Hughes, Glenn - Music For The Divine (2006)

Tuhle Hughesovu nahrávku roku 2006 po níž jsem dlouhou dobu toužil a která mi stále unikala, jednoho dne nabrala jasných obrysů a po usilovném shánění se mi povedlo ji konečně obstarata a tak i ona se mohla vyjímat ve výkladní skříni cd, hned mezi zdařilými kolegyněmi, jež ji rámují, alby Soul Mover a FUNK. Její emoční náboj mne smetl od prvních chvil, které jsme spolu začali trávili a dodnes ji považuji za jednu z nejzdařilejších kolekcí pana Hughese.

Zvláštní, voňavě omamná nálada, která nahrávkou smyslně prostupuje, na mne dýchne od samého počátku úvodní, efektními španělkami naplněné The Valiant Denial- rytmicky suveréně dělené, emocionálně vycizelované skladbě, s božským refrénem.

Deska se dá vlastně rozdělit na dva tábory, ten první prezentují energické, rockové kusy, jako například druhá Steppin' On- z níž vykukuje funky, následující, progresivní kytarou ošetřena Monkey Man- v rerfrénu operující s prýštící akustickou jemností, kde Hughes šplhá do výškových pater.
Další funky nášup má jméno You Got Soul- v němž nás mistr opět přesvědčuje jak technicky zdatný je baskytarista. A také dva klasické rockové kus Black Light a Too High.

Do druhého spektra spadají, jemnocitné, klasicko kytarové věci, podpořené smyčcovou sekcí, plné něhy a senzibilní atmosféry. Jsou to melancholická, vokálně bravůrně vyvedená a Beatlesovskými čely prostoupena This House a šestá, pannensky čistá, smutkem naplněna píseň Frail- jedna z nejemotivnějších Glennových písní vůbec. Odpočinková, na bublající base posazena This is How I Feel- v níž opět smyčcová sekce plně dotváří sound písně, nebo poslední, čarovnou aurou a mysticismem prostoupena, překrásná The Divine. V neposlední řadě také kvalitně odvedený cover Mody Blues- Night in White Satin.

Naprostou většinu Hughesových desek chovám v naprosté úctě, tato kolekce si o to říká dvojnásob.

reagovat

steve @ 20.12.2016 07:04:34
V těchto dnech vydává Glenn novou desku, z toho co jsem z ní slyšel spokojenej věru nejsem. Možná je to daný i mladším, ne tolik ostříleným spoluhráčským doprovodem, ale zní to prachobyčejně rockově, bez větší špetky kreativity a známky funku se vytratily úplně.
Tahle geniální náhrávka je naštěstí totální opak. Pět hvězd zaslouženě.

EasyRocker @ 21.12.2016 20:15:22
Souhlasím, u Glennových desek jsem až nekriticky nadšený.. jeho plnokrevný rock mě uchvátil už před léty a už se na tom těžko dá něco změnit.

horyna @ 22.12.2016 10:06:37
Od roku 2008 jsem si v pravidelných intervalech posteskl, že Glenn už nevydává svá sólová alba. Byli tu ale Black C. C. a ty mi tuhle absenci dokázali plně vynahradit, po jejich konci mě zpráva že zpěvák chystá novou kolekci pěkně nabudila, ovšem dovětek, který následoval za pár dnů a totiž že se bude jednat o nejtvrdší rockovou desku v mistrově katalogu mi věru radost neudělal.
Přál jsem si slyšet, když už ne soul jako na Feel, tak alespoň pořádné funky jako na Music for the Divine, nebo na F.U.N.K. Klidně i podobně revoluční pojetí desek The Way it is, nebo Building the Machine by mě na novince udělalo radost. Vím dobře že i v pravém hard rocku je Glenn kovaný, desky Addiction, nebo velkolepá jízda Soul Mover mě o tom přesvědčili.
Skeptičnost, se kterou jsem k novému materiálu přistupoval se potvrdila, ta deska mi nesedí ani za mák a přijde plytce nudná, chybí tu stylový rozptyl a hlavně dominantní, silná a nápaditá kytarová hra, jakou předváděla dvojice Marc Bonilla / Joakim Marsh. To už i ten " Hendrixovský" mladíček Andrew Watt v California Breed měl oproti kytarákovy aktuálního Hughesova alba fištronu na rozdávání. Tak snad se zase dočkám příští rok s obnovenými B. C. C. kde bude bluesově opět válet velký Joe B.