Meshuggah - Nothing (2002)

Tahle švédská smrtící skvadra patří už dlouhá léta k mým srdečním záležitostem. Album Nothing je opět neúprosně zničující, více industriální záležitostí, i když jeho délka, oproti předchůdci skoro dvojnásobná, mě pěkně dlouho odrazovala od soustředěného poslechu.

Plasticky odsekávané sekané riffy, postavené na pevných Haakeho bicích základech, tvoří nástup úvodní apokalypsy Stengah. Oproti předchozí desce jsou více využívány mrtvolné industriální vsuvky, je tu i ničivě působící sólo. Kidmanův řev je stejně intenzívní a spalující, i když pozorujeme, že se přece jen ubralo na tom demoličním tempu z ´chaosféry´. Rational Gaze je odlidštěnou mašinérií ocelově drtivých riffů z pečlivě a matematicky poskládaných kytar s nenápadným industriálním oparem. Intenzita strunné masáže je tu skoro dovedena ad absurdum, jejich osmistrunné barytonové naladění Ibanezů je už legendární. Závěr je pevně držené, ani o píď neustupující steroidy napěchované monstrum. Brutálně kytarově-basový výplach pokračuje, je tu Perpetual Black Second a z vás toho hned na úvod moc nezbude. Roztrhaná tempa a těkavé Kidmanovo pořvávání vás definitivně rozbije na padrť. Thordendahl, který si tu vzal na bedra basu, vykonal skutečný pohřeb celého auditoria. Dalším geniálním riffem, propojeným s obráceným Haakeovým rytmem, je Closed Eye Visuals. Hyperintenzita HC/metalové mašiny, drsně řvoucí Kidman. Ano, podobné tempové mlýnice už známe z předchozí desky a za 7 a půl minuty mi věřte, že toho budete mít akorát dost, lehké uvolnění si hoši dovolí jen krátce za polovinou, kde přichází i schizoidní, prostorové sólo. Obdobný model, na který si už kapela zvykla, je i další Giants Collide - lehké ubrání na tempu, aby vynikly valivé, ocelově chladné strunné přívaly s úsečným ječením a strojově působícím sólem. V průběhu pak přichází šílené, ale zase typicky meshuggahovské rytmické zvraty a Haakeho obracení a destrukce temp - ten člověk je fakt z jiné planety. Organic Shadows nás přivítá totálně zhoubnou kytarovou masáží s typicky plasticky provázanými motivy, kde pánové roztloukli i poslední chabé pozůstatky melodií. Tohle je jen nekompromisní pětiminutové tlučení kladivem do lebky. Rychlé riffové piruety riffů s Haakeho intenzívním klopotem přivane jednu z nejlepších hymen - Straws Pulled at Random, kde klasický riffostroj střídá na závěr náladová, melodická, až snová pasáž, propojená s až geniálním, do jazzu se vydávajícím sólem, přinášející na jinak apokalyptické vyznění desky vítané oživení. Jako čirá facka do tváře pak působí ocelově drsná a nekompromisní Spasm, kde se opět zabijácky propojily 8strunky s basovým hřměním, do čehož se ještě vyšly atmosférické vsuvky s Kidmanovou zákeřnou deklamací. Ničivé. Nebulous hned vypustí neprostupné riffové hradby, i když její tempo rozhodně nikam nechvátá, spíš se rozhodla svým neskutečným rytmickým pojetím vás rozbít na prvočástice. Rozpoutanému parnímu stroji skvěle sekunduje vztekle hřmící Kidmanův zpěv, asi ve třetině se klasicky "přepne" riff. Celková doba lisování vaší nebohé schránky? 7 minut. No potěš. Dvojitý očistec si ale pánové nechali na závěr v podobě Obsidian. Nenápadné, na poměry alba už nepřístojně působící intro. Po třech minutách jste pohlceni pomalu drtící, hřmící industriálně-metalovou lavinou, leptající nejen vaše sluchovody jako výhřez kyseliny sírové. Neurotický dusot tlupy pralidí, který neustane po dobu skoro devíti minut. Je tu konec a palec nahoru dostávají všichni ti, kdo tohle všechno vůbec ve zdraví přežili. Protože samozřejmé to není...

Drtivá intenzívní síla je už poznávacím znamení těchhle Švédů a způsob jejich práce s rytmikou je zcela unikátní a účinek na nepřipravenou psychiku devastační. Tohle je, jako když vás místo kávy o páté pošle neandrtálec kyjem rovnou pod zem. I tady za plný počet, i když o chlup raději mám asi předchůdce.
reagovat