Caravan - Blind Dog at. St. Dunstans (1976)

Když se řekne C(K)aravan(a), každý si pod tímto pojmem může představit něco jiného. Jeden karavan cestovní, který se zapojuje za automobil, druhý zase karavanu velbloudů, líně se táhnoucí napříč pekelně vyprahlou pouští a třetí například britskou hudební squadru téhož názvu, jež žala své největší úspěchy v letech sedmdesátých. Žel bohu dnešní fanda podobné muziky má kapelu zafixovanou především díky dvojici alb If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You a hlavně s nejslavnějším opusem In the Land of Grey and Pink.

Kapela která často měnila své složení ovšem vydala celou řadu skvostných elpíček. A jedním z nich je i zapomenutá nahrávka Blind Dog at. St. Dunstans. Její obal ukazuje ulici St. Dunstan's Street vedoucí ke staré západní bráně v Canterbury. Sv. Dunstan byl arcibiskupem z Canterbury a patron nevidomých, po kterém byl pojmenován domov právě pro nevidomé-viz slepý pes. Řada kritiků desku nepřijala a označila ji za slabou a úpadkovou. Vyčítána je popová složka, kterou do kapely přinesl nový klávesista Jan Schelhaas, který nahradil Dave Sinclaira hrajícího v Caravan od samých počátků. Zajímavé je, že zakrátko se Schelhaas octnul i u stylově v té době spřízněných Camel.

Úvod v podobě Here am I pravda obzvlášť oslnivě nepůsobí. Ze souboru je cítit silný příklon k mainstreamu a až extrémní ležérnost. Jenže právě ta ležernost může znamenat jen jakési uvolnění napětí a mainstreamová pachuť zase ambice souboru poprat se s novými trendy na trhu po Caravan-ovsku. Každopádně za půli je skvostné violové sólo Geaoffreye Richardsona, hrající tu i po chvíli kdy se připojuje niterný Hastingsův vokál emočně maximálně působivě. Chiefs and indians je atmosférická perla plná něhy, broukajících saxíků, niterných hammondů, violového vstupu a slovutné vokální akrobacie, kterou si střihnul baskytarista Mike Wedgwood. Po další přístupnější věci A very smelly, grubby litle oik, přichází instrumentální miniatura Bobbing wide nasycena těmi správnými Caravan-ovskými esencemi, které úsporně vede subtilní flétnová linka. Come on back i pokračování v podobě Oik (reprise) propojuje staré a nové - jazzově prchavé Caravan. A podobná receptura se míchá také v sedmé Jack and Jill. Hravá Can you hear me? patří k mým vůbec nejoblíbenějším věcem Hastingsovy party. Frivolnost, zpěvnost, nápaditost a spád celé písně navíc s dalším z famózních vokálních výstupů samotného protagonisty zkrátka miluju. Závěrečná All the way (with John Wayne's single-handed liberation of Paris) to jsou Caravam ve své největší síle.

Když se kouknete na mé bodování napadne vás, že jsem se ani zbláznil. Jenže já tuhle kapelu strašně žeru a ne jenom alba vlajková, ale například i právě svatého Dunstanse. Jelikož i "osmdesátkovým" Camel jsem udělil počet nejvyšší, ani tady nevidím důvod proč škudlit. Stará muzika má stejnak nejpůsobivější kouzlo!



reagovat

Jarda P @ 17.10.2019 05:26:57
Horyna: určitě ses nezbláznil, já to mám s Caravan podobně, i když v oblíbenosti úroveň Camel nedosahují. Můj zájem o ně skončil až albem The Album a později se obnovil deskou Battle Of Hastings. Caravan byli mým středem pozornosti už na burzách v 70. letech, kdy o nich tady málokdo věděl. Skvělá kapela hrající dodnes.

pinkman @ 17.10.2019 16:20:12
Recenze je v pořádku. Není třeba se hanbit za vysoké ocenění, když jde o desku, kterou prověřilo několik desetiletí. Caravan mají famózní fonotéku. Nejkrásnější na celém tom psaní je ovšem závěrečná věta, ze které by si měli vzít ponaučení všichni. Rád ji znovu překopíruju.
Stará muzika má stejnak nejpůsobivější kouzlo!
Dík horyno.

steve @ 11.07.2023 05:57:47
Další brilantní deska, kolikátá už. Jasná paralela s Camel 

Sedmé studiové album Caravan, na jehož obalu můžeme najít ulici sv. Dunstana v Canterbury, je víceméně autorským projektem Pye Hastingse, který složil a nazpíval osm z devíti písní BDASD. I z tohoto důvodu se jedná o dosud nejpopovější LP v historii téhle kapely.

Dalším výrazným prvkem, poznamenávajícím vznik i sound tohoto alba, je rovněž odchod Davida Sinclaira, kterého za klávesami nahradil Jan Schelhaas, v minulosti působící například ve skupině Garyho Moora. Z původní sestavy Caravan tak na Blind Dog působí jen Coughlan s Hastingsem.

Opět ale musím zdůraznit, že pop music v případě Caravan neznamená nic ve stylu tehdejších kapel, vydělávajících si tímhle způsobem na chleba. Je to totiž hudba inteligentní, výrazně poznamenaná jazzem a produkovaná velmi kvalitními muzikanty.

Skladby jako Here am I, Jack and Jill, Can You Hear Me či All The Way patří k velmi kvalitním počinům, které můžeme směle zařadit k těm lepším věcem z repertoiru Caravan. Sám za sebe dodávám, že velkou měrou se na zvuku i kvalitě alba podílí opět i viola Geoffreyho Richardsona a hostující dechová sekce, tvořená Jimmym Hastingsem :-)

Co dodat závěrem? Křičte si na mě, bijte si mě, mučte si mě chlebovou polívkou, míň než čtyři hvězdičky tomuhle slepému psovi nedám :-)
reagovat

luk63 @ 22.06.2010 17:06:27
Jasná věc: je to vynikající hudební počin, řadím jej hned za In the Land... a For Girls... (které jsou v mých uších rovnocenné) a moc rád si toto CD pouštím. Nápaditá a sotisfikovaná muzika. Vivat Caravan :-)