Velvet Underground, The - The Velvet Underground & Nico (1967)

06.01.2017 lover-of-music | #

Přesně si pamatuji ten den před pěti lety, tedy v mojich 12 letech, kdy jsem hrál na koncertě absoloventů na klavír skladbu Sunday Morning. Ta nádherná a podle mě už klasická melodie mi pořád zněla v uších a já stále nevěděl od koho to je. V notách bylo jen psáno, že nějaký Lou Reed. V té době mi to jméno vůbec nic neříkalo. Až o 4 roky později jsem narazil na toto album a poslechl si ho celé. A vůbec nelituji, že jsem tak učinil.

Je tu opravdu neuvěřitelná různorodost stylů. Jsou tu krásné, melodické písně např. už zmíněná Sunday Morning, I'll Be Your Mirror či Femme Fatale. Melodie Femme Fatale občas zní, jako by ji napsal sám Karel Svoboda. Dále jsou tu skvělé rockové vypalovačky typu There She Goes Again. Ta mě chytla okamžitě a má správný přidrzlý Reedův zpěv.
Vydáme se i do říše tvrdých drog a zvráceného sexu - Heroin, Venus In Furs. "Shiny, shiny boots of leather". Ta je originál.
Ovšem, co nemůžu skousnout jsou poslední dvě "písně". The Black Angel's Death Song a European Son. To fakt nechápu, co to mělo znamenat. Ano, Velveti jsou experimentální skupina, ale... Nevím, no.

Nico mi zde nevadila a byl jsem překvapen, jak může mít žena hluboký kontraalt.
reagovat

tykeww @ 07.01.2017 11:42:09
Tak to si radši nepouštěj následující album :) Ale pro mě jsou právě tebou zmiňované písně ti praví VU, stejně tak White Light/White Heat. Naopak Sunday Morning se mi totálně znechutila po té reklamě na hadry, kde zazněla v podání nějakého malého dítěte. To už byl kýč všech kýčů

lover-of-music @ 07.01.2017 11:58:23
tykeww: Mě ta reklama zas tak nevadila. Naopak, jsem dostal úplnou eufórii, když jsem uslyšel tady v těchto končinách něco od VU. A nezpívalo to dítě, byla to nějaká ženská.

Následující album White Light/White Heat jsem také slyšel a abych byl upřímný, líbila se mi jenom Lady Godiva's Operation.

tykeww @ 07.01.2017 12:41:48
Ono je to jedno, každopádně ta písnička je spíš o drogách než o oblečení. Ale pořád lepší než Our House od Madness aneb Bauhaus - když se to má podařit :)

02.05.2014 Akana | #

Ve své době hudební kuriozita bez širšího ohlasu. I za to málo publicity, které se jí dostalo, vděčila jménu Andyho Warhola, uměleckého guru kapely a spoluproducenta jejího debutu. S každým dalším rokem, který od vydání desky s banánem na obalu prošel, však její vliv narůstal. Jak tvrdí známý bonmot, elpíčko si koupilo sotva pár tisíc lidí, ale každý z nich pak založil kapelu. Pro velmi podstatnou část hudebního dění následujících desetiletí se tak stalo jakýmsi Velkým třeskem a jedním z nejoslavovanějších alb všech dob.

Mizivému komerčnímu dopadu v době vydání se nelze divit. Velvet Underground šli v mnoha směrech svým zvukem i obsahem písní zcela proti převládající rockové estetice. Svět je v jejich podání nevábným místem, labyrintem temných a bizarních zákoutí, závislostí a deviací, krása se v něm objímá s hnusem, něha s krutostí. Idealistickému květinovému pábení nemohlo být nic vzdálenějšího, než texty o drogových dealerech, sadomasochismu a smrti. Stejně tak hudba, v níž se čelně sráželo rockové písničkářství Lou Reeda s konceptuálními ambicemi Johna Calea, tvořila důsledný kontrapunkt skoro ke všemu, co se kolem hrálo.

