Magnum - The Eleventh Hour (1983)

První dvacetiletku v tvorbě Magnum jsem často vnímal jako nějakou rozčapenou chobotnici, která se pomocí svých chapadel zabodává do různých hudebních stylů a ty vzápětí ve své bambulaté hlavě cupuje na jednu hromadu.
Pro metalisty byli vždycky moc měkcí a vlezlí, pro hardrockery příliš pompézní a u arťáků si to svými přebujelými syntíky po pár albech taky postupně rozházeli. Kdo tedy na Magnum zbyl? Asi hrstka odtud, hstka odtamtud, pokaždé se někdo našel. Magnum s davem neuměli manipulovali jako třeba Iron Maiden, ale pokaždé si tu svou sortu dokázali získat a ohlídat. Dokonce ještě dneska jsou pořád tady a vydávají své čtyřicáté, nebo už dokonce padesáté album?

Asi nejpozoruhodnějším dílem zůstává už pětatřicet let nepřekonaná nahrávka The Eleventh Hour. Z mého pohledu jde o výživnou substanci sedmdesátkového hard rocku, promíchanou(tehdy ještě)neplastovou pompou s přídavným progresivním motorem u zadku.
Na poměry Magnum jsou tu celkem komplikovaná aranžmá, barevný a dynamický zvuk, stále lze postřehnout mladický zápal, ale taky určitou soudržnost a nerozředěnost. V té době byl Clarkin se Stanwayem herním duem k pohledání. Když k tomu připočtem sebejistého Catleyho za mikrofonem a skladby co mají šťávu(The Prize, Breakdown, The Great Disaster...............), dostaneme Magnumáckou osmdesáti% slivovičku.






reagovat

Pacman @ 16.03.2018 17:09:10
Moc pěkně napsáno, budu tuhle desku muset oprášit.

pinkman @ 16.03.2018 17:24:07
Konečně si tady někdo vzpoměl na nejlepší etapu Magnum.
To co Clarkin a spol. předvádí na posledních nahrávkách je bezbřehá ubohost. Sebezničující parodie a vykrádání vlastního stínu tuhle kapelu za pěknou řadu let totálně zdevalvovalo. Neustálé přetavování už tak hodně ubohých nápadů se stalo neposlouchatelným.

Ve svých začátcích neměli Magnum problém něco zdělit, zřetelně a jasně. Postupně to však vyprchalo a zůstala jen naředěná sračka.

Velké THANK YOU za Eleventh Hour. Krásně jsem si zavzpomínal.

Pacman @ 16.03.2018 17:38:52
Hmm, takhle přísně bych to neviděl. Já je mám rád celkově a naopak oceňuju věrnost zvuku a stylu, který pomáhali rozvíjet.

pinkman @ 16.03.2018 17:52:17
Vůbec se nedomnívám, že bych na Magnum nazíral přehnaně kriticky. O jaké "věrnosti zvuku a stylu" je tady řeč? Nejen že Clarkinovi ujel autobus už před mnoha lety, on se sune jako želva, bohužel ne dopředu, ale nazpátky. Nene, tohle mě nikdo nevymluví, Magnum měli zkoncovat dávno, nebo si dát malinkatou, desetiletou pauzu!

Pacman @ 16.03.2018 17:54:33
Tisíc lidí, tisíc chutí.

EasyRocker @ 16.03.2018 18:54:29
Taky na Magnum nedám dopustit. Jejich začátky neznám, ale od tohoto alba až po Goodnight L.A. je mám poctivě. Nádherný, unikátní melodický cit dvojice Catley/Clarkin.

oř @ 17.03.2018 07:48:31
Zase jsem se dlouze zakoukal na velkolepý obal tohoto alba. Jeho barvy a vystihnutí koncepce hudby Magnum se malířovi moc povedlo.

john l @ 17.03.2018 16:54:06
Tak jest, nejen že jde o nejlepší obálku Magnum, ale taky o jednu z nejlepších v rockové historii.

Jinak co se pře o jejich tvorbu týká, pinkman se vyjádřil dost tvrdě až neomaleně. Souhlasím že některé nahrávky balancují na hraně únosného kýče, ale jako ubohé bych je nehodnotil.

dan @ 17.03.2018 17:08:47
Dobře znám alba napříč celým Magnumáckým spektrem. Za takovou senilitu kterou přetáčejí v neustále podobných variacích posledních několik let na svoje desky, by se měli pánové stydět.

Pacman @ 17.03.2018 18:39:55
Radost z hraní a skládání je myslím to hlavní. A že se výsledek líbí spoustě lidem je třešnička na dortu. Má rád co dělají a jak to dělají (s výjimkou jedné desky, kde použili automatického bubeníka).

K Magnum, jsem se dostal až v roce 1993. Jako první jsem slyšel toto album, které jsem měl nahrané společně s předchozím Chase the Dragon.

Kombinace hard rocku, pompéznosti, ale také progrese, mi naprosto sedli. A tak tomu zůstalo do teď.

Skvělé sbory, pompéznost, to je vše co mně baví dodnes. Užívám si vypalovačky, balady. O nezaměnitelném a originálním hlasu Boba Catleyeho, nemluvě. Ne nadarmo, dnes hostuje v Ayeron, Avantasia. O instrumentálních výkonech hudebníku, netřeba mluvit. Jsou na té nejvyšší možné úrovni. O skladatelských schopnostech Tony Clarkina, platí to samé.

Na předchozí výbornou desku, navazuje The Eleventh Hour, naprosto skvěle. A to podle mne to nejlepší, mají Magnum, teprve před sebou.

Jsem neskutečné rád, že jsem se tenkrát k Magnum dostal. Pevné pouto, které se mezi mnou a Magnum, vytvořilo, trvá dodnes. A jinak tomu, ani nebude.





reagovat

Mohyla @ 21.05.2014 07:27:30
Mám rád Magnum, aj tento album, dobre, že si ho pripomenul a vytiahol na svetlo!