Venom - Prime Evil (1989)

Venom bude pro většinu fanoušků už asi navždy znamenat nesvatou trojici Cronos, Mantas, Abaddon. Protože to byli právě oni, kdo nahrál první dvě fantastická a kultovní alba Welcome to Hell a Black Metal. Alba, která měla obrovský vliv na další vývoj většiny extrémnějších odnoží heavy metalu. Pokud znáte zákulisí historie Venom a jejich začátků na scéně, na níž v roce 1981 vtrhli jako blesk z čistého nebe, pak víte, že naprosto specifický zvuk debutu nebyl původním záměrem tehdy ještě naprosto nezkušených mladíčků. Vznikl tak, že společnost Neat chtěla ušetřit peníze a prostě vydala demosnímky, s jejichž zvukem nebyla trojice, která se za pochodu vlastně pořád ještě učila hrát, vůbec spokojena. Nečistý zvuk alba vzbudil nadšený ohlas u kritiky i fanoušků a Venom si rychle uvědomili, že se z nich omylem stali vizionáři. A tak se rozhodli držet zprvu nechtěného soundu i na následujícím albu.
I takto se dá tvořit historie.
Tím ovšem nechci zásluhy Venom nijak zlehčovat. Ať už jejich ikonický sound vznikl náhodou nebo ne, do krajnosti dotažená filozofie zla se všemi těmi pekelnickými efekty a texty, v nichž nebyl ani náznak kompromisu, byla plně v režii samotné kapely. Nikdo (alespoň nikdo z hard rockové a heavy metalové scény) to před nimi nedělal takto důsledně a cílevědomě.
A už to, že se jim i druhým albem podařilo udržet laťku nastavenou nepřekonatelným debutem, považuju s odstupem za malý zázrak.

Než Venom padli do prachu s třetím počinem At War with Satan - pokus o koncepční album jim zlomil vaz, ať už si to chceme nebo nechceme přiznat - podařilo se jim během prvních několika let svého řádění zanechat odkaz, o jakém se jiným může jenom zdát. Nejenže si druhým albem neudělali ostudu, když se rozhodli držet metody, která se tolik osvědčila na debutu. Díky vhodně zvolenému titulu desky a jejímu vpravdě ikonickému obalu se stali nesmrtelnými klasiky žánru. Těmi, kdo ukázali cestu stovkám následovníků.
Nikdo další však už nebyl jako oni. Venom byli naprostý svéráz. A ať byl jejich další vývoj jakýkoli, jedinečnost jim už nikdy nikdo neodpáře.

Punková neučesanost, anarchistická produkce, rouhačské texty prolezlé ďáblem a černou magií tak důsledně, že víc už to ani nejde… To, co fungovalo u Venom na sto procent, prostě jinde nezabralo. Už jen proto, že většina ostatních uměla lépe hrát. Zkrátka a dobře, něco takového bylo úkazem, jaký se neopakuje. Ovšem ještě jednu věc nelze téhle partě upřít. A zrovna to je něco, o čem se moc nehovoří. Respektive nikdy jsem nezachytil, že by to někdo zmiňoval. Venom byli totiž také průkopníky industriálního metalu. Poslechněte si jejich dle mého názoru nejlepší skladbu "In League with Satan" z debutu. Slyšíte to tam? A co třeba takový "Manitou", o dva roky mladší singl, jehož první poslech mi v roce 1984 takřka vyrazil dech? Ovšem i jinde lze slyšet alespoň náznaky - např. v úvodu pecky "Black Metal".
V mých představách je peklo něco jako železárny, takže to nakonec dává dokonalý smysl.
V každém případě, Venom byli průkopníky na mnoha frontách. Co na tom, že pozdější black metal s jejich obhrouble zběsilým punk metalem nemá mnoho společného?

