Myslím, že nejsem za toho člověka nijak zodpovědný a nejsem ani povinen problémy s ním řešit, i když jsem se o to dost dlouho pokoušel mírumilovnou cestou. Ale upozornit na jeho vyšinutost snad mohu a tímto tak i činím.
Zbytek už není na mně. Ostatně, já na Rockboardu nejsem ten problém, jak si snad dávno odvodil asi každý soudný člověk. Jsem tu jen kvůli dobré muzice a přátelskému povídání o ní. Ne kvůli tomu, abych neustále čelil útokům, nařčením a pokusům o mou diskreditaci ze strany dle mého názoru nemocného člověka. Protože to, co tady po celou dobu předvádí, nesvědčí o tom, že by byl po stránce duševního zdraví úplně v pořádku.
To je ode mě k tomuto problému vše.
Pokud se tím bude někdo zabývat, prosím domluvte tomu člověku, aby se svými útoky přestal a své chování změnil. Naposledy mi totiž se zjevnou chutí vyhrožoval, že s dalšími mými recenzemi bude své útoky opakovat.
Děkuji.

Judith @ 22.12.2023 11:24:54
Apache, pokud máš konkrétní poznatky nebo názor k některému z témat, co se tady probírají, bude to určitě zajímat další čtenáře, třeba i v budoucnu. Československá publicistika je v tomto vláknu off topic (vzhledem k roku vydání recenzovaného alba ne úplně), ale podobné věcné či pamětnické odbočky bývají zajímavé. Kromě osobního sporu, který tu probíhá a kterým se - předpokládám - budou zabývat moderátoři, jde přece pořád také o informace a pohledy, které tu zazněly. A skutečně jde i o to, nakolik jsi jako autor spolehlivým zdrojem, v téhle oblasti máš možnost svoje renomé posílit nebo oslabit.

Dokud ti někdo otevřeně oponuje, znamená to mimo jiné, že tě bere vážně. Ať už jsou pohutky druhé strany jakékoli, ty můžeš takovou situaci využít, abys předvedl, co v tobě je, jak pracuješ s informacemi, jak uvažuješ. Jestli se umíš držet tématu a držet glanc i tváří v tvář nepříjemnosti, nebo ho klidně na chvíli ztratit, ale nějak konstruktivně a produktivně. Tento web utváříme my všichni, kdo sem píšeme, a podobné konfliktní situace se ve větší míře objevují pouze posledních pár týdnů. Nijak tím v této otázce druhou stranu nehájím, zároveň vím z vlastní zkušenosti, že je skutečně do velké míry na každém, jak si komunikaci a vztahy nastaví.

Judith @ 22.12.2023 11:38:10
A ještě jedna věc, která případným zájemcům osvětlí můj postoj (tyhle vztahové dramata jsou regulérní součást každého diskusního fóra, co si budem povídat... včera mě samotnou popadla chuť trochu si to pro změnu užít a nebýt pořád rozumná a zodpovědná). Ty jsi podle všeho prima společník do pohody, Apache, ale v náročné nebo krizové situaci bych se tisíckrát radši ocitla s Antonym. V jedné takové pro mě velmi náročné mi tady na webu na jaře nesmírně pomohl - kdo čte diskuse, může vědět, oč šlo. Ne přesto, jaký je, ale právě tím, jaký je. Lidé jsou různí a mají na světě svoje místo, své poslání. Navzájem se ovlivňují a doplňují. Různost je prospěšná, i když někdy vede ke střetům. Nepřála bych si, aby byla různost zdějšího osazenstva nějak omezována.

Jarda P @ 22.12.2023 12:31:11
Apache: určitě už chápeš koho jsem myslel, když jsem napsal o nejmenovaném, že ho kdysi vykopli z Progboardu, aby se teď vrátil na Rockboard. 

zdenek2512 @ 22.12.2023 12:46:00
Jarda P: předpokládám, že myslíš mě. Progresivní Jarík mě donutil odejít z progboardu, a vrátil jsem se na rockboard.

Jarda P @ 22.12.2023 12:55:12
Ne Zdeňku, o tebe se nejedná. 

