Scorpions - Face The Heat (1993)

Jméno Bruce Fairbairn je v producentských kruzích známým a uzávaným pojmem. Přestože velice brzy zahynul, napomohl nejednomu interpretovi/kapele svou brilantní produkční prací k velké slávě a mnoha platinovým oceněním. Osobně jej díky neutuchajícímu úsilí, zkušenostem a dovednostem, řadím k vůbec největším producentům našeho věku. Čeho si na něm ale cením nejvíce je, že svými schopnostmi a čichem pro věci příští, dokázal znovunastartovat uvadající kariéru mnoha souborům. Platí to právě pro (tyto) Scorpions, pro desku The Ladder potápějících se Yes, a trojnásobně pak pro v drogách se zmýtající, a k vlastní karikatuře spějící Aerosmith. Fairbairnem trojice produkovaných desek Permanent Vacation, Pump a Get a Grip, přinesli Tylerovcům navždy nesmrtelnost, hity tisíciletí, masivně moderní zvuk, ale je hlavně onen chlápek dokázal neuvěřitelně podržet a pozvednout lidsky i profesionálně.
Fantasticky stimulujícím zvukem opatřil i mistrovskou nahrávku Balance k druhému Olympu v té době mířích Van Halen.


A jak že to bylo se Scorpions? Těm pro změnu pomohl mistr zvuku ladně přejít z etapy 80-át do doby nové, modernější. Spojit charakteristické poznávací znaky souboru (působivou melodiku, cit na zapamatovatelných refrénech), s nastupující drsnou dobou grunge a znovunalezeného syrového rocku. Face the Heat získalo díky Fairbainovu nespornému produkčnímu vkladu a vlivu ostří i daleko razantněší porci energie. Oproti unylému předchůdci Crazy World to byl pořádný kopanec do zadku. Ten dostává posluchač hned s první ostrou střelbou Alien Nation. Kytary tvoří hutnou masu, basa tvrdí muziku (s novicem R. Rieckermannem, který zaujal místo po Francisi Buchholzovi služícímu u souboru téměř dvacet let) jako nikdy a bicí pálí okolo sebe střely ráže... Dvojice kytaristů Schenker/Jabs servírují naparáděný riff ostrý jako břitva a Meineho hlas taktéž pořádně přidal na výrazu. Skladba přes všechnu svou tvrdost nepostrádá chytlavého ducha a v refrénu vystřeluje nepřipraveného posluchače do stavu bez tíže. Dvojka No Pain, No Gain výrazně zpomalí a zůstává ve svých středních tempech jedním z nejtvrdších a nejtemnějších songů v dějinách kapely. Someone to Touch je melodická hitovka made in Scorpions s pořáně napulírovaným refrénem. Čtverka je balada, tu přeskočíme, jelikž oplodňováky si nechávám až do závěru. Pozice číslo pět tady patří mé oblíbené Unholy Alliance s pěknými nájezdy kytar. Skladba číslo šest - to je můj osobní favorit alba, ale jelikož je to znovu balada, tak o té až poté. Pak tu máme Hate to Be Nice a na řádně vystrčené basové figuře postavenou Taxman Woman. Nevědět že ji hrají Scorpions, myslím si, že je to skladba Iron Maiden (až na ten zpěv pochopitelně). Nejslabší položkou je dle mého jedině Ship of Fools. Dále se pokračuje s pěkně odsýpací Nightmare Avenue. Desku zakončí baladická Lonely Nights. A teď tedy k oněm sentimentálním písním pomalým.

Ty jsou sami o sobě obrovskou zbraní kapely odjakživa. Na Face jde o tyto tři kusy.
Under the Same Sun – je spíš klasickým srdceryvným typem po vzoru svých předchůdkyň.
Woman – jedna z mých nejoblíbenějších skladeb Scorpions vůbec. Balada s velkým B. Okouzlující věc s nadpozemskou amosférou, zajímavým textem, citlivými aranžmány a až plačtivě stupňujícím se refrénem.
Lonely Nights – další z velkolepých mementů této kolekce. Meineho interpretace je tolika vroucná, až diváka zabolí hercna. Famózní refrén, okouzlující akustika, dojemné smyčce, procítěná atmoška.....nemám slov, chce se mi smát i plakat saoučasně.

