Gong - The Owl And The Tree (Mother Gong with Daevid Allen) (1990)

Na tuhle desku jsem kápnul úplně náhodou na jednom českým portále s muzikou teprve nedávno. Zkusmo jsem ji na Youtubku profrčel a okamžitě objednal. Chtěl jsem doma mít nějaký novější vzorek těh pravých čajovo-drogově-extravagantních Gong a trefa na černo se proměnila na trefu do černého.

Řekl bych, že se pokračuje tam kde deska You končí, jenom zvuk je zmáknutější a vyspělejší. Je to pořád stejná psychárna, jen se častěj improvizuje po jazzovsku a Gilli Smyth víc recituje než zpívá. Vokál Daevida Alenna je objeví jen občas, hodně se hraje a část materiálu by mohla být klidně na nějakém Moerlenovském albu. Jsou tu krásné improvizační pasáže, ale na pilu se moc netlačí, občas máte halucinogení pocit, to když Gilli opakuje podobná slova stále dokola.

Na hudební mapě jsou Gong zvláštní vzezření. Neznám nic tak podobně ujetého, možná právě proto mě přitahují, ale musím na ně mít speciální náladu, už tak je to dost těžký oříšek.
reagovat

Ryback @ 09.12.2017 15:58:53
Zdravím Steve!
Dík za recku, příjemný překvapení :-) . Tohle album jsem si letos pustil už několikrát. Perla jako třeba jazzová instrumentálka Lament neomrzí nikdy. Je to celý trochu ujetý, pravda, ale zároveň ve mně ta hudba probouzí také emoce ne nepodobné po posleších prvních alb třeba Genesis, tak nevím :-) .
Zrovna včera jsem si říkal, že sólo Daevid Allen tu má jednu jedinou recenzi, tak je prima, že alespoň v rámci Gongu je počet recenzí rozšířen :-) .

steve @ 09.12.2017 16:47:18
Buď také zdráv Rybacku: asi tu budem jediní kdo tuhle anomálii zná, ale to neva. Gong nejsou masová záležitost, vedle nich jsou takový VDGG komerční popaři:)

Zdeněk @ 09.12.2017 17:32:44
Pánové, na základě vaší recenze jsem výše uvedené vyhledal na youtube a jsem nadšen. Krásná muzika. Díky za tip.

Ryback @ 09.12.2017 18:50:32
Zdeňku, to jsem rád. Mě to těch x letech poslechů Gong i sólo Daevid Allen furt baví. Neznám od nich/něj slabou nahrávku (včetně osmdesátých let), ale chápu, že ne každému jejich druh hudby sedne. Daevid Allen, podobně jako Robert Wyatt, byli, tak to cítím, úplně nad věcí z toho, co by "měli dělat" a co "chtějí dělat". Vždy se rozhodli pro to druhé. Tak to alespoň cítím já a tu radost z toho svobodnýho tvoření v jejich hudbě slyším. A to tak, jako u málokoho. Byť byl každý hudebně trochu jiný, Allen spíš ztřeštěně svobodný a Wyatt tak nějak hodně britsky melancholický… V podstatě jakékoli album Gong… to je dobrodružná procházka mimo mainstream (a to ne proto, aby se odlišili, ale proto, že to tak cítili), kdy nevíte, kam vás cesta při poslechu zavede a jak a na jaké emoce na vás zaútočí…