Apache @ 22.12.2023 13:32:59
Judith: Vím, že máš tendence ho bránit, to už je stará věc. Pohoda, nepohoda, to s tím vůbec nemá co dělat, to jsou nějaké tvoje dedukce. Ty bys taky nebyla úplně v pohodě, kdyby na tebe pokaždé vyskakoval jeden a ten samý člověk a s maniakální posedlostí se snažil dokázat, že jsi lhářka. Jenže kdykoliv na mě něco vytáhl, tak jsem to naprosto v klidu vyvrátil. Jestli to nevidíš, je to tvoje věc, ale mě už to stačilo. Mám dost. Žádné omlouvání chorého chování toho (podle tebe) údajného pohodáře na mě neplatí. A myslím, že na tebe by taky neplatilo, kdyby sis s ním prožila to, co já. Já to musím trpět od samého začátku. A to, že sis toho všimla před pár týdny, je jen proto, že před pár týdny už jsem s ním nadobro ztratil trpělivost a dávám mu to konečně trochu sežrat. To je všechno.

Apache @ 22.12.2023 13:42:36
Jarda P: Jasně, chápu, už delší dobu. Problém je, že ke střetům na Progboardu docházelo často a nejeden z nás kvůli tomu toxickému prostředí odešel (já, zdenek a spousta dalších). Teď na Rockboardu tyhle věci dělá jeden jediný člověk. Ale už to přesáhlo určitou míru. Problém je, že si vyhlédl hlavně mě, takže ostatní to tolik nepociťují na vlastní kůži a tím pádem to ani nemají takovou potřebu řešit. Já už jsem se ozvat musel, to se nedalo.

Apache @ 22.12.2023 13:47:23
zdenek: Taky jsem z Progboardu odešel a nikdy bych se na něj nevrátil. Přišel jsem na Rockboard, kde je mnohem zdravější prostředí. Tedy bohužel až na ten problém s tím jedním pacientem.

Jarda P @ 22.12.2023 13:50:56
Apache: nejlepší je nereagovat a povznést se.

vmagistr @ 03.01.2024 14:56:52
Případné další reakce s nehudební tematikou prosím směřujte do některého z diskusních vláken, nikoli sem pod recenzi. Díky

14.03.2017 john l | #

Mezi rockovou populací jsou osmdesáté roky zpochybňovány a opovrhovány. Bývají hodnoceny s nevraživostí, někdy hraničící dokonce až s nenávistí. Znám několik hudebních snobů, kteří mluví o tomto období jako o žumpě, ve které plavou ticíce bakelitových ho... Slova jako vývoj, cesta, nebo logické vyústění jen málokdo použije.

Povětšinou mi nevadí poslechnout si něco i z těchto dílen, ovšem významně ocenit kvalitu z této doby je nesmírně těžká věc - na druhou stranu, nějaká tu vždycky byla a bude. V regálech leží desítky výborně vysoustružených nahrávek a jednou z nich, na kterou chci "ukázat prstem" je deska se směšným názvem a ještě horším obalem. Při zaměření se na jádro pudla (tedy texty) by se však leccos vysvětlilo. B.Ö.C. byli vždy zahaleni rouškou tajemna a spirituálního mysticismu, podle názvů zdejších písní se zde zabýváme kupříkladu i válečnou tématikou.

Ovšem hlavní důvod, proč tohle album posvětím, je jeho instrumentální (hudební) náplň. Vagony brilantních melodií, skvěle vystavěných refrénů, místy vesmírné, ale aranžérsky dobře zmáknuté syntezátory a bezchybná vokální představení několika kvalitních singerů dokáží tuto nahrávku vycucnout ze zmiňované popové žumpy. White Flags je excelentní otvírák, sólo, které mě prokrví, leží na začátku Perfect Watter a dokonale pateticky vítězí dvojice When the War Comes a Madness to the Method. Několik zákalů se na desce ale stejně najde a zvuk bicích je asi ten nejšpinavější.

Ve stejném roce se na trhu vyrojilo dost podobných alb a třeba takový Equator klesá ke dnu v osm metrů hluboké jímce mnohem svižněji. V sousedním disco kroužku by neměl ninjovník vedle Invisible Touch nebo Under Wraps šanci zabodovat, ti nosí lesklé šatičky, střižené na model osmdesát, daleko přiléhavější.

