Velvet Underground, The - The Velvet Underground (1969)

Poté, co třenice mezi dvěma vůdčími osobnostmi Velvet Underground neúnosně narostly, a John Cale se vrhnul přes palubu, osiřelý kapitán Lou Reed razantně otočil kormidlem směrem k větší písničkovosti. Díky tomu je i třetí, eponymní deska kapely výrazně jiná, než ty předešlé. S Calem odešla ta artificiálnější složka tvorby a ukázalo se, že Reed je ve své podstatě rockovým písničkářem s citlivou duší, který se pouze pohybuje ve světě podivných figur, umělců, freaků a bludných existencí, a ten se zrcadlí v jeho textech působivě spojujících sentiment s cynismem a v daném případě zaostřujících především na milostné útrapy. Z hlukových ataků, a disonancí zbylo jen stopové množství (What Goes On, Beginning to See the Light, The Murder Mystery), na druhou stranu je album důkazem, že brutálními experimenty Velveti pouze nezakrývali hráčské, tím méně skladatelské nedostatky.

Převažují střední a pomalá tempa. Jen What Goes On a Beginning to See the Light mají rychlejší tep, přičemž druhou jmenovanou můžeme díky agresivnějším kytarám a Reedově nedisciplinované intonaci považovat za jednu z důležitých zastávek na cestě ke zrození punku. Balady kráčející ve stopách křehkého splínu Sunday Morning z první desky zastupuje hned úvodní Candy Says, kde se v roli hlavního zpěváka představuje Doug Yule, nový basák a náhrada za Johna Calea, v dalších smuténkách Pale Blue Eyes a Jesus se už ale svým podmanivě nakřáplým vokálem rozněžňuje Lou Reed. Ten je nejpůsobivější v další vláčné, ale k refrénům nádherně gradující skladbě I'm Set Free, která je pro mně jedním z vrcholů desky.

Téměř devítiminutová The Murder Mystery představuje se svými změnami tempa, mluvenými pasážemi a klávesovou psychedelií jedinou nepísničkovou položku, ale ukazuje, že i to formální experimentování je najednou nějak projasněnější, sofistikovanější, méně konfrontační. Což ovšem neznamená, že se temné barvy z tvorby kapely vytratily. Noční můry, existenciální úzkosti, dobré a špatné tripy i zlomená srdce jsou pořád přítomné, teď ale jakoby optikou ranní kocoviny, kdy všechny euforické stavy odezněly a proti tomu všemu jsme najednou mnohem zranitelnější. A ani závěrečná, music hallem inspirovaná After Hours, kterou půvabně neškoleným hlasem odzpívá Maureen Tucker, chmury nerozežene.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Ještě ve škole, když jsme probírali víceméně aktuální hudbu, nám učitelka řekla, že Velvet Underground je jednou z hlavních skupin zastupujících psychedelic rock. No, já v tom moc psychedeliky nevidím. Možná ty texty, možná ta experimentalita, originalita, ale psychedelic rock je pro mě někde jinde. Každopádně tohle album mám od skupiny nejradši, podle mě je nejvyzrálejší a nejopravdovější, sedí přesně tam, kde by sedět mělo, tak na mě působí. Hudba je to velice příjemná, řekl bych, že nikoho neurazí, ale ani nikoho neohromí. To jest na první poslech. Po několikanásobném poslechu to už je jiná. Až hravá jednoduchost a upřímnost na mě ze sluchátek přímo dýchá. Na jedno puštění se dá album přehrát až do konce s pocitem, že je to taková jedna velká skladba s několika příjemnými opakujícími se motivy.

A opravdu, kdybych měl album jedním pojmem popsat, prostě bych řekl: repetice. Každá jednotlivá písnička je založená na stejném schématu - nějaký jednoduchý několikaakordový motiv, neustále se opakující text v malých bluesových obměnách, potom osvěžující refrén, a zase tpátky k líbivému motivu.
A v tom je právě to kouzlo. Ten styl je prostě ohromující.

Vesměs bych rozdělil album do dvou typů písní. První by byly spíš takové bluesové počiny, kde hlavní slovo má teskně brnkající elektrika a které se tváří jako rockové balady. Druhým typem by pak byly akustické a spíše rockové uvolněnější písně. Ale znovu se musím zopakovat, tolik se toho zas neliší, ten styl je prostě v každé písni stejně úžasný.

