Orme, Le - Smogmagica (1975)

Původně jsem při kompletování diskografie italských romantiků Le Orme tituly Smogmagica a Verita' nascoste vynechal. Jenže nakonec mi to nedalo, probudila se ve mě sběratelská vášeň a tuhle mezeru zacelil. Ovšem zrovna v případě alba Smogmagica to byl skutek poněkud diskutabilní...

Po emisi desky Contrappunti, ještě ryze progrockové, udály se na palubě Le Orme veliké věci. Mládenci rozšířili posádku o nového kytaristu, napnuli plachty, zvedli kotvy a kormidlem otočili do mělkých, popových vod. Navíc se poprvé ve své historii rozhodli desku nahrát mimo rodnou Itálii a vybrali si k tomu až vzdálené Los Angeles.

Již od prvních tónů si nelze nevšimnout, kolik prostoru na nové desce dostala kytara. Vždy tolik dominantní klávesy tak musely ustoupit do pozadí a to je věc věru nezvyklá. V éře počínající deskou Collage a končící přelomovým rokem 1980 má tato nahrávka na slovutném progarchives suveréně nejslabší hodnocení. Přitom začátek nějakému fiasku nenasvědčuje. Úvodní, přes sedm minut dlouhá skladba "Los Angeles" je totiž nejlepší z celé kolekce. Není to sice bůhvíjaký prog, ale nepostrádá rockový důraz a hlavně pěknou, zvukomalebnou instrumentální pasáž. Ale pak už to jde z kopce. Balady sice Le Orme vždycky uměli, ale písnička "Amico di ieri" se mi zdá romantická a jednoduchá až příliš. Primitivní rytmika, akustická kytara a foukací harmonika jak od táboráku? Hm...

Ovšem "Ora o mai piú" už je ale opravdu úlet. Čistokrevný pop s podivným vokálem a kvazi bluesovým sólem nezachrání ani hluk automobilové bouračky a jak siréna ječící kytara v samotném závěru skladby. Nemastná a neslaná instrumentálka "Laserium Floyd" aspoň trochu napravuje dojem z předcházející písně, ale i tady si veškerý prostor uzurpuje kytara a klapky plní si funkci jen jakéhosi křoví. Z mého pohledu nejslabší skladbou celé kolekce je následující zpívánka "Primi passi". To už je opravdu pop nejhrubšího zrna, patřící do repertoáru spíš takových Ricchi e Poveri. Laik žasne, odborník se diví a fanoušek aby si rval vlasy z hlavy.

Melodramatická balada "Immensa distesa" je jedním ze světlejších okamžiků, ale mezi slepými i jednooký králem a ani tady se o žádný zázrak nejedná. Poprockové skladbičce "Amanti di citta'" se aspoň nedá upřít jistá chytlavost a vtip, ale vzápětí přichází poslední hřebíček do rakve v podobě kolotočářského popěvku "L'uomo del pianino". Navíc se nemohu ubránit dojmu, že už jsem tu melodii někde slyšel. No nic, je tu závěr a s ním instrumentálka "Laurel canyon" přesahující až někam k southern rocku. Není špatná, ale k Le Orme to prostě nepatří a nemůže napravit rozčarování z celého alba.

Nevím, zda za to může pobyt v Americe, jestli kapelu do něčeho takového natlačila produkce a nebo jestli na ní měl až takový vliv bezesporu zručný kytarista Tolo Marton, ale tenhle experiment se tedy nepovedl. Jako fanoušek Le Orme jsem desku nakonec přijal a akceptoval, ale víc jak na dvě hvězdy - a to s notně odřenými zády - to nevidím. Pro fandy, sběratele a kompletisty, vy ostatní se jí raději vyhněte.
reagovat