Začátek je docela nenápadný a zdánlivě sladký, ale medová paranoia Sunday Morning provokuje právě svými podprahovými stíny. To I'm Waiting for the Man už nám nic nezastírá. Hrubý rock'n'rollový kostitřas s chrastící doprovodnou kytarou a Caleovým klavírním ostinátem sublimuje do hypnotické zvukové vlny podepírající vyprávění o feťákově anabázi za svým denním přídělem. Femme Fatale je první ze tří skladeb, v nichž Warholem na desku protlačená herečka a modelka Christa Päffgen alias Nico zazářila sólovým zpěvem, vznešeným i chladným jako hvězdná obloha, s okouzlujícím německým akcentem a aurou skutečné femme fatale. Následuje Venus in Furs, pro mě jedna z nejúžasnějších písní univerza, slastně paralyzující jako pohled do očí kobry. Caleova skřípající viola, prazákladní šamanské bicí Maureen Tucker, Reedův hypnotizující zpěv. „Shiny shiny shiny boots of leather".

Do newyorského společenského přízemí se opět vydáváme s feťáckým boogie Run Run Run, které střídá opět Nico v hlavní roli večírkové mše All Tomorrow's Parties, v níž Reedova kytara bloudí a opile naráží do stěn. A zase drogy, a tentokrát tak realisticky jak jen to je možné. Dramaticky kolísající tepová frekvence písně Heroin za asistence horečnatých disonancí violy je téměř popisná, v textu Reed povyšuje fet na náboženský zážitek. There She Goes Again zabrousí do folkrocku, který ale v podání Velvetů spíš vyschle řinčí, v I'll Be Your Mirror nás naposledy rozněžní Nico, zatímco v The Black Angel's Death Song jako bychom zaslechli sjetého a hodně morbidního Dylana. No a v téměř osmiminutové European Son definitivně podjedou nohy a za šílené kytarové kakofonie se řítíme do temnot králičí nory místo abychom z ní vyšli na světlo.

Lze se pak ještě divit, že tohle album se stalo nevyčerpatelnou studnicí inspirace pro stovky následovníků včetně stejně významných gigantů typu Davida Bowieho, Siouxsie and the Banshees, My Bloody Valentine nebo Sonic Youth? Rock'n'roll a umění si tu podávají ruce s přesvědčivostí a plnokrevností, o jaké se pozdějším artrockovým estétům mohlo jen zdát. V písních Velvet Underground pulzuje život se vší špínou a poezií a vůbec nevadí, že vlastně odrážejí hodně specifický, sebedestruktivní ale taky úžasně kreativní mikrosvět podivínských existencí nabalených na Warholovu Factory. Žár, který z nich sálá je opravdový a nadčasový.


Recenze již zveřejněná na xplaylist.cz
reagovat

zdenek2512 @ 02.05.2014 13:39:06
Zdravím a díky za parádní recenzi na jedno z nejlepších, ne-li nejlepší rockové album všech dob. Přesně, ta nadčasovost a inspirativnost pro tisíce následníků po celém světě. V jejich hudbě je všechno. Těch hvězd je málo pro ocenění této desky. :)

08.09.2013 tykeww | #

Velvet Underground. Ještě před pár měsíci jsem o skupině věděl tak to, že s nimi spolupracoval Andy Warhol a zpívala jakási Nico, která byla před revolucí v Brně na koncertě. Pak jsem si ale pustil jejich slavný debut s banánem na přebalu a - byla to láska na první poslech. Už úvodní Sunday Morning mě prostě dostala. Říkal jsem si: něco tak nádherného mohlo vzniknout v USA v roce 1967? Paráda. Skupina svým projevem stála úplně mimo všech Hendrixů, Jefferson Airplane a ostatních, kdož tehdy tvořili americkou scénu, a to se mi strašně líbilo a líbí.

Snad každá píseň na desce se stala klasikou. Zaprvé pěkně vytvrzené, sirové a přitom poetické rock'n'rollovky (jako I'm Waiting For My Man nebo Run Run Run), které (už tehdy) do jisté míry předznamenaly punk.
Zadruhé neskutečně příjemné písně jako Femme Fatale a nebo All Tomorrow's Parties. Když jsem uslyšel druhou jmenovanou, hned jsem se zamiloval do hlasu Nico a přál jsem si, aby píseň nikdy neskončila. To je pro mě jedna z hymen šedesátých let.
Zatřetí opravdové "undergroundovky", jako je Venus In Furs s rozladěnou a skřípavou violou, a přitom docela pěkným refrénem. Dovedu si představit, že pro skupinu Plastic People of the Universe to byl okamžitý zdroj inspirace a zároveň neskutečný zážitek slyšet ve špinavém komunistickém Československu něco takového.