Zaměřil bych se na jedinou skladbu - Murder Mystery. Ta mi vyrazila dech. Tu bych jako jedinou bych ochoten označit termínem psychedelic. Reedovy abstraktní texty tady na nás chrlí dva proudy slov současně a dají se zastavit jen v krátkých harmonických pauzách. Právě to působí tak psychedelicky. Je to jako vnímat jednotlivě a naráz desítky vjemů a pojmů a obrazů, které text navozuje, a k tomu ještě hudbu, která ten pocit ještě umocňuje.

Na konec bych ještě zmínil jeden pro mě významný znak alba a skupiny vůbec - na zpěvu se podílí snad všichni členovné skupiny. Zvláště pak ženský vokál mě naprosto uzemnil, a to navzdory(nebo možná právě kvůli) opravdu falešně zpívané melodii. Nevím jestli to byl záměr zpěvačky, nebo tak opravdu zpívala, ale každopádně tím přidává ještě jednu špetku do víru originality, kterým je album nesoucí samotné jméno skupiny, The Velvet Underground.
reagovat

Ivan26 @ 14.09.2012 19:18:31
Podle mně ta učitelka měla pravdu. VU jsou typickou psychedelickou skupinou. Ale to je věc názoru. Toto třetí album je skoro zázračné, Lou Reed je na všechno sám, bez Johna Calea, přesto ty skladby patří mezi jeho vůbec nejlepší.

Ivan26 @ 28.09.2012 11:32:45
Jako důkaz, že tady nepíšu jen tak do větru, si dovoluji citovat z recenze tohoto alba na stránkách amerického hudebního časopisu Cashbox ze dnes 28. 6. 1969:

"The Velvet Underground je cestou do hlubin hudební psychedelie. Tato cesta je většinou tlumená, ale měla by zaujmout velké množství posluchačů".

Jinak pro mně je toto třetí album VU nejlepší světovým albem roku 1969 před Beatles-Abbey Road, King Crimson, Pink Floyd-Ummagumma, Who-Tommy, Soft Machine II., Led Zeppelin II. atd. atd.

Petr Gratias @ 08.09.2013 17:33:52
Zdravím Ivana26...
Cituji:
Jinak pro mně je toto třetí album VU nejlepší světovým albem roku 1969 před Beatles-Abbey Road, King Crimson, Pink Floyd-Ummagumma, Who-Tommy, Soft Machine II., Led Zeppelin II. atd. atd.

Tohle je hodně, ale opravdu HODNĚ odvážné tvrzení.
Dovolím si s Tvým názorem polemizovat a nesouhlasit!
Osobně si myslím, že Velvet Underground dodali světu
první dvě výtečná alba...
Na třetím (Tebou zmíněném albu) už začal proces podivné proměny a rozkladu. Když po Caleovi a později i Reedovi převzali kontrolu nad dalším hudebním materiálem bratři Yuleové, byla to cesta z kopce dolů.
Tvůj názor Ti neberu, ale pro mě na konci šedesátých let už byli legendární Velveti zklamáním...

Petr Gratias @ 08.09.2013 17:37:56
Musím dodat, že popzději se ta stará parta dala zase dohromady, ale myslím, že střelný prach vystříleli na prvních dvou albech... Ta kontinuita se podle mého nepodařila zachovat.
Mnohem zajímavější jsou některá sólová alba Lou Reeda, ale to sem už nepatří

Ivan26 @ 13.12.2013 13:39:06
Petr Gratias:
To je můj subjektivní pocit, jsem prostě fanda té kapely. Lou Reed byl v roce 1969 velmi nedoceněný skladatel a textař (básník). První zmínka u nás o něm (myslím v Aktualitách Melodie) byla až v roce 1970 v souvislosti s jeho náhlým zmizením-odchodem od Velvet Underground. Ty první tři alba bych viděl ve stejné lajně, ačkoliv se první dvě zdají progresivnější. Teprve u LP Loaded bych souhlasil, že není tak dobrá jako první tři, přesto je to ve srovnání s jinými alby své doby pořád skvělá deska.