Eloy - Silent Cries And Mighty Echoes (1979)

11.02.2018 horyna | #

Postačí si poslechnout prvních pár sekund úvodní skladby Astral Entrance/Master Of Sensation a každého alespoň trochu znalého hudebního světoběžníka musí napadnou jediná dvě slova, PINK FLOYD. Když jsem kdysi tohle nejprodávanější album Eloy slyšel poprvé a to jsem už znal Dawn a v podvědomí měl i některé fragmenty z Ocean, byl jsem kulantně řečeno na rozpacích. Ta do uší bijící podobnost s pionýri psychedelie a učiteli art rocku mě vyrazila dech. Ale už následující, překvapivě brzké poslechy mě tuto napůl falešnou asociaci dokonale odbourali a Silent Cries... si velice rychle proklestilo cestu mezi elitu.

Nejen že je tohle album instrumenálním odrazem v zrcadle Pink Floyd se všemi těmi klávesovými jinotaji, akusticky nádhernou tónokresbou a klasickou Gilmourovskou školou. Ono je podobné i svou tajemnou a místy děsivě vizuální atmosférou. Jenomže je tu jedno ale, které vám umožní tohle všechno kapele odpustit.

Velice důležitým faktorem toho všeho je vývoj, který v případě Eloy postupně prošel velkou přestavbou. Na tomto místě se nejdná o začínající kapelu, o její první hudební odkaz, na kterém je jasně vytýčený cíl a to - budeme hrát jako náš vzor Pink Floyd. Je podstatné vedět, že Eloy začínali jako hard rockové monstrum a postupným přerodem čemuž se říká vývoj, dospěli až do tohoto stádia. Jejich představa o tom kudy směřovat, se začala postupně měnit a výrazové prostředky museli být přepracovány. Navíc je tu zpěv Franka Bornemanna a ten z jedné třetiny veškerá podobenství lehce smázne a na jeho nedobrou angličtinu nejpozději zde zapomenete. Uhrančivý vokální výraz plně koresponduje s mnohdy fatalisticky vyzařující muzikou a ta je na Silent Cries... opravdová.

Největší výpodědní hodnotu má nejdelší skladba alba, druhá, téměř patnáct minut trvající suita The Apocalypse. Ta si narozdíl od skutečně silných Floydovských asociací v úvodu alba, které tak okatě připomínají Shine On You Crazy Diamond razí vlastní cestu. Pokud tuto desku ve své sbírce vlastníte, vyzkoušejte jeden takový pokus. Počkejte až se den sešeří, venku bude naprostá tma, zavřete oči a těsně před tím zmáčkněte play u druhé písně. Polehoučku se nechejte unášet jejími hypnotickými účinky, ona bude pozvolna vplouvat do vašeho nitra a působit silně povznášejícím účinkem. Představte si, že jdete v tomto období zasněženou lesní cestou, pomalu procházíte místy která znáte, ne však příliš důkladně. Všude okolo vás se tyčí vzrostlé buky, duby a jasany, jejich větve pokrývá bílá vrstva sněhu. Nebe je zatažené a pochmurné, v kombinaci s mrznoucím vzduchem a samotou uprostřed té přírodní krásy je to pouze hudba, která vás dokáže vést. Přichází změna, displej ukazuje 4 minuty 40 vteřin a z dálky se ozývá sborové vzlykání, které vzápětí vystřídá uhrančivý dívčí nápěv patřící Brigitte Witt. Píseň přichází do své poloviny a katarzní pocit z ní maximálně umocní Brigittiny vznešené ozvěny, tříštící se o akustické sněhové vločky, které se sypou ze stromů, do jejichž korun se opírá studený severní vítr.
A teď mi řekněte, jestli právě tohle není na muzice to nejnádhernější. Nespočet asociací a různých příběhů, které si můžete v její společnosti promítnout a přehrát, z ní dělá jedinečné umění. Umění tak svébytné a emocionálně silné. Já vám tuhle vizi chtěl nastínit naschvál, sám jsem ji totiž včera s mp-trojkou v kapse a tímto albem uvnitř, při procházce podobnými místy prožil. A byla to čitá a nefalšováná přírodně-hudební nádhera.

Má ještě cenu rozebírat i ostatní skladby? Samozřejmě že je to zbytečné. Zbylá písňová trojice má přehlednější schemata, dominantní basové aranžmá a De Labore Solis skutečně tajúplně silnou atmosféru.


Silent Cries And Mighty Echoes je dalším krokem v postupném přerodu Eloy. Krokem, který byl součástí vývojového řetězce, bez něhož by hrozila stagnace a rychlý úpadek. Jde o jeden obrovský, hudebně myšlenkový tok, proudící skrze prostor i tělo.
reagovat

Snake @ 12.02.2018 08:46:56
Album Silent Cries And Mighty Echoes jsem slyšel asi dvakrát a musím uznat, že se mi líbilo. Je to pěkná hudba, přesně podle mého gusta. Atmosférická a setsakra melodická, se zvukomalebnými a hypnotickými čáry máry. S tak trošku Gilmourovskou kytarou...