Během let jsem si v sobě nechal nainstalovat jakýsi pop přepínač, který mě skoro vždycky přehodí na podobou muziku a díky němu si pak můžu vychutnávat ty břitké melodie, aniž bych musel remcat o smyslnosti podobné tvorby, ve které evidentně chybí aspoň malinká špetka progrese.
reagovat

dan @ 14.03.2017 12:06:58
Všechna alba která tu jmenuješ jsou děsuplné výtvory své doby a otřesnými pomníky a hanbou svým iniciátorů, takže ani v případě B.O.C. nečekám že tomu bude jinak. V těch regálech leží leda kulový. Proč se tu pořád někteří musí zabývat ano správně jsi to pojmenoval žumpoidní muzikou.

john l @ 14.03.2017 16:42:36
Protože je to účelné, dokonce velmi účelné. Tuto epochu nevymažeš z dějin hudby, patří k její historii, tak jako každá jiná. Nečti a nebudeš kafrat.

horyna @ 15.03.2017 09:12:49
Díky bohu za každou recenzi této maximálně nedoceněné kapely. S Voytusem je propagujeme jak jen se dá. Jedná se totiž o jedinečnou a výbornou zámořskou jednotku, která se svou tvorbou hodně vymyká. Club Ninja pochopitelně není jejich strop, jde o nejpřístupnější nahrávku, ale to neznamená že špatnou. Jen je poplatná době, ale ne zase tolik.
Johne díky za recenzi, která mě i pobavila, osmdesátky mám celkem (rád) a taková Under Wraps je o dost šílenější. Podobný pop přepínač by tady potřebovalo vícero soutežících.

luk63 @ 15.03.2017 09:42:25
horyna: co to zase píšeš na kravinu: "maximálně nedoceněná kapela". BOC jsou spíš zbytečně přecenění, než nedocenení...

horyna @ 15.03.2017 10:05:44
Když kravinu, tak kravinu. Zřejmě to vidíme zcela opačně.

luk63 @ 15.03.2017 12:27:52
Za kravinu se ti omlouvám a zeptám se: Kým jsou maximálně nedocenění? Např. zde mají celkem slušný profil a diskografii s několika recenzemi. Jsou i na progarchives viz >> odkaz a já je znal ještě dřív, než se objevili ve Vlčkově Rocku 2000. Tak nic o nedoceněnosti nevím. Minimálně v USA se neprodávali špatně, koncertů také měli dost a dost. Přitom hudebně nic moc. Kdyby se nezaštiťovali okultní image, asi by to nikam nedotáhli.

Voytus @ 15.03.2017 11:14:10
Horyna: Chtělo to připsat "u nás" nebo tak něco.

Můžu potvrdit, že z mého okolí je opravdu moc lidí nezná (ale přeci jen jsme mladší generace), nebýt vcelku zprofanovaného skeče s Don't fear the reaper z dílny SNL. Za sebe dodávám, že pro mě jsou skupinou jedné skvělé (Secret Treaties) a několika rozhodně velmi slušných dalších alb (debut, Tyranny, Cultosaurus), ale neznám od nich zdaleka všechno.

Ovšem hudebně jsou to fakt bouráci - což ovšem vidím jinak, vzhledem k tomu, že jsem se řadu jejich songů naučil, takže jak kytaristé, tak zbytek sestavy vůbec nejsou špatní hráči (pokud jde o bicí, tak doporučuji song Red & Black a to hlavně z některého z živáků), nehledě na parádní vokály. Myslím, že v rámci US hard rocku nejde o žádný hráčský průměr.

Jarda P @ 15.03.2017 11:59:04
Blue Oyster Cult spolu se Styx a Kansas patří k tomu nejlepšímu, co od 70. let v USA vzniklo. Přecenění nebo nedocenění, kdo to změří?

horyna @ 15.03.2017 13:08:56
Voytus vlastně odpověděl za mne. Myslel jsem spíše středoevropský a domovský prostor. Sluduji scénu od přelomu 80/90 let a na časté mediální zmínky o této kapele jsem vesměs nenarazil. Pro mě to jsou výborní hráči i skladatelé, dokáži oslovit hitem i povedenou složitější kompozicí. Využívají služeb vícero zpěváků a jejich alba mě nikdy nenudila. V mém okolí je nezná snad nikdo. Tu se o nich také nepíše často, jako o P.F., nabo Yes. Spolu s Kansas první artově zaměřená dvojice z USA.