Mému uchu vždy zalahodí i Heroin, sedmá skladba se sedmiminutovou stopáží, kde je vlastně vše, co jsem jmenoval. Jak velmi příjemný hudební a hlasový projev, tak undergroundové skřípění. Miluji to zrychlování a zpomalování tématu, které je celou dobu očekávané a visí ve vzduchu. Kdybych měl někomu jednou skladbou představit Velvety, zvolil bych právě Heroin.

Pozastavení zaslouží i There She Goes Again, ve které je velmi dobře a ještě více patřičně operováno s vícehlasy, i I'll Be Your Mirror s Nico opět za mikrofonem, i The Black Angel's Death Song s rozladěnou a přitom příjemně znějící violou (jak je to vůbec možné?) a Reedovým hlasem, chvilku vyprávějícím, chvilku zpívajícím, i European Son, správný velvetovský finiš. Co to povídám, pozastavení a zapamatování zaslouží každá skladba na tomto albu.

V roce 1967 se urodilo spoustu zásadních alb, debut Doors, seržant Pepř, Absolutely Free od Mothers of Invention, ale první album Velvet Underground, které vyšlo v minimálním nákladu a které se pyšní na svou dobu opravdu originálním obalem (inu Warhol byl opravdu génius), neumím k ničemu přirovnat. Na desce se po hudební stránce neděje nic komplikovaného, jestli od zásadních desek vyžadujete promyšlená sáhodlouhá sóla a jiné přesvědčování se o rychlosti muzikantových prstů, Velvet Underground asi nebudou nic pro vás. Ale ta atmosféra, to hudební vyjádření, přísná rytmika, místy trochu rozladěné nástroje a skřípání, hlas Reeda i Nico (kteří si jsou vyjádřením tak trochu v opozici, což je vskutku tah na branku), to, co se na desce děje, je prostě ojedinělé a skvělé a v USA jste to v roce 1967 mohli slyšet snad jen od Velvetů.

Jedné z nejzásadnějších desek rock'n'rollu pět hvězdiček.

reagovat

zdenek2512 @ 08.09.2013 15:16:18
Ahoj Michale,vybíráš si samé klasiky :-). Tohle je jedna z nejzásadnějších rockových desek všech dob. Napsal jsi to moc hezky a plně s tím souhlasím.

tykeww @ 08.09.2013 15:30:50
Ahoj Zdeňku, myslím, že je dobré si klasiky připomínat, protože klasici se klasiky nestali náhodou :-) Moc děkuji za reakci.

zdenek2512 @ 08.09.2013 17:44:07
Michale xkus i druhe album minimalne stejne kvalitni. Skladba The Gift kde Reed nezucastnene deklamuje text a v pozadi fantasticky vazbici a skripajici kapela. Uzasne. Sister Ray dalsi klenot, nebo Lady Godiva. Prvni ctyri desky to je klasika klasik.. :-). Na treti desce Pale Blue Eyes a na ctvrte Sweet Jane , takove evergreeny se jen tak nekomu nepovedou.

urzug @ 08.09.2013 17:48:49
zdenek2512: The Gift recituje Cale, nikoliv Reed...

zdenek2512 @ 08.09.2013 17:59:43
urzug: diky za upresneni, ja jsem byl presvedcenej, ze Cale nezpival :-). Jinak ta skladba je pro me nejoblibenejsi skladba od VU.

tykeww @ 08.09.2013 18:00:07
Druhé album znám, ale nemám ho ještě tak naposlouchané jako první, ale pokud vím, John Cale byl během vydání už vyhozený? Na další alba se moc těším, i když se bojím, že to nebude takové jako debut.

