Saxon - Metalhead (1999)

Po dvou letech tu máme nový výtvor z dílny Saxon, kteří albem Dogs of War přesedli z couráku na pěkně svižný rychlík. V době, kdy metalová muzika zažívá svou obrodu a spousta kapel se znovu formuje dohromady, stojí Saxon v čele anglické heavy metalové trojice. Iron Maiden jsou pouze stínem, nebo spíš karikaturou sebe sama, o účinkování Blaze Bayleyho se vedou spory od jeho začátků a společná cesta téhle pětice je u konce. Judas Priest dopadli s Timem Owensem ještě hůř a pro většinu pravověrných fanoušků zůstávají nestravitelní. A tak ti, co byli vždy v závěsu a jako poslední, se s úsilím a pílí vyškrábali nečekaně na hard'n'heavy trůn.

Spojení hard rockové esence s heavy výbušností, navrch přidaná nezakonzervovaná melodika a nápadité, dominantní a někdy pěkně ostré riffy posílají desku Metalhead na nejvyšší pozici nejen z duchaplné navrátivší trilogie, ale dost možná i z kompletní Byfordovské diskografie. Neblahým tvrzení o tom, že Saxon příliš často a okatě vycpávají svoje alba průměrnými skladbami, je dnes učiněna přítrž, nejpozději na tomto místě se skutečně jedná o jejich nejvyrovnanější kolekci. Pojmenovat novinku podle zaručeného hitu a nejsvůdnější skladby v historii Saxon, písně All Guns Blazing(stále nechápu, odkud kapela pochytila takovou dávku energie a impozantních nápadů), nemohli by vystihnout ducha alba lépe. Jedna teze na závěr: takto technicky dokonale Saxon ve své dlouhé historii nikdy nehráli, jsou vlastně vtělenými Dream Theater heavy metalu.
reagovat

dan @ 14.02.2017 10:24:08
Saxon stihli od poloviny osmdesátých let natočit tolik průserářských alb a poštvat proti sobě většinu jako jen málo kdo. To že se od Forever Free postupně zvedali jim Iron M.(pochoduující v bludném kruhu) můžou tiše závidět. Asi už Sacrifice a hlavně Battering Ram vychází dost kopírkově a jde o sázku na jistotu, do průměru ani ve vyším věku nepadaj.

john l @ 14.02.2017 12:23:09
Všechny alba rockové éry Saxon nejde házet do stejného pytle. Mám známý kterým se například Innocence, nebo Crusader (ten má hodně obdivovatelů) líbí. O jakési nevyrovnonosti řeč být může, ale... Třeba na Call to Arms jsou nejmíň dvě hodně špatný skladby, ale znamená to snad že deska stojí za prd?

dan @ 14.02.2017 16:58:00
Možná nejde, pro mě je to ale hluché místo jejich kariéry. V případě Call to Arms jde pořád ještě o velmi slušnou kolekci, především její druhá půlka stojí za poslech. Zpátky k recenzi, osobně hodnotím Metalhead jako album určené pro ty jež se chtějí hudbou bavit, ale i poslouchat jak se předvádí heavy metal té nejvyšší extrakvality.

horyna @ 17.02.2017 08:37:50
Saxon můžu, ale pouze některé desky a je to jen nepatrná hrstka z té zásobárny kterou kapela vlastní. Nedávno jsem zkoušel i něco z 80-tek ale vůbec nic, vůbec se mi to nelíbilo, tolik vychvalované Innocence..., nechápu co na něm lidi vidí, asi hraje podstatnou roli sentiment a možnost s albem vyrůstat. To stejné Dogs..., nebo alba novější.

Saxon. Milovaní, nenávidění, vysmívaní, přehlížení a třeba také ...dosaďte si už sami. Mám to s nimi podobně jako s Accept, prvních zhruba 10-12 desek prakticky vůbec neznám, nezajímají mne, ovšem v 97, už vůbec nevím proč přišel zlom, tenkrát jsem si pod tíhou okolností mne pro dnešní dny blíže nespecifických, poslechl zrovna vycházející desku Unleash the Beast a okamžitě jsem byl lapen. Nutno podotknout že podobný efekt se opakoval ještě jednou z deskou následující, touto, poté jsem si sice ještě nějaké to album obstaral, ale kýžený efekt se v tak velké míře už nedostavoval a v rámci zeštíhlení sbírky, ostatní cd kapely šli z domu. A jelikož ono magické Unleash... si schovávám na někdy jindy, dnes krapet rozeberu Metalovou hlavu.