Vraťme se však k tomu, co jsem napsal hned v úvodu:
Trojice Cronos, Mantas, Abaddon sice je, a také navždy bude nejpamátnější sestavou Venom, na druhou stranu, ne všechno, co vzniklo pod rukama těch tří se měnilo ve zlato. Něco bylo hodně prorezlé už když s tím tahle trojka vylezla z hlubin pekla poprvé (čtvrté album Possessed, například, je po všech stránkách docela katastrofa).
Kdybych měl vybrat třetí nejlepší počin, vydaný pod hlavičkou kapely (ty dva nejlepší vám každý jen trochu znalý problematiky jmenuje okamžitě), byla by jím právě tato mnou recenzovaná deska.
V roce 1988 byli Venom za zenitem, thrash metalu vládla velká americká čtyřka (z níž byli minimálně v začátcích tímhle britským triem ovlivněni všichni do jednoho), v Evropě vládli Iron Maiden a (nejen) US albové žebříčky okupovali glam metalisté jako Mötley Crüe, Bon Jovi a Poison. Těm více než zdatně sekundovali mladí britští snaživci Def Leppard či veteráni Whitesnake. A do toho všeho suverénně vtrhli bouřliváčtí street rockeři Guns N' Roses.
Venom už nějakou dobu nebyli triem a za mikrofonem (i basou) vystřídal Cronose Tony Dolan zvaný Demolition Man. V sestavě byl čerstvě zpět kytarista Mantas a za bicími pořád ještě seděl Abaddon. Na čtveřici je pak doplňoval druhý kytarista Al Barnes.
Tato čtyřka složila společně sedm z deseti (v případě CD verze jedenácti) skladeb šestého studiového alba Venom s názvem Prime Evil. Dvěmi čistě autorskými peckami přispěl Tony Dolan, jeden kousek si vypůjčili z repertoáru Black Sabbath a oním CD bonusem byla znovunahraná "Live Like an Angel" z debutu Welcome to Hell.

Album otvírá jeho titulní a nejznámější skladba, která je asi jedinou písní nenazpívanou Cronosem, dnes považovanou za klasickou. A není divu – je to skvost.
Venom zde oproti minulosti skladatelsky vyloženě vyzráli a předhodili posluchačům výživnou, přitom ne úplně jednoduchou kompozici ve středně valivém tempu. Okořenili ji úspornými, ale výraznými pekelnými rify a ozvláštnili ji krátkou majestátní mezihrou, počínající neobvyklou, orientálně znějící zvonkohrou.
Pokud byste z fanouškovské adorace titulní skladby usuzovali, že po ní se na albu neodehraje už nic stejně výrazného (nebo dokonce zásadnějšího), vězte, že téměř všechny kompozice mají vysokou invenční i interpretační úroveň a za přesvědčivým úvodem nijak zvlášť nezaostávají.
Mladické nadšení původního tria se podařilo nahradit entuziasmem a instrumentální zdatností a nová sestava tak přišla s materiálem, který je schopen konkurovat i tehdejší metalové elitě. Zvláště nová krev na postu vokalisty, basák Tony "The Demolition Man" Dolan, se skladatelsky opravdu blýskl. Krom jedné coververze se podílel na všech nových skladbách, a to buďto samostatně nebo ve spolupráci s kytaristou Mantasem.

Co se týče Dolanových samostatných autorských příspěvků, "Blackened Are the Priests" je společně s titulní skladbou tím nejvýraznějším z nových songů Venom. Suverénní a sugestivní. To jsou dvě slova, která mě k této písni napadají okamžitě. Přijít konkrétně s touto peckou kapela na některém z prvních dvou alb, je z ní dnes stejná klasika jako "Black Metal", "Countess Bathory" nebo "In League with Satan". Od úvodu v podobě církevního chorálu, přecházejícího v brutálně sebejistý temný rif, podpořený Abadonovými dunivými bubny, přes rouhačský refrén, strhující basovou vyhrávku a následnou další rifovou nálož, jde (minimálně v repertoáru Venom) o něco naprosto úchvatného. A to včetně stylového Dolanova zpěvu.
Ať už jsou puristé z řad příznivců kapely fixováni na Cronosův vokální projev jak chtějí, The Demolition Man k němu nabídl dle mého názoru tu nejlepší možnou alternativu. A jak je Cronosův řev legendární (chroptěl takhle krom Lemmyho, který projev původního zpěváka kapely nepochybně inspiroval, v minulosti ještě někdo?), tak Dolanův razantní projev a jeho ryčné r za svým předchůdcem rozhodně nezaostává.