urzug @ 08.09.2013 18:16:22
tykeww: Calea vyhodili v srpnu/září 1968, druhé album bylo nahráno už v září 1967 a vydáno v lednu 1968 (přesto, že na všech původních vydáních je uveden rok 1967). Takže v té době tam Cale ještě byl.
První i druhé album je bezvadné, u těch dalších si musíš odmyslet, že jde o Velvet Underground, pak to bude OK :-) Kdyžtak koukni na českou Wikipedii na článek o skupině, pokud tě zajímá její historie. Psal jsem to já (to taková menší reklama :-))

zdenek2512 @ 08.09.2013 18:29:11
urzug: gratuluji k poucne disertacni praci. Zitra si to vytisknu, sbych si to mohl poradne precist. Dokonale.

tykeww @ 08.09.2013 18:50:36
Urzugu díky, to je snad jediný článek na české wikipedii za poslední dobu, který za něco stojí :-) Ona ta informace o vyhazovu Calea byla řečena v jedné romantické komedii pro teenagery, takže... :D

urzug @ 08.09.2013 19:11:01
Díky za uznání.
tykeww: O jakém filmu to mluvíš?

tykeww @ 08.09.2013 19:27:35
O filmu jménem Bandslam, eventuelně jako Rock ze střední. Není to úplně zlé, hlavní postava je vlastně manažerem školní kapely, poslouchá Velvety a jeho největším idolem je David Bowie.

01.06.2011 Petr Gratias | #

První album Velvet Underground je pro mě velký milník v dějinách rockové hudby. Pohlédnu-li na jeho uměleckou mimořádnost v širším kontextu, jedná se o stejně progresivně významný počin, jako jsou alba Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band od Beatles, nebo The Piper At The Gates Of Dawn od Pink Floyd. Spojuje je také okolnost, že všechna tři alba se objevila na hudebním trhu v r. 1967 a byla pro vývoj hudby stejně revoluční, třebaže principy byly výrazně odlišné…
Jestliže rok 1967 byl v USA deklarován rokem lásky a létem hippieovské mírumilovné revoluce, řada písničkářů a skupin reagovala pozitivními podněty s příjemnými harmoniemi plnými pozitivismu, vzájemnosti a uvolnění, ať už se nad nimi vznášel opar marihuany nebo LSD…. Tato hudební Amerika však měla protipóly. V Kalifornii to byli Doors a v New Yorku – Velvet Underground. Hutný, syrový, neučesaný sound víceméně přímočarého uchopení rock and rollu obnažoval svoje hudební východiska až na kost bez romantických erupcí a rozjásaného vnímání života. Velmi výstižně se o hudbě Velvet Underground vyjádřil sám Lou Reed: „…v Kalifornii je slunce od rána do večera, je tam teplo, příjemné povětří a věčně modré nebe…. V New Yorku přes mrakodrapovou směs nebe nevidíte, je tam ponuro, tma, často prší, bývají zde mlhy a večer tam nebývá právě bezpečno…. Tyto aspekty se pochopitelně promítají i do atmosféry naší hudby a našeho vnímání….“

SUNDAY MORNING – jemné tikání otvírá pomalou píseň, jíž vévodí hladivý hlas. Melodie jak vystřižená z ryzích šedesátých let. Melancholická atmosféra příjemně plynoucí písně. Kytara jak z r. 1964, v pozadí vnímáme závoj zvukové mlhy, základní rytmické postupy a ukolébávající atmosféra

I´M WAITING FOR THE MAN – tohle je ovšem docela jiná káva. Hypnotické bicí nástroje sešroubované s baskytarou jsou doprovázené přiostřenou první elektrickou kytarou a kytarovými ornamenty opisující základní schéma. Údernost je v prvním plánu. Cítím sugestivní podmanivost s vnitřním napětím. Je to rock and roll, ale na druhé straně v něm vnímám jakési principy minimalismu, o kterém se v té době nic nevědělo. Reedův hlas má nosovou koncovku a velmi dobře se spojuje s hudebním pojetím. Caleovy experimenty vkládají do skladby útočnost a nervozitu. Velmi sugestivní záležitost…

FEMME FATALE – nádherný dutý a smutný hlas královny undergroundu. Tohle je Christa Päffgenová pro svět známá jako Nico. Je famózní. Stojíme na pokraji nějakého francouzského noiru. Pochmurnost je dána nejen jejím projevem, ale i celkovou atmosférou písně s nápadně krásnou melodii a odpovídajícími mužskými hlasy z pozadí. Osudová žena zpívá o osudové ženě. Famózní…..

