Judas Priest - Point of Entry (1981)

Album Point of Entry je mnohými fandy považováno po předchozí definici stylu za slabší. U mě naopak ta experimentálnější část vyhrála na celé čáře, slabší mi přijde vlastně jen závěr alba. JP ale jinak za odvahu bodují...

Heading Out to the Highway je úvodním riffem, tak typickou skladbou JP, že tady nemohl mít nikdo nejmenších námitek. Postupná gradace do parádního refrénu s geniálním sólem ve druhé půli, věc by dokonale zapadla i na předchůdce, aniž by si toho někdo všiml, už proto, že zvuková kulisa zůstala totožná. Don´t Go je nástup těžce odsekávaných kytar, kovová mezihra versus hymnický refrén. Poněkud upomene United nebo i další věci z předchozí desky, je tu kvalitní sólo. Hot Rockin´ - první věc, kde si nelze nevzpomenout na AC/DC, a není to tu určitě poprvé. Riffová sekačka a hymnický refrén, který budí i mrtvoly. Namítat by se dalo, že je to zrychlená verze předchozí skladby a tady samozřejmě záleží na tom, jaký kdo je JP-fanatik. Pak se ale kapela vydává odvážnou cestou - už úvodní riff Turning Circles upomíná volnější dvojici skladeb na předchůdci, přelévání s refrénem s velícím Halfordem je parádní, jsou tu i pestrá zvuková aranžmá, mezihra druhé půli má klidný charakter. Desert Plains v nastoleném trendu pokračuje - tenké, melodické, i když hymnické stěny kytar. Halford se tu ukazuje v mnohem klidnějších polohách a teprve tam si je možné vychutnat jeho napětí. Parádní skladba, s podobnými náladami se pracovalo i na dalším albu. Třetí do experimentální party je Solar Angels - strojové tempo se samply, chladné vyznění, zase zcela jiná nálada než u předchozích věcí. Až Halford svým teatrálním pojetím sem vnese trochu lidskosti. Věc, která hodně předznamenává budoucnost a kterou byste určitě nenazvali typickou pro JP - a drásavé sólo na náladě nepřidá. You Say Yes je příkladem rockového odlehčení. Pro spoustu lidí jistě odrhovačka non plus ultra, objektivně se o nějaký klenot nejedná, to zase ne - opět ozvuky AC/DC, "dialog" hlasu a kytary zase připomene LedZep. Z All The Way se vyklube poctivá kovová sekanice. Hodně mi ale upomíná druhou a třetí skladbu a pokud by si je někdo popletl, vůbec bych se nedivil. Jsou to právě poslední tři věci, které se mi zdají jako slabší článek alba. Troubleshooter jsem před lety jako skalní fanda žral, dnes už to taková sláva není. Klasický AC/DC model, skoro bych řekl, že tady se pánové klokanům přiblížili až kontaktně - patentově strojová kaskáda riffů a stadionový refrén jako by vypadl z Back in Black. On the Run je závěrem alba a nepochybně další sekající a trhající poctou k protinožcům. Je toho ovšem na závěr už asi příliš, i když roli u mě hraje určitě fakt, že dnes už tak zarytě nežeru ani JP, ani AC/DC. Takže závěr - každému dle jeho gusta. Je to mezi 3 a 4, za odvážný střed alba zaokrouhlím nahoru, tam jsem opravdu spokojen.

Jak už jsem naznačil, nevadí mi tady nějak rockové odlehčení (to vůbec ne) či experimentálně pojaté skladby, ale vlastně jen to, že závěr má podobný, ba až stejný neúprosně sekaný ráz a la AC/DC, vůbec, odkaz téhle legendy je na téhle placce cítit vlastně všude. Nechci se ale už opakovat.
reagovat

jirka 7200 @ 23.01.2018 08:50:38
Napsal jsi to výborně a přesně. Point of Entry netlačí tolik na pilu jako dnes pro mě profláknuté British Steel či bombastické Defenders, které začíná produkcí nakročovat k vábení Turbo synth zvuku.

Zde vše zní, jak znít má, ta občasná inspirace AC/DC mi nevadí. S chutí jsem si toto album po dlouhé době připoměl a je to asi hlavně také tím, že mi v době vzniku nějak prošumělo kolem.

EasyRocker @ 23.01.2018 10:27:34
Jirka: díky za reakci, připomnělo mi to, že Jidáši už dlouho nebyli v přehrávači. Hned tam něco zamíří :-)