Morse, Neal - One (2004)

Tvorbu amerického multiinstrumentalisty Neala Morseho jsem začal objevovat v době, kdy jsem se chtěl na chvíli odpoutat od progresivního rocku 70. let, a chtěl jsem zjistit, jak tento styl zvládají současní interpreti.

Neala a tohle album jsem objevil díky rockovému časopisu Spark, kde na něj byla napsána velmi dobrá a pochvalná recenze...
A v den, kdy jsem si desku pořídil a poprvé poslechl, jsem byl uchvácen.
Tahle hudba mne hned po prvním poslechu okamžitě lapila do své sítě a dodnes nepustila...
A pak to šlo ráz na ráz...
Jak dny a měsíce ubíhaly, tak jsem se začal seznamovat z jeho další (nejen sólovou ) tvorbou, at' už s výbornými SPOCK'S BEARD nebo fantastickými TRANSATLANTIC... zkrátka s neoprogem všeobecně... FLOWER KINGS, ARENA, PENDRAGON, MARILLION, KNIGHT AREA, MANGROVE, PALLAS a spoustou dalších...

Do hudby Neala Morseho jsem se jednoduše okamžitě celý ponořil...
Ten chlap je neskutečně tvořivý... dodnes nepřestávám kroutit hlavou nad tím, kde pořád bere ty kvanta nápadů...
Ano, nelze popřít, že Nealova tvorba se místy až nepříjemně opakuje... takže jeho hudba je pro cvičené ucho okamžitě rozpoznatelná i po větru na 30 kilometrů...

A další věc, s kterou se peru vlastně už od samého začátku až dodneška jsou jeho texty, kde to je samý "Oh my God! Ouu Džízes!", zkrátka neúnavná (a někdy mi připadá, že až chorobná) oslava křest'anské víry... takže jako přesvědčený ateista při poslechu občas lituji, že umím anglicky...
Ale zase na druhou stranu si myslím, že kdyby neměl víru v toho astrálního strejce, asi těžko by skládal tak úžasnou hudbu...

Album otevírá výborná, propracovaná suita s názvem The Creation, která je rozdělena do čtyř častí s názvy:
- i. One Mind
- ii. In A Perfect Light
- iii. Where Are You?
- iv. Reaching From The Heart
Skladba začíná atmosférickým klávesovým úvodem, do kterého se za moment vloží bezchybně tepající bicí Mika Portnoye, které se pak po celou skladbu dokonale proplétají s Nealovým zpěvem, klávesami a kytarou...
Celá kompozice drží výborně pohromadě, až uši jásají...
Zkrátka hned za začátku vynikající, emocemi nabitá věc.

Pak se dostáváme přes krásnou, akustickou kytarou vyzdobenou skladbu The Man's Gone k nečekaně výbušné věci s názvem Author Of Confusion, kde na vás zaútočí agresivní kytara s neméně okovanými bicími a s vokálními harmoniemi ne nepodobnými kolegům GENTLE GIANT...
No zkrátka, po předchozí skladbě je to pocit, jako kdyby vás kopl trojský kůň.

Po tomto nátěru následuje další suita, opět rozdělená do čtyř částí s názvem The Separated Man, která už sice není podle mne tak silná jako The Creation, ale pořád velmi povznášející s kupou výborných melodií a uzavřená pěkným orchestrem...

Cradle To The Grave...
Nádherná, melodická, uslzená balada... Tohle Nealovi šlo vždycky.

Help Me / The Spirit And The Flesh...
Pěkný klavír, pěkná práce s kytarou, pěkný zpěv... nic víc dodávat netřeba.

A pak se dostáváme přes další pěknou baladu Father Of Forgiveness až k velkému finále s názvem Reunion, rozdělenému do tří částí s názvy:
- i. No Separation
- ii. Grand Finale
- iii. Make Us One
Zde se opakuje hlavní téma celého alba s velmi působivými, nápaditými bicími a jak jinak, než s množstvím výborných melodií... prostě epický závěr epického alba...

Tahle špičková deska si ode mne nezaslouží jiné hodnocení, než maximální.

Poslechnuto z CD.
reagovat

Snake @ 17.03.2015 08:28:01
Petře, tvoje recka mě přiměla podívat se na Nealovu diskografii a jenom žasnu. Čtrnáct sólových alb...

Jeho desky moc neznám. Doma mám jedno cedlo Spock´s Beard a kopii alba ? jsem někomu dal. Ono je to s ním přesně tak, jak říkáš. Troufám si tvrdit, že bych ho i na pro mě neznámé nahrávce dokázal po chvilce identifikovat, má prostě svůj nezaměnitelný rukopis. V tv viděl jsem i nějaký koncert a ten se mi líbil...