VENUS IN FURS – skřípavé tóny Caleovy elektrifikované violy, duté údery na buben a cinkání tamburíny včetně klouzavých kytarových tónů. Jako zde někdo recitoval zaklínadlo nějakého tajemného obřadu. Záměrně těžkopádné pozadí nás neopustí po celou dobu skladby. Při poslechu si pět uvědomuji, jak se dá dosáhnout s malými vyjadřovacími prostředky stejného účinného dopadu na posluchače, aniž by bylo zapotřebí nějakých rafinovaných harmonií a instrumentálních erupcí. Velvet Underground na tomto prvním albu dokázali tento recept najít a úspěšně ho transformovat do reality. Pravděpodobně stojíme na prahu jisté geniality…

RUN RUN RUN – opakující se kytarové téma, vycházející ze základního akordu, který je rozvíjen kolektivním sborovým zpíváním, ale i vykřikovaným Reedovým hlasem. Tady cítím v podání vzdálený vliv Boba Dylana (kterého mimochodem Reed moc nemiluje). Destruktivní tóny elektrické kytary dotvářejí celkový sound. Nejsou oslnivě progresivní, ale u Velvet Underground není snaha vytvořit nějaký hendrixovský derivát, ale spíš prokreslovat atmosféru skladby a tohle se daří na výbornou, třebaže tohle kytarové zurčení není každému příjemné. Dynamika skladby se udržuje na patřičné úrovni. Skladba zneklidňuje a jakoby klade nezodpověditelné otázky….

ALL TOMORROW´S PARTIES – bloudivé tóny kytary, úderné klavírní téma a hypnoticky stejná rytmika a ve hře je opět Nico. Její hlas, jakmile jednou zaslechnete, už nikdy nezapomenete. Zpěvačky mě přitahují a jejich hlasy ve mně vyvolávají patřičné emoce. Nico stojí na zvláštní spartakiádní značce – mimo hlavní řadu, jakoby nikam nepatřila. Je famózní a nikdy na ni nezapomenete. Majitelka podobného typu hlasu má vystaráno. Komerčně na tom sice příliš nevydělá, ale bude vnímána jako hudební ikona a tak se i stalo. Hudební doprovod přináší nervózní (jakoby zmatené) hledání kytarových tónů a strojově se opakující rytmus má v sobě ortelnost sdělení. Nico maluje hlasové obrazy a Reed a Cale jí k tomu míchají na virtuální paletě barvy. Nezapomenutelné….

HEROIN – zvolit v r. 1967 název skladby jako jednu z nejtěžších drog byla velká odvaha. Psychotropní látky sice mládež přijala jako životní styl, ale „zbytek světa“ trnul hrůzou. Velvet Underground rádi posunovali hranice do zakázaného území a tady se tak děje hned v prvním plánů. Od počátku cítíte napětí, které je postupně dynamicky zrychlováno, jakoby člověk přicházel do extáze a docházelo u něho k proměnám psychického stavu. Harmonie je základní a vyměňuje se tu jenom pár akordů na kytaru. Zezadu cítíme Caleovy dlouhé tóny violy a Tuckerová používá jednoduchý, ale velmi účinný styl hry na bicí bez jakýchkoliv sofistikovaných breaků. Skřípavé tóny violy asi přivedou milovníky klasické houslové hry k šílenství, ale Cale není žádný hudlař, jak by se mohlo někomu zdát – je to studovaný hudebník a svoje drásající violové kreace aplikuje zcela záměrně a daří se mu do atmosféry vložit depresi a napětí a o to tu jde v prvním i šestém plánu….

THERE SHE GOES AGAIN – klasický beat šedesátých let s přiostřeným Reedovým hlasem v pozadí doprovázený houkavými sbory a akcentovanými údery kytar. Dylanovské nosovky protahování tónu zde cítím, ale opět – ničemu to nevadí. Reed není nijak mimořádný hudebník, ale ve zpěvu, ale především v osobité rockové poezii dokáže servírovat mimořádné obrazy a dát rock and rollu osobitou tvář a tahle skladba to potvrzuje…

I´LL BE YOUR MIRROR – Nico je opět před mikrofonem a zpívá svým nezaměnitelným způsobem, za doprovodu velmi úsporného pojetí, v němž slyšíme baskytaru, kytarové ornamenty a cinkání tamburíny. Jednoduché, ale přesto výrazově velmi přesvědčivé sdělované pocity ve zpívaném textu….