Proč vlastně tedy tyto dvě desky otců heavy metalu stavím výše než ostatní, přece se zas až tolik neliší? Jedna věc je, že je znám opravdu dokonale a dlouho, ta druhá a důležitjší- obě zmíněné placky dle mého soudu vykazují značně velké množství kvalitních, dobře zapamatovatelných melodií a zajímavých nápadů především. Prostě mi jen přijde, že tyto alba obsahují plno mimořádných chvil, skladatelský talent kapely je dotáhnut do maxima a nudných a nezajímvých ploch je jen poskromnu.

Úvod alba obstarává netradičně, zatěžkaná a temná stejnojmenná píseň, která s mými pocity zrovna dvakrát necloumá. To druhá Travellers in Time- už pro mne představuje top věc desky, střední tempa, skvělé heavy riffy, výborně intonující Biff a parádní refrénová melodie. Španělky předznamenávají úvod pekelné jízdy jménem Conquistador- a tep pěkně stoupá s každým Randowovým úderem do činelu. Po netradiční páte je tu Song of Evil- a kolotoč sólových brejků se roztáčí směrem k divákovi, šťavnatá skladba je plna pohnutých emočních chvil. Tak jako u Judas P. platí i zde song All Guns Blazing- za parádní rychlostní šlupku, kytaristé se předhání a doplňují, píseň doslova vře pod jejich prsty. Klidnější Prisoner- se vyžívá v akustické zdobnosti a malebné vyjímečnosti okamžiku, Byford zde zůročí polohy svého hlasu, jež mistrně do písně pokládá a její refrén má silně očistný charakter. Po členitém refrénu v Piss off Bomb, obstarává skvělý finiš melodiemi přetékající, rytmicky sevřená Watching You a osmiminutová na poměry Saxon až velkolepě výpravná suita Sea of Life.

U mne teda dobrý a klidně i půl navrch.
reagovat

b.wolf @ 04.07.2016 16:05:20
A to je chyba, první fošny Saxonů jsou totiž heavy klasika. První fošnu, nářez Wheels of steel, jsme vychutnávali u kámoše na kotoučáku a to je deska bez chyby. Někdo za nejlepší považuje následující Strong... někdo Innocence, jenže Saxoni dokáží nečekaně překvapit! Nejčastěji si totiž pouštím absolutní flák jejich DGF, a to Inner sanctum-tady Byfordd a spol. dosáhli absolutna, naprostá bomba, deska našlapaná jak bečka zelí. Recenzovaná Metalhead je solidní, ale ne špičková, takže poctivá trojka.

horyna @ 04.07.2016 16:23:03
Vím b.wolf, vím :-) snad každý upřednostňuje staré desky, mě to fakt nic neříká :-) Tebou zmiňovanou Inner Sanctum dobře znám, za né tak starých časů jsem ji poctivě točil, vybavuji si že hlavně na kole- to pak byla pekelná jízda, ta deska frčí a šlape neuvěřitelnou rychlostí Atila the Hůůůůnnn

Co na předchozí desce začali, tedy příklon k "německému" power metalu, na tomto albu dokončili. Metalhead je velmi tvrdá. Práce producenta Charlieho Bauerfeinda je znát. Za bicí usedla nová posila Fritz Randow.
Už úvodní skladba Metalhead ukáže, co nás na albu čeká - tvrdé rify a jako vždy výborný vokál Biffa Byforda. Na albu zbylo i místo na menší epické záchvěvy. Třetí skladba Conquistador je má nejoblíbenější.
Power metal Saxon sluší. Tento přechod možná i pomohl k tomu, že Saxon dodnes celkem úspěšně fungují a nahrávají stále kvalitní desky.
Rozhodně to není žádné převratné album, které by se dalo doporučit někomu kdo se chce se Saxon seznámit.
reagovat