Ke skladbám, které bych chtěl na Prime Evil obzvlášť vypíchnout, patří krom těch dvou výše popsaných rozhodně ještě coververze sabbathovské klasiky "Megalomania". Ta definitivně patří k těm nejvýraznějším ze zdejších monumentů. Venom se jí zmocnili tak skvostně, že neznat ji, byl bych přesvědčen, že jde o další mimořádně zdařilý plod skladatelské invence nové sestavy. Až tak se tahle "předělávka" povedla. Určitě bych ji neváhal zařadit k těm vzácným případům, kdy si nějaká kapela vypůjčila jinde a stal se z toho v podstatě její vlastní kus.
Mimochodem, když se o totéž pokusili Venom na následujícím albu v případě skladby "Speed King" od další britské hard rockové legendy, dopadlo to o poznání hůř. Tady je alespoň hezky vidět, ke komu mají Venom „ideologicky“ blíže.
Není to však jen "Megalomania", titulní kus nebo "Blackened Are the Priest", co dělá toto album tak povedeným. Hned po nich totiž přicházejí na mysl např. "Parasite" či "Carnivorous". Oba tyto kousky představují další opravdu výrazné příspěvky do pekelnického repertoáru.

Ale to zdaleka není všechno.
Zahloubaný, vybrnkávaný úvod "Skeletal Dance" připomene legendární instrumentálku "Mayhem with Mercy" z debutu a celkově pak ranou Metallicu (která ostatně na Venom přísahala, kudy se hnula). A k tomu tu máme ještě na poměry našich pekelníků až nebývale klasicky znějící heavy metalovou hymnu "Harder Than Ever".

Ale to ještě není všechno.
Pamatujete na podvratně znějící blues / punk rock "Teacher's Pet", jeden z mála srandistických kousků kapely, zařazený na legendární Black Metal? Zde máme jeho prafrázi v podobě neodolatelné nálože "Skool Daze". A dle mého se tento další (zá)školácký kousek povedl ještě lépe než jeho předchůdce.

A to pořád není všechno.
Libo pořádnou thrash metalovou mlátičku? Dejte si "Insane"!
Nebo byste raději něco opravdu klasického z repertoáru legendárních Venom?
Pro takové je zde bonus v podobě nové verze skladby "Live Like an Angel - Die Like a Devil" z debutu.
A jak se noví Venom popasovali s vlastní klasikou? Řekněme, že se ctí.

Jak už jsem napsal výše, album Prime Evil považuju za třetí nejlepší v celé diskografii kapely.
Další (dva) počiny s Tony Dolanem u mikrofonu z počátku 90. let nebyly vůbec špatné, avšak na tento první už kvalitativně nedosáhly. Navíc je zcela zastínilo comebackové Cast in Stone z roku 1996, na němž se po dlouhé době (a bohužel naposledy) setkala původní nesvatá trojice hudebníků. Ale ani toto album - u mě na žebříčku počinů Venom čtvrté - Prime Evil nepřekonalo.
Kdysi jsem zde této desce udělil čtyři hvězdičky. Dnes, po mnoha dalších posleších, jich tam bez váhání sázím pět. Myslím, že album, kterému jsem v recenzi věnoval tolik slov a krom jediné, relativně slabší skladby, rozpitval všechny jeho položky, si maximální hodnocení zaslouží.
reagovat