THE BLACK ANGEL´S DEATH SONG – violové hudební kreace nejsou na první poslech libé člověku, který očekává jasnou harmonii a čistě vedené tóny. Napětí a jakýsi nespecifikovatelný pocit úzkosti - už ale samotný název napovídá, že nepůjde o nějakou selanku. Reedovův hlas zní napůl jako deklamace. Může se úplně zásadně opřít o zpívaný text a o samotné sdělení….

EUROPEAN SON – závěrečná skladba začíná zrychleným rytmem přesně šlapající baskytary, kytarových doprovodů a Reedův nosový hlas – už nezaměnitelný – také nezapomenete. Destruktivní zvuky, které skladbu doprovázejí společně s neuroticky vyznívajícím pojetím doplňují minimalisticky znějící rytmické obrazce. Přeznívání neučesaných tónů elektrické kytary vyjadřují napětí, shon, neklid…. To všechno se řítí vpřed bez jakéhokoliv upravování a dolaďování. Jedná se spíše o zhmotnění emocí, než o nějaký blíže specifikovatelný hudební útvar. Opravdový underground, který by jen těžko mohl zaujmout většinového posluchače naslouchajícímu popové hudbě nebo festivalovým kláním Eurovize…

Album s banánem v konceptu významného popartového výtvarníka Andyho Warhola v době svého vydání takřka propadl. Hudební kritika – navzdory Warholovu jménu – na něm nenechala suchou nitku a zájem o něj projevovali především milovníci amerického undergroundového hnutí, ani hudební obec nejásala. Nicméně album se stalo základním milníkem pro další podzemní experimenty nejenom v USA, ale i v Evropě.
Stali se inspirativním modelem pro některé skupiny new wave, ale i pozdějšího undergroundového hnutí, včetně elektronických úletových záležitostí….
Inspiraci u nich hledali i naší The Plastic People Of The Universe, kteří řadu skladeb od nich převzali do svého repertoáru.
Osobně mohu doplnit dvě vzpomínky – v r. 1992 jsem byl jako akreditovaný novinář na koncertě Velvet Underground v Praze a byl to pro mě neopakovatelná zážitek. Na pódiu chyběla pouze Nico. Nepřehlédnutelná část publika byla v černém a já jsem seděl mezi členy The Plastic People Of The Universe a občas jsem prohodil nějaké to slovo s Pepou Janíčkem a Jiřím Kabešem na dané téma. Viděl jsem na nich jakýsi pocit zadostiučinění, když se tahle legenda dostala už za svobodných poměrů do Prahy a oni u toho nechybějí. Velmi jsem jim jejich pocity záviděl a zároveň jsem jim je velmi přál….
Ta druhá vzpomínka je ještě intimnější – v září 1985 jsem v Brně-Kníničkách shlédl koncert Nico s její doprovodnou skupinou. Koncert nebyl legální a byl spojen s řadou rizik.
Spiklenecky jsme se po skupinkách přemisťovali na periférii Brna do zapadlého hospodského sálu a do posledního okamžiku jsme nevěděli, jestli koncert bude, nebo ne. Nakonec jsme se dočkali. Nico za doprovodu svých hudebníků odehrála famózní koncert a mě při tom běhal mráz po zádech od začátku do konce. Dalo se předpokládat, že v našem prostředí se najde nějaké „bretschneider“, který oznámí konání koncertu na StB, ale naštstí se tak (na rozdíl od Prahy) nestalo. Po koncertě jsem si dodal odvahy a zašel jsem s kouskem papíru a propisovačkou do zázemí, kde se Nico občerstvovala naším pivem. Po celolu dobu našeho rozhovoru se mi dívala přímo do očí a já cítil charismatickou personu až do morku kostí. Velké oči, zvláštně krásná a podmanivá tvář a dlouhé vlasy. Podepsala se mi s osobním věnováním a s třesoucí se rukou jsem se s ní rozloučil. O dva roku později zemřela při pádu z kola na ostrově Ibiza….. Věnování má dodnes zarámované a připomíná mi nevšední koncert, nevšední záležitost a nevšední uměleckou osobnost.
Albu dávám plný počet hvězd – už kvůli tomu novému soundu a otevření dveří do neznámého pokoje, kde nevíte, co vás očekává. První album mě hodně oslovilo, následující mělo rovněž zajímavé pojetí, ale další albu kapely už měla podle mého soudu výrazně sestupnou tendenci. „Banánové album“ bylo zkrátka jenom jedno…

