Magnum - Princess Alice and the Broken Arrow (2007)

Magnum nikdy nepatřili do mého zorného pole zajímavým, či nějak kreativně poutavých kapel. Snad více než samotná hudba, lákali mne k nahlédnutí jejich originální obálky od Rodneyho Matthewse. Přesto jsem roku 2007 neodolal a právě vydané lp jsem si pořídil, tímto krokem jsem se postaral o příjemné překvapení. Mám za to, že i další, přinejmenším jedno, dvě díla, jež následovala po této kolekci, se pánům vcelku vyvedla. Ovšem s každým novějším příchozím, je jejich stále se opakující skladatelská formule dosti průhledná a také, alespoň pro mne stále méně poutavá, méně působivá. Samozřejmě, kapela žala své největší úspěchy v 80-letech, době to pompézní produkci maximálně nakloněné a třeba deska On s Storytellers Night, porovnávána tehdejšími měřítky kvality, nevyznívá vůbec špatně. Přesto jasná dobová stylizace kapely, mi není až tak příjemná a proto když Magnum, raději se kloním k jejich novější tvorbě, kdy častá materiální nadprodukce dokáže ze svých řad vyplodit zajímavou sbírku, pro jednoho tu, pro jinho zase onu. Mému srdci je Princezna Alice a zlomený šíp tou nejbližší:

Rozmáchlý epický klávesový nálet When We Were Younger- v sobě nese sílu temného bouřkového mraku, v jehož očistném refrénu se plně odevzdávám na milost kapele, která tu udeří s nebývalou silou, emočně vroucná kytarová či akustická sóla, působí jako krásný šperk zdobící nádhernou ženu, famózní to začátek.
Ještě dokonalejší se zdá býti hned druhá Eyes Wide Open- obzvláště její ústřední melodie i následný přechod do akustik je velmi vkusně proveden, božský Catleyho vokál putuje kolem nás a hřmotný refrénový nástup je dotžený do absolutna, brázdící španělky proaranžovány nápaditými keyboardy dotvářejí ono nadpřirozeno, jedná se o top kvalitu alba.
Like Brothers We Stand- pozvolna povolí uzdu ve svém úsilí a já musím konstatovat, že dnes obzvláště se mě tato nahrávka zamlouvá, zřejmě dobře zapadla do přítomné nálady, jemnější romantičtější tvář písně se skvěle zvučnou rumba koulí a lahodnými Clarkinovými tóny vyhrávají na plné čáře.
Rockovější nádech má, dynamickou stavbou ozbrojena, rafinovaná po druhém refrénu, píseň Out Of The Shadows.
Dokonalá magie a táhlé kytarové tóny se vrací s pátou, krásnými španělkami a tamburínou prošpikovanou Dragons Are Real.
Inside Your Head- klavírní balada, stojící na hraně vkusu, sice dosti srdcebolná, přesto zbavena zbytečného balastu, boduje především ve své druhé půli, kdy zjevně popustí otěže tempové rozmanitosti a s přiléhavým guitar sólem, vysekne i ona úsměv do tváře.
Po standardní pompézní věci Be Strong a kruté pohodovce Thank You For The Day, se přec ještě budou dít závratné věci, odpíchne je do nezkrotného víru vášní skladba Your Lies- prezentující svou náladu navýsost melodickým motivem, nadýchaným refrénem a veletoč kytarového umění přichází i v téměř dokonalých prostupujících Tonyho sólech.
Dalším zástupce volnější dramaturgie alba, dokonale provzdušnující hromové kytarové laufy svých kolegyň, je Desperate Times.
I závěrečná stopa You'll Never Sleep- usiluje o naši pozornost, začíná baladicky, aby se v tu ránu vzepjala do spurtujícího finále, přesto následné sklidnění s Catleyho vokálem a pevným rytmickým Clarkinovým cítěním působí vcelku svébytným dojmem.

A teď konečně také nějaká ta kritika:-) To co mi vlastně vadí na kompletní produkci Magnum, je určitý typ často se opakujícího vokálního frázováni, jinak intonačně stále jistého a svou barvou nezamněnitelého Boba Catleyho, stejně tak občasná skladatelská nabubřelost, či šablonovité kopírování sebe sama.

Zde byl, naštěstí pro mne kolektiv políben mimořádně kreativní můzou a já chvílemi dokonce přemýšlel o známce nejvyšší. A tak proč tedy nedat krásných 4,5*
reagovat

Jarda P @ 14.06.2016 06:06:43
Od Magnum mám nejraději kdysi koupené na burze Chase The Dragon a The Eleventh Hour, kde ta kýčovitost ještě není tak patrná. Další 3 desky jsem v té době měl taky rád, ale přestaly mě bavit a o Magnum jsem ztratil zájem. Později mě chytly až Brand New Morning a právě Princess. Magnum si jedou stále stejným stylem, až to všechno splývá. Ale schopnost Clarkina vymýšlet nové a nové melodie je obdivuhodná.

horyna @ 14.06.2016 09:31:09
Jarda P: Brand New Morning není vůbec špatné, kdybych měl ale doporučit ještě alespoň jedno album, bylo by to hned následující Into the Valley..., Magnum na něm hrají hodně akusticky a do popředí vystupuje pohádkově překrásná atmosféra.

alienshore @ 14.06.2016 20:37:26
tento album je nuda až hrôza, a to skladby samotné nie sú vôbec zlé, kompletne zlá je produkcia ktorá vytvorila zvuk bez akejkoľvek dynamiky, sviežosti a rockovej razancie, z LP to môže znieť možno lepšie, ale CD ..., u mňa za pekných 3 :-)