O Nealovi si s tebou moc nepokecám, na to jsou tady jiní odborníci. Aspoň v posluchárně dost frčí...

Podal jsi to pěkně, tak piš dál. Jde ti to :)

Prvý album od Morsa co som pocul bol \\\"?\\\" a jednoducho po 3 pocutiach som sa don jednoducho zamiloval.... no a ked som pocul tento tak som bol trochu sklamany. ale priamo umerne s jeho castejsim pocuvanim musim konstatovat ze je rovnako dobry ba dokonca o trochu lepsi ako \\\"?\\\"... proste brutal.

a nazaver... kde hra Portnoy to nemoze byt zle...
reagovat

O všem, na co Neil Morse v posledních letech sáhnul, mám dost rozporuplné pocity - připadá mi, že ta hudba je stále stejná.. At´ už jde o alba se Spokovým fousem, Transatlantic, nebo dvě poslední sólové věci (jiné jsem neslyšel, zatím). Stále stejné postupy a art rockové fígle, opakování témat atd.. Troufnul bych si říct, že příští jeho album bych dokázal poznat jenom podle instrumentálních částí, aniž bych musel slyšet zpěv :-)

Takže, album One nijak nevyčnívá z Morsova standardu, skladby jsou skvěle poskládané (jako obvykle), ty opakované fígle a postupy skvěle fungují, zpěv je výborný, bicí taky.. Takže jediný kaz je předvídatelnost a neoriginalita, dalo by se říct, že to kvůli tomu nijak moc dobré album není a zaslouží nejvýš 3 hvězdičky, a možná ani to ne.. Ale z nějakého důvodu si tohle album posledních pár dní pouštím stále dokolečka a pořád se mi líbí - takže to zas tak špatné album být nemůže. Špatné album si nebudete pouštět pořád znovu, žejo. Dal bych 4 a půl hvězdičky, kdyby to šlo - takhle dám jenom 4 :-)
reagovat

Neal Mors si na seba minulym dvojalbumom Testimony nechtiac uplietol bic - za posledne roky vyprodukoval mnozstvo zaujimavej a podnetnej muzicky (Transatlantic - oba albumy, Snow este so Spock`s Beard, a nakoniec vynikajuce Testimony), a hlavne posledne spominanym albumom nastavil latku velmi vysoko. Logicky preto boli ocakavania od noveho dielka One velke. Podarilo sa ich Nealovi a jeho veselej druzine naplnit?
Album zacina pompeznou skladbou The Creation, ktora nenecha v klude ziadneho fanusika spominanych Transatlantic. Vsetko slape ako ma, na ploche viac ako 18 minut sa striedaju tempa a nalady, dominuju dobre vokaly a skvele gitarove solo a vsetko sa odohrava v ramci osvedcenych postupov.
Dvojku The Man`s Gone ani nepovazujem za skladbu, na ploche dvoch minut ide skor o komorne doplnenie koncepcnosti celeho diela, ktore je opat religiozne zalozene.
S trojkou Author Of Confusion prichadza prve prekvapenie - skladba, ktora sa svojim vyrazom a hlavne vokalnymi castami vracia v case kamsi spat do dob, ked sa Mr. Morse citil v Spock`s Beard ako vo svojej kapele - ak si spominate na skladby ako Thoughts, alebo Giberrish - je to presne o tom, akurat ze v sucasnom zvuku, a hlavne s ohromnym rockovym nabojom - tato skladb apatri k tomu najdynamickejsiemu a najrockovejsiemu, co Morse nahral.
Nasledujuca opat skoro 18 minutova The Separated Man neprekvapi nicim, pocuva sa to prijemne, opat prekvita zmenamy rytmu a nalad, striedaju sa velke melodicke plochy s pomalsimi, trochu si akustickymi vyhravkami zaspominame na minulost - a celkovo mam pri tejto skladbe pocit, ze som to uz niekde pocul.
Cradle To The Grave reprezentuje pomalsiu tvar albumu - Morse vedel vzdy pisat pomale skladby, tato je tvorena duetom s Philom Keaggym - pekne, hosi, pekne :) Druhou pomalou vecou je sedmicka Father of Forgiveness, ktora je dynamickejsia a orchestralnejsia.
Zostavaju dve skaldby - Help me/The spirit and the flash nic nepokazi, ale ani nedviha hodnotu albumu do vysin, a osmicka eunion, ktoru pokladam za vrchol albumu - opat nastavaju reminiscencie na tvorbu jednej transatlantickej skupiny, a je to reminiscencia velmi, velmi prijemna.

