Wakeman, Rick - Retro (2006)

Chtělo by se říct, že Rick Wakeman dostal na stará kolena rozum a vrací se ke kořenům. Oprášil staré dobré analogové nástroje ze svého nejslavnějšího období a nahrál s nimi tohle album. Nejen, že na tomto albu neuslyšíte žádný moderní digitální syntezátor či sampler (vždyť nejmladší z použitých nástrojů je 25 let starý), ale dokonce i za bubny sedí živý člověk (Rickův dlouholetý spolupracovník Tony Fernandez), což nebývalo poslední dobou zvykem.

A jak to všechno tedy zní? Perfektně! Je to Wakemanovo "nejsedmdesátkovitější" album od doby, kdy tato slavná dekáda skončila. Zvuk stojí na třech nosných pilířích - Moog, Hammondky a Mellotron, jejichž lesku dopomáhá moderní nahrávací technika. A opravdu je to radost poslouchat.

Dokonce i skladatelsky se Rick vytáhnul. Některé skladby sice zavání kýčem a některé (jak bylo trefně napsáno v jedné recenzi u staršího Wakemanova alba) "klávesovou dechovkou" (pro mě slizce odporná Waveform), ale to je holt Wakeman. Většina alba má však docela solidní drive a spoustu harmonických nápadů, vyhrávek a drobných detailů, díky kterým se hned tak neoposlouchá.

Vrcholem alba jsou pro mě tři skladby. Úvodní jedenáctiminutová Just Another Day, která příjemně nabudí (a ve své délce rozhodně nenudí). Poté pocta Robertu Moogovi ve skladbě Hommage To The Doctor, kde se Rick na legendární analogový syntezátor opravdu vyřádil. A úplnou špičku (podle mě) tvoří skladba Can You Smell Burning. Rickovy rychlé prsty a hammondky dávají vzpomenout na jeho geniální jízdu ve Where Is The Dream Of Your Youth (z živáku kapely Strawbs). Harmonický přechod v 3:32 mi vždy vykouzlí úsměv na tváři.

Co říci závěrem? Živé bicí a "vintage" zvuk jsou jednoznačně plus. Není to sice Wakemanovo nejlepší album, ale jako jedno z mála za posledních 30 let se alespoň dá srovnávat s tím, co vytvořil v 70. letech. A to je myslím slušná pocta... ;-)

P.S.: Rickova dcera Jemma má opravdu kouzelný hlas.
reagovat