Banco del Mutuo Soccorso - Banco (1983)

CD CBS, Sony BMG Music Entertainment ‎– 82876683722 /2006/

Placka z třiaosmdesátého, s plachetnicí na obalu, ke mě doputovala jistým nedopatřením. Objednával jsem si tenkrát desku s původem v roce 1975 a zapomněl, že pod názvem Banco existují dvě naprosto odlišná alba. Svým způsobem je to pěknej špek, ale při pročítání recenzí na progarchives zjišťuju, že nejsem jedinej, kdo na něj skočil...

Po rozbalení zásilky jsem čuměl, jak pulec z vazelíny, jenomže co jsem měl dělat ? Dostal jsem to, co jsem si objednal (navíc to byl dárek) a reklamace postrádala smyslu. Při pohledu na tracklist jsem se pokoušel uchlácholit aspoň přítomností hitu Moby Dick, ale - jak se později ukázalo - byl to flastr hodně děravej.

Syntetické album je typickým produktem osmdesátých let a je těžké uvěřit tomu, že se na něm podílela stejná parta (se dvěma klávesisty v sestavě !), jako na art rockových opusech Io sono nato libero, nebo Come in un'ultima cena. Vlastně jediným relativním nováčkem je basista Gianni Colaiacomo, kterej se ke kapele připojil v roce 1979 a debutoval na téhož roku vydané nahrávce Canto di primavera.

Deska obsahuje sedm (plus jednu instrumentálku) nekonfliktních, pop rockových písní s ambicemi oslovit co nejširší spektrum hudebních posluchačů. A myslím tím opravdu "posluchačů", nikoliv fanoušků. Art rock je odsunut na vedlejší kolej, znásilněn a zašlapán do země umělohmotnými syntíky, za rytmického doprovodu jednoduchých, elektronikou zmutovaných bicích. Je mi líto, ale tahle muzika už nemá s kumštem nic společného a je dobrá tak do mainstreamových rádií, nebo televizních estrád.

Za nejlepší skladbu na albu bych označil hned úvodní a docela svižnou Ninna nanna. Melodii má celkem chytlavou, refrén výbornej a ještě o level vejš ho posouvá nádhernej zpěv Francesca Di Giacoma. I následující Lontano da má něco do sebe a můžu ji poslouchat bez toho, že bych se ksichtil jak maska od trambusu. Nakonec, aj ten Moby Dick docela ujde, i když nechápu, že zrovna z něj vyrostl takovej hit. Jenomže pak už je to bída s nouzí. Počínaje cajdákem Pioverà mi to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven, aniž bych zachytil nějakej zaznamenáníhodnej moment. S přibývajícími minutami už mě ta muzika začíná pomalu otravovat a nevytrhne to ani závěrečná instrumentálka Traccia III. Její název sice slibuje jistou spojitost s jedničkou (1972) a dvojkou (1973), ale nemá s nimi prakticky nic společného. Bohužel, ale ani tady si Banco neodpustili vstup umělohmotnejch, diskotékou zavánějících bicích...

Osmdesátá léta art rocku nepřála a spousta kapel to raději zabalila, ovšem byly aj ty, co chtěly přežít. Banco se přizpůsobili módním trendům a že byl o jejich muziku zájem svědčí i to, že v letech 1980 - 89 natočili pět dlouhohrajících alb. Nedávno jsem poslouchal kompilaci I grandi successi, obsahující písničky právě z osmé dekády a zvládl ji jen s velkým sebezapřením. Mám sice dojem, že skladby z alba Banco patří k tomu nejlepšímu, co je na ní k mání, ale ani tak mu nemůžu dát víc, než jeden a půl hvězdy.

Jen pro sběratele a kompletisty.

reagovat