Davam albumu styri hviezdicky - za toto hodnotenie hovori aj vynikajuce bonusove CD, kde Neal pridava dalsie 3 originalne skladby, jednu prespievanu z prveho CD a par viac ci menej vydarenych coververzii - dohromady 40 minut muziky - takto ma vyzerat bonusove CD!

Celkovo nie je pre mna One sklamanim, Mike POrtnoy odvadza svoj standard a albumu skor prospieva, tak isto zapojenie basgitaristu (mimo ine aj do tvorcieho procesu) podla mna prospelo. Osobne som cakal, ze sa tvorba Neala Morsa posunie zas nekam dalej (hlavne v suvislosti s Testimony), ale vo viacerych pripadoch na tomto albume vidno, ze momentalne cerpa inspiraciu aj z obdobia Spock`s Berd - co ale na skodu nie je. Ale pat hviezdiciek (ako Testimony) dat nemozem - prekona Mr. Morse niekedy vrcholy svojej tvorby, prezentovane prave albumami Snow a Testimony?
Uvidime, tentokrat tomu este neico chyba. Snat nabuduce. V kazdom pripade ide o vysoky nadstandard vo sfere progresivneho rocku.

reagovat

Ravil @ 02.12.2004 00:00:00
Mě se ty epické vyvrcholení jako opakovaný motiv Man´s Gone nebo nebo Make Us One zdají jako melodické odvary toho, co už Morse v minulosti napsal. Portnoy mě nazaujal na Testimony a tady také ne, to jak bubnuje začátek Author Of Confusion je docela příznačné.
Ono je sice pěkné, že AoC je návrat ke skladbám jako Gibberish a Thoughts, ale pořád je to to samé, sic krásné, odkazování k Gentle Giant. Morse by to mohl někam posunout.

Celkově to pro mne taky není zklamání, přesně takové jaké je jsem One čekal. Jen mi připadá, že Morse si vytvořil kult, který mu brání v rozvoji. Kdyby na svých stránkách prohlásil, že on je nové vtělení Krista, tak by tomu určitě část jeho fanoušků uvěřila.

Vrchol alba je pro mě vokální motiv asi v 10. minutě The Creation po zvonech.

StYkO @ 03.12.2004 00:00:00
S tym epickym vyvrcholovanim :) a vokalmi v AoC s Tebou plne suhlasim - tiez som cakal, ze sa posunie niekam dalej, a to skor smerom, ktorym siel na Testimony, alebo na dvojke TA.
Ved uvidime nabuduce.

Ale ja by som mu to prevtelenie neveril :-))

Neal Morse bezpochyby vždy žije tím, co dělá. Není to anonymní muzikant, když posloucháte jeho hudbu, jakobyste spoluprožívali jeho život. A tím nemyslím jen poslední dva sólové opusy, kde odhalil své zjevení, ale i většinu tvorby Spock´s Beard, zejména album The Light.
Kdysi pro mne byl novým hudebním bohem, tím těžší je být kritický. Ale když poslouchám One, tak mám pocit, že by si tu kritiku zasloužil, aby se opět někam posunul.
Nejprve k plusům, Morse se nezapřel na zpěvech. Hned úvodní Creation obsahuje tři skvělé zpěvové linky. Balada Cradle To The Grave se zpěvem Phila Keagyho je krásně jednoduchá, dalo by se pokračovat.
Problém nastává, když se zpěvové linky omezují na klasický zastřený falzet s melodií, které sic neurazí, ale rozhodně nepřekvapí.
Skutečně nudných je však většina instrumentálních částí. Mike Portnoy bubnuje sice dobře, ale na můj vkus nějak moc těžkopádně, předvídatelně do doby. Spolupráce s Morsem mu nějak zvlášt nesvědčí. Basa nezřetelná, nevyčnívající.
Aranžmá jaksi moc maximalistické. Absolutně nepřekvapující orchestrální postupy, snažící se o prapodivnou stálou gradaci. To, že Morse hraje i kytarové party je vyloženě na škodu.
Ne, že by hudba na One nešlapala, ale je jen to vata chránící Morsův vokál. A je jí podstatně víc než na Testimony.

Zajímalo by mne, kam dál se bude ubírat cesta Neala Morse. Takhle už to asi nepůjde. Dávám 3/5, ale možná jen proto, že jsem fanoušek.




reagovat