reagovat

gunslinger @ 01.06.2011 11:12:05
zaujímavé čítanie hlavne tá príhoda.. priznám sa album som nikdy nepočul,iba pieseň waitng for the man, ktorá je za 5 hviezd,a ešte kúsok z heroin ale to ma vtedy nechitilo

luk63 @ 01.06.2011 16:04:12
Zdravím Petra. Rád čtu tvé recenze. Tentokrát si dovolím něco podotknout: Myslím, že do výčtu zásadních alb roku 1967 patří vedle Beatles, Pink Floyd, Velvet Underground a letmo zmíněných Doors určitě také v recenzi nezmíněné Mothers Of Invention Absolutely Free. A pokud se vrátíme ještě o rok zpět, tak ještě více Freak Out! a od Beatles (pro mě) "revolučnější" Revolver. Jinak souhlas s tím, že "banán" ovlivnil řadu hudebníků a jeho význam v hudbě slyšíme podnes.

Petr Gratias @ 01.06.2011 16:43:19
Zdravím Luka63.....
souhlasím. Já jsem se nechtěl dále podrobněji rozepisovat s dalšími příklady progresivních albových počinů. Zappu, Doors samozřejmě je třeba započítat také.... Beatles je pro mě zvláštní kapitola, ale také sem patří. Možná bychom sem mohli připojit i Dylanovo slavné dvojalbum Blonde On Blonde...... Držel jsem se ale hlavně roku 1967.
V každém případě děkuji za postřehy a za přízeň a stejně jako Paul Rodgers přeji: wishing well!

Ivan26 @ 14.09.2012 18:56:34
Zvláštní, že mám stejný vkus jako zdější diskutéři. To se téměř vůbec nestává. VU jsou pro mne absolutní jedničky a shoduji se i v dalších interpretech. Možná bych přidal kapelu Love z Los Angeles.

zdenek2512 @ 28.03.2013 06:53:17
Petře zdravím, moc pěkný a výstižný popis jedné z nejzásadnějších rockových desek. Položila základy mimo jiné i hard rocku. Líbila se mi poznámka Lou Reeda zveřejněná v Melodii, že píseň I´m Waiting For The Man pojednává o lásce mezi mužem a podzemní dráhou. Taky umělecký projev Johna Calea křičení na květinu dokud neuschne je velmi poetický. Úžasné album, které se neoposlouchá a patří do každé sbírky pravého rockera.

17.11.2009 Deadmonkey | #

Zajímavé, osobité a originální debutové album legendárních Velvetů, ještě s Andym Warholem a skvělou Nico. Už obal, na kterém je zobrazen banán před sloupnutí a po něm naznačuje, že nás v následujících minutách bude čekat místy prazvláštní, místy podivně poslouchatelné, avšak vždy v něčem inovativní album. Ocenit musím každý jednotlivý prvek soundu Velvet Underground v jejich debutu. Od depresivně acid textů Lou Reeda, přes zpěv němky Nico, až po ukvílenou a avantgardně vyznívající violu Johna Calea.
Klenotem alba je nepochybně mistrovsky vystavěný Heroin.


****

I'm waiting for my man
Twenty-six dollars in my hand
Up to Lexington, 125
Feel sick and dirty, more dead than alive
I'm waiting for my man

Hey, white boy, what you doin' uptown?
Hey, white boy, you chasin' our women around?
Oh pardon me sir, it's the furthest from my mind
I'm just lookin' for a dear, dear friend of mine
I'm waiting for my man
reagovat