Def Leppard - On Through the Night (1980)

Chcete vědět, jak do škopků mlátí patnáctiletý pubertální fracek Rick Allen a řádí ve studiu spolu s ostatními muzikanty, kterým v době nahrávání matky na narozeninové dorty zapichovaly přibližně dvacet svíček? Pusťte si debutové album anglických Def Leppard z průmyslového Sheffieldu. Jakkoliv je pro mne jejich následná tvorba naprosto nepoživatelnou záležitostí, toto album ještě téměř žádným z pozdějších neduhů přílišné orientace na zámořské trhy netrpí. Zatím to Hluší Leopardi válí ve stylu mnoha kapel, které se s nimi snažily kolem roku 1980 naskočit do rychlíku s cedulí NWOBHM - a nutno podotknout, že velmi zručně. Určitě se dali zařadit do první desítky vedle Samson, Girlschool, Blitzkrieg, Angel Witch nebo Saxon.

Album otevírá našlapaná a ostrá Rock Brigade. Trochu podlézavý signál do USA v podobě druhé skladby Hello America byl odeslán a padl tam pravděpodobně podle dalšího vývoje kapely na úrodnou půdu. To však tehdy nikdo netušil a fandové lomili nad pop rockovým refrénem rukama. Následující, ač pomalejší Sorrow Is A Woman s pěkným sólem kytaristy však dokázala spravit náladu, zrovna tak jako následující pořádný kvapík It Could Be You. Po slabších Satellite, která se trochu rovněž inspirovala u AOR kapel ze zámoří a When the Walls Came Tumbling Down pořádně zabouří chytlavá a úderná Wasted. Pokud by Def Leppard neprorazili, jistě by se objevila na cover albu výběru Larse Ulricha a spol 5.98 E.P.:Garage Days Re-Revisited. O mnoho horší není ani následující Rock Off, která dokáže řádně rozproudit krev fandů tvrdší muziky. It Don't Matter a Answer to the Master trochu zvolňují, jsou to však povedené hard rockové jízdy. Závěrečná Overture trochu klame tělem při akustickém předehře, ale ukončí album v solidním hard and heavy tempu.

Závěrem: debutní album Def Leppard nastínilo nemalé kvality a velký potenciál tohoto souboru jak po stránce skladatelské, tak instrumentální. Hudebníci dokázali sestavit silné album s vcelku povedeným zvukem. Tom Allom v roli producenta odvedl na tu dobu dobrou práci - souběžně pracoval s Judas Priest na British Steel, tak můžeme porovnat, která z těchto dvou přelomových nahrávek se povedla více. Na této desce je několik úletů, které u konkurence neslyším, například podivná simulace přechodů kytar z levého kanálu do pravého ve skladbě Rock Off. Někdy jsem zaslechl i nárazově vytažené přechody bicích, ale to byla asi taková dobová raritka.

Def Leppard se však každým dalším albem odkláněli od dravého heavy metalu a zaměřovali se na jednodušší stadionové pojetí tvrdšího rocku, čímž sice potěšili miliony fandů a především fanynek za oceánem, mnohé další však od dalšího sledování odradili. Tak to v hudební branži někdy chodí.
reagovat

horyna @ 30.12.2018 19:05:48
Zajímavé, hold jsme každý z jiného těsta. První tři desky od D. L. mi přijdou dokonale nudné. Prázdné písně bez nápadu a vlastního ksichu-říkám já. Prach obyčejný heavy. Snad na Pyromanii polovina skladeb ujde, ale... To velké a vyprofilovaná kapela vlastního stylu nastoupila až s Hystérií. Jenže kdo nemá rád osmdesátky (alespoň z poloviny jako já), ten má názor zhola opačný. A to je správné, o čem by se plkalo:-)

jirka 7200 @ 31.12.2018 21:59:20
to horyna : myslím si, že tvé odlišné hodnocení na tuto desku vyplívá z toho, že jsi ji slyšel mnohem později, než vyšla a nehodnotíš ji v celkovém kontextu doby. Zaujaly tě až následné, melodické alba a potom je logické, že syrový debut ti nepřipadal tolik zajímavý.

Já ty desky slyšel chronologicky za sebou, na NWOBHM jako takové (ač nejsem její nějaký velký znalec) mě zaujala v té době právě ta syrovost a neučesanost a rebelie.

Proto odklon souborů od těchto atributů k jednoduchosti a v případě Def Leppard až podbízivosti pro mne logicky znamenalo ochladnutí zájmu o podobné soubory.

horyna @ 01.01.2019 07:19:51
Jiří máš naprostou pravdu, v době debutu jsem byl ještě prcek, prďola a odrostlejší mimino, které začalo hltat hudbu až o dekádu později:-)