Them Crooked Vultures - Them Crooked Vultures (2009)

K této placce jsem se dostal až letos, když jsem ji koupil mému kamarádovi k narozeninám a pak si na doporučení poslechl . Nebyla to láska na první pohled, ale o to více se mi tato muzika dostala pod kůži. Vlastně je to geniální spojení tří muzikamtských es a ono to jako celek naprosto funguje. Důmyslně vystavěné melodie sice nejsou patrné na první poslech,nejsou to vždy klasicky vystavěné písně s pravidelně opakujícím se refrénem - např. hned úvodní No one loves me and Neither do I, což jsou vlastně dvě skladby spojené v jednu. Mimochodem docela odvážný začátek. Skvělá jsou též Caligulove a Bandoliers s naprosto geniálním kytarovým rifem a krásně vystavěnými přechody. Každý ze tří muzikantů má tady svoje nezastupitelné místo, nikdo se nedere dopředu na úkor ostatních, je tady cítit vzájemný respekt a přitom si uvědomujete každého zvlášť - Grohlovi bicí, kytaru Joshe Homme a ohromnou spoustu nástrojů Johna Paula Jonese a jako bonus i sborové vokály. Jedním slovem nádhera, i když trochu neprávem ukrytá.
reagovat

Letošní novinka, stará jen pár týdnů mě příjemně překvapila. Ona už sestava je slibná - Josh Homme, zakladatel kapel Kyuss a Queens of the Stone Age, Dave Grohl, legendární bubeník ještě více legendární Nirvany, dnes zpěvák a kytarista Foo Fighters, a vše korunuje posledních pár let čím dál viditelnější, ale pořád stejně nenápadný bývalý baskytarista Led Zeppelin John Paul Jones.
A jaký že je výsledek? Zvukově i hudebně dobře dokumentuje různá hudební působiště všech tří protagonistů. Všichni se dělí o vokály, ale nejvíce zpívá Homme, takže při prvních několika skladbách budete mít dojem, že posloucháte nové album QotSA. Však jsou také nejdříve zařazené singly - Mind Eraser a New Fang. Dojem se mění s pátou skladbou Elephants, kde se mihne riff jak od LedZep, občas se mění tempo a skladba celá je v psychedelickém oparu, který nás teď bude provázet až do konce. Deska jde prostě od toho nejposlouchatelnějšího až k tomu nejneposlouchatelnějšímu :-). K žádým extrémům ale nedochází, jen je v závěrečných písních víc Hommeových zběsilých sól.
Multiinstrumentalista Jones samozřejmě kromě basy ovládá i klávesy, zejména mellotron - třeba taková Bandoliers se zajímavými bicími a robotickou kytarou, ale když občas využije klavír, získává ta zhulenina ještě podivnější nádech. Samozřejmě se ale využívá i mandolína, v retro riffovce Scumbag Blues zazní i klavinet, jinde zase vypomohl se slide kytarou.
Grohlova souprava hromově duní, bonhamovské groovy opět dokazují, že 'vnucování se' do Led Zeppelin bylo vlastně na místě.
Kromě zatěžkaných rytmů a riffů je album plné nápaditých melodií, jenže to mají pánové v malíku.
Deska roku to pro mě sice nebude, ale hádám, že se k ní budu často vracet. Doporučuji fandům všech tří zúčastněných, protože každý si tu jistě něco najde.
reagovat

Matouš @ 08.12.2011 12:50:59
Skvělá recenze, díky! Pro mě tahle kláda deskou roku byla, aspoň ve svém žánru, a periodicky se k ní vracím. Skvělá práce. Tak mě napadá (když už tu jsou Nirvana, Joy Division...), že sem ještě nikdo nestrčil Killing joke - Dave Grohl u nich bouchal do škopků na zářezu z roku 2003...