Tradiční slabinou je zpěv a zaplaťpánbu, že je ho tady tak málo. Eloy vsadili na angličtinu, ale myslím, že s mateřštinou byli by daleko originálnější. Mám rád druhé a třetí album německých Novalis, nebo debut skupiny Flaming Bess a tam ta němčina pasuje, jak nočník na zádel.

Jedno je jisté. Pokud se rozhoupu a do sbírky koupím nějaké album Eloy, bude to právě tohle. Spolu s Dawn...

Dík za recku.

oř @ 12.02.2018 09:02:28
Po SCaME už to šlo s Eloy pomalu z kopce. Pomalu a pozvolna. Tohle je jejich vrchol, nebo pro někoho jeden z vrcholů. Jasně Dawn, Ocean a Power and the Passion jsou všechno kvalitní atmosférická díla made in Eloy. V jejich případě je chybná volba prakticky vyloučena.

Gerry @ 12.02.2018 20:49:20
Myslím, že ani alba od 90. let nejsou k zahození. Především Ocean II: The Answer. Je to stav podobný jako u Pink Floyd či jiných podobných kapel - z art-rocku se více méně přesunuli k AOR, ale pod laťku vkusu a kvality neklesli. Ani Eloy.

Jarda P @ 13.02.2018 05:34:18
Neřekl bych, že už po této desce šla úroveň dolů. Mně se třeba Colours líbí ještě víc díky druhé kytaře a Planets je taky velmi dobrá, i když už je tam syntezátorů trochu moc. Až od Time To Turn mě přestali bavit až do skvělých Tides Return Forever a Ocean 2. Na špatnou angličtinu jsem si zvykl, ale s němčinou bych to asi poslouchat nedokázal.

oř @ 13.02.2018 08:31:23
Snake: až budeš mít Eloy časem naposlouchané, přestane tě Frankova angličtina iritovat.

Snake @ 13.02.2018 09:08:21
Přízvuk zas tolik neřeším, ale anglicky zpívá kdekdo a Frank není zrovna Caruso :) S němčinou by to na mě působilo originálněji. Ale jinak nic proti, muzika je to opravdu pěkná, cedla jsou levná a snadno k sehnání. Možná aj proto ten nákup pořád odkládám...

Petr87 @ 13.02.2018 09:14:42
Kdyby Frank vsadil na čistou mateřštinu, tak by ELOY zněli možná originálněji, ale mně by z toho po čase slezly nehty...
Odpudivou němčinu jsem dnes ochotný tolerovat maximálně u NOVALIS a ještě, když si jednou do roka pustím nějakou věc od PUHDYS, jinak nein, nein, nein!

oř @ 13.02.2018 09:24:45
Co se týče levných cen cd u Eloy: jedná se o remastery za skutečně dobrou cenu. Kvalita je ucházející, DR je stačenější, ale výsledný zvuk snad proto že pochází z hlouby sedmdesátých let vychází pořád uspokojivě. Na zahojení takových ran je dobrý zakoupit v aukci nebo přímo od soukromého prodejce původní vydání z osmdesátých let. Ty nehrají tak ostře. Jenže cena se s poštovným vyhrabe klidně k pětistovce.

Snake @ 13.02.2018 09:29:00
Petře, a co Hölderlins Traum ? Možná se pletu, ale mám dojem, že jsi to tady chválil...

S těmi remastery je to fakt, tuším, že JardaP si na ten zvuk hodně stěžoval. U klávesového art rocku by to nemělo být tak markantní, jako - např. - u metálu.

Petr87 @ 13.02.2018 11:14:01
Jó, máš dobrou pamět', chlape... chválil; no a to byla snad úplně ta poslední výjimka, jinak už o žádné podobné čistě německy pějícím souboru nevím.
Víš, mě se němčina vždycky zajídala, a ještě větší - nechci psát vyloženě odpor - odmítavý postoj jsem k ní získal, když jsem začal před lety studovat dějiny Třetí říše.
Prostě vždycky, když slyším němčinu, tak vidím toho uřvaného, divoce gestikulujícího cvoka s šaškovským knírkem, a né a né se toho zbavit! Tak mi to nezazlívej. ;)

No a co se týče remasterů, tak nemůžu říct, že bych slyšel nějak velký zvukový průser, jako je tomu u spousty jiných desek.
Není to tak dlouho, co se mi podařilo sehnat na CD původní neremasterované vydání "Inside", a nevím, ale ten zvuk byl oproti remasteru takový podivně nevýrazný, divný..., holt, každý máme jiné uši. :)