A pro ty, kdož mají doma evropskou verzi alba (takových nás bude asi většina), dostáváme návdavkem ještě další dvě, dle mého vůbec nejlepší, něhou přetékající písně Scoriopns – Fráninou protkanou Destin (slyšte tu náramně bublající basu a něžný akordeon) a potoky slz ronící Daddy's Girl, která přesně vystihuje pravidlo síly v jednoduchosti.
Její text jsem si k písni dnes pobrukoval až se mi dojetím úplně podlamovala kolena:

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala
Co od tebe tento večer chce

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Tvá matka popírá,
že existuje nějaký problém
Ona hledá dál
nechce tě slyšet plakat
modlí se
Pak je to víc než na chvíli

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala,
co od tebe tento večer chce

Oceán ticha
utápí tvé srdce,
co by nikdy nemělo být
Zůstane ve tmě

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Ona je tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička


Scorpions jsem schopen konzumovat jen někdy a velmi omezeném počtu. Spolu s vybranými chody ze sedmdesátých let, je to právě Face the Heat, co mi od němčourů šmakuje nejvíce. PĚT!!!



reagovat

pinkman @ 13.08.2019 08:14:41
Lidi copak jste se zbláznili. Proč sem pořád dáváty ty němce? To nestačili Helloween. Teď Tangerine Dream a navrch ještě Scorpions. Tenhle národ nikdy nebyl muzikální, možná za Wagnera a Brahmse. Ať si vezmete kraut rock, který zní na jedno brdo, příšernou elektroniku, nebo ještě horší metal, všechno je to v kvalitě o světelné roky za Anglií a Amerikou. To už je fakt moc.

dan @ 13.08.2019 08:36:13
Tak jako každý národ, dalo i Německo hudebnímu světu několik ne nepodstatných souborů. Stačí se podívat do osmdesátých let. Disco a Puhdys u našich sousedů vládli. U nás to byl Olympic a vedle Puhdys. Nezatracoval bych úplně všechny a neházel je do stejného pytle. I Scorpion měli lepší a horší období. Paradoxně to nejkýčovitější bylo nejúspěšnější. Blackout, Love at First sting a Savage Amusement jsou odstrašující případy.

EasyRocker @ 13.08.2019 08:36:29
To je zase subjektivita hudebního vidění. Od Scorpions jsem měl kdysi pět alb, ale nedávno jsem prodal a nechal si jen Taken by Force, jak odešel můj oblíbenec Uli Jon Roth, už to u mě ztratilo smysl. A Meineho dámské ječení jsem nesnášel vždycky, ale na těch starých deskách to ještě není tak extrémní.

john l @ 13.08.2019 08:48:24
Přikláním se na stranu EasyRockera. Je to subjektivní. Já mám od Scorpions pár nahrávek docela rád. Největší vývoj slyším na fošně Humanity: Hour I. Ale kdysi jsem poslouchal i Danem opovrhované Savage Amusement. Při porovnávání se sedmdesátkami tahle etapa neobstojí, to nepopírám. Ale třeba Crazy World pár záchytů taky má. A co se týká Meineho, myslím že v německu se lepší zpěváka ještě nenarodil. Fůru věcí podává obzvlášť senzitivním způsobem. Úplně tím žije.

dan @ 13.08.2019 09:18:22
Crazy World má zachyt leda tak ve Wind of Change, hymně našich matek.
Většina znalců Scorpions ti řekne, že za nejlepšího instrumentalistu v kapele platil Uli John Roth. Účinkování Michaela Schenkera bylo jen epizodní a Lovedrive se s prvními nahrávkami může sotva měřit. Určitý záblesk přišel s Animal Magnetism, od té doby je však kapela karikaturou sebe samých.

horyna @ 13.08.2019 11:37:30
Chlapci vykašleme se na předsudky která kapela z jaké země pochází a hodnoťme jen muziku. Zrovna Olympic a Puhdys nejsou nejlepší příklady kvality jednotlivých států.
K Face the Heat se nevyjádřil nikdo z vás.
Dane tvůj názor o karikatuře Scorpions absolutně neuznávám. Neberu ti ho, ale nesouhlasím. Jelikož je pro mne právě deska recenzovaná jedním z jejich vrcholů tak logicky nemohu.

john l @ 13.08.2019 16:17:51
Když už jsi vyzval k názoru nad Face the Heat, tak u mě tato nahrávka kdysi profrčela bez delšího zastavení. Z katalogu Scorpions patří k té méně známé polovině. Musel bych se do to znovu pořádně zaposlouchat.

b.wolf @ 14.08.2019 14:21:11
Škorpioni (ne ti maďarští) patří a patřili léta mezi skupiny, o které byl vždycky zájem. První fošny, zvláště In Trance, Virgin Killer a Taken By Force řadím mezi výborné, Animal Magnetism skvělé, Lovedrive, Blackout a LAFS lepší, Crazy World slabší (totální komerce) a Face the heat něco mezi. A srovnávat Jandův Olympic to snad ne, to už radši ty Puhdys nebo Karat ...