Solefald - Pills Against The Ageless Ills (2001)

Samozřejmě, tohle avantgardně metalové uskupení nebylo vždy pro každého - prošli snad vším od výborného symfoblackového debutu, který mám od nich vlastně nejraději, až po nejrůznější avantgardu (Neonism) až třeba po tuhle polohu s vlivy klasického hardrocku 60.-70. let.

Hyperhuman - nečekaně vkomponovaný houslový úvod a už tu máme husté metalové riffy, a bláznivě deklamující duo obou hlavních protagonistů. Jste-li zvyklí na čisté vyznění předchozích dvou alb, tady dostanete hned na počátku úder do hlavy zkresleným, retro kytarovým zněním, ovšem s maximální tíhou. Změna, u které záleží jen na gustu každého, jak se s ní vyrovná. Už tady je čitelný hammondový odér. Těkavé, nervní syntezátorové tóny a vstup těžkotonážních riffů Pornographer Cain s dokonalou zvukovou masáží na pozadí - čistě experimentální poloha téhle kapely, kde můžeme být svědky skutečně cokoli. Nejprostší rock/metalová paleta jako základ, na které se nanášejí různé avantgardní barvy. Nálada tady není pozitivní, šestiminutová pornografova zpověď je v podstatě spíš tryznou. A zase ty synťáky a hammondy, ostré zrychlení... uff. Dokonale zvráceným vrcholem alba je u mě "hit" Charge of Total Affect - melodickou linkou propletené kytary s hammondy, šílený jekot obou hrdel, střídaný naechovanými vokály - hned od počátku totální peklo, nemenší šupu do hlavy ale dostanete ve chvíli, kdy se objeví až diskotékově laděná melodie, pod kterou jsou geniálně vpleteny klávesy, synťáky a skoro taneční rytmus, pak je tu poctivé hammondové sólo jak od Doors. Neskutečné, ale v podání Solefald přesto fungující. Tohle mě dalo ránu na solar už po prvním nesmělém setkání... Hate Yourself je skočná pumelice s neutuchajícím kovovým nábojem a těmi všudypřítomnými šílenými hammondy na pozadí, které dělají jinak z klidné události drama. Melodický a čistý refrén má skoro až operetní podání, bicí tu nepředstavitelně rozrývají tempo. Téměř hudebně navazuje Fuck Talks, máme tu tedy zpověď filozofa, opět to není nijak veselé zjištění - zkreslené, afektované vokály, studené stěny riffů a spíše jen na pozadí nanášené temné klávesové linky tvoří další díl do tohoto pomníku bizarnosti. Výrazná hammondová vyhrávka nás vrací někam do hudebního bezčasí. The Death of Father - pokroucená melodie naroubovaná z kláves a temně laděných kytar, šílené, ještě blackem poučené ječáky střídané až operetními hlasy, na to vše tu musíte být připraveni, a není to jednoduché. Tohle je skutečně dokonale volná poloha, vše povoleno, a pánové si s námi dělají, co se jim zlíbí. Další šílenost The USA Don´t Exist se od počátku netají až hitovým vedením melodie, na pozadí je naznačen taneční rytmus, pak vás ale znovu omámí nezničitelné hammondy prokreslené s kytarami a přímo upalujícími bicími. Prajednoduchý, primitivní, disco refrén si musí zapamatovat i pračlověk. Temné linie hammondů, kde se mísí temná postklasika a všichni nejzarytější hardrockeři, to je úvod Anti-City Strategy. I celá tahle věc má klasicizující, dramatické, patetické vyznění, i když těžký kytarový základ a útočící synti pazvuky zůstaly zachovány. Náladou i provedením ale určitě odbočka od zbytku skladeb. Hierarch je tečkou za tímto panoptikem šílenství. Lehký bicí úvod je opět pohlcen polosyntetickou atmosférou, oscilující na šílené hraně mezi metalem a zdeformovanou temnou operetou. Riffy jsou tu ale ostře sirnatě kovové a tu a tam ještě zlehka upomínají černé prazáklady tvorby Solefald. Normálnost tu ale nehledejte, pro tu se na této desce prostor věru nenašel. Nepopírám, že s některými momenty mám problém.


Tahle poloha Solefald mě nezaujala tak, jako vynikající debutové album. Tradičně zajímavý je i námět alba, jakýsi rozhovor mezi pornografem Cainem a filozofem Fuckem, první nabádá k radostem života, druhý spíš k opatrnosti a zdrženlivosti. Občas se to ale celé vymkne kontrole. Je to v základu metalově tradiční, ale v nadstavbě totálně netradiční. Za čtyři.
reagovat