Wyatt, Robert - Cuckooland (2003)

Po velice komorním období, které reprezentují alba Work In Progress (1984), Old Rottenhat (spolu s dalšími písněmi vyšla obě spolu na CD Mid-Eighties v r.1993) a Dondestan (1991), kdy se Robert Wyatt doprovázel téměř bez výjimky sám na klávesy a někdy také perkuse, vydal v roce 1997 parádní dílo Shleep. Osobně jej v jeho tvorbě řadím s Rock Bottom nejvýš.

Album Cuckooland je pokus na Shleep navázat. V bohatosti aranží by se mu to - díky řadě velmi zajímavých spoluhráčů - možná i dařilo stejně, jako v jisté naléhavosti. Ale síly, pestrosti a lehkosti předchozího počinu (od pasu dolů po úrazu už roky ochrnutý) skladatel, zpěvák, bubeník a multiinstrumentalista zde přece jen nedosáhl. Také zde není takových písňových veličin, či chcete-li záchytných bodů, jako na Shleep. Z tohoto pohledu těžko některé skladby nějak obzvlášť vyzdvihovat. I proto, že deska je možná právě touto (na první a možná i několik dalších poslechů) jednotvárností, snad až monotóností, zase o to více kompaktní jako celek. Ale přes to:

Jedinečnou atmosféru Cuckoolandu podtrhuje song Cuckoo Madame s Robertovým dvojhlasým vokálem a momenty, ve kterých se vrací k náladám ze svých dřívějších (nejen sólových) projektů. Líbí se mi i líně barová Old Europe. Lullaby for Hamza zaujme akordeonem a osmiminutová Forest nabídne překrásnou kytaru Davida Gilmoura a celkově zasněnou atmosféru, která (ne)nápadně probublává celou deskou. To jsem se zmínil o některých z prvních osmi skladeb, které tvoří Part One ´neither here...´.

Jazzovější Part Two ´.....nor there´otvírá Trickle Down s neutuchající basovou linkou, nad níž chrochtají a jinak zvučí sax, trombon, trubka a řada dalších nástrojů. Do atmosféry druhé půle dobře zapadá i klarinet Gilada Atzmona v písni Insensatez, kterou zpívá Karen Mantler, i opět mistrem oblíbená trubka v Mister E (tentokrát duet Wyatta s Mantler, která hraje i na foukačku). Lullalop je asi "nejtvrdším" kouskem alba - zaujme kytara Paula Wellera. La Ahada Yalam (No-one Knows) je krásně teskná píseň na závěr vyšperkovaná arabskými prvky.

I ostatní písně mají svá kouzla a nejsou do počtu. Slyším to na 4,5, ale hodnotím směrem dolů, protože se z mého pohledu sice jedná o skvost, ale ne o některý z vrcholů Wyattovy sólové tvorby.
reagovat

Ryback @ 25.09.2012 18:02:21
Hezky napsané... Tohle album je opravdu krásné, mám ho osobně dokonce od Roberta nejradši, ještě spolu s nesmrtelnou nahrávkou Rock Bottom. Což je také moc smutné album. Nevyhledávám smutnou hudbu, smutek v hudbě pro mě není nějaká apriorní podmínka nebo hodnotící měřítko, ale tato dvě alba jsou moc smutná a moc krásná zároveň... Možná se dá krása v melancholii vnímat intenzivněji/tvořit snadněji... někdy... Ale někteří lidé umí krásu se smutkem silně skloubit jako málokdo... A výsledkem bývá většinou výjimečné umělecké dílo... Robert Wyatt, raná alba Caravan, Pink Floyd včetně neof. živáků z let 1968-71, plachý Peter Hammill včetně Van der Graafů... Cuckooland je podobný Gilmourově nahrávce On the Island, jen ty hudební nápady jsou v případě Roberta (v porovnání s Davidem) silnější a pestrost hudebních dá se říct stylů/barev je u Roberta větší...