Soft Machine - Fifth (1972)

Skupina Soft Machine začínala v sestavě Mike Ratledge, Kevin Ayers, Robert Wyatt a Daevid Allen. K jejich začátkům patří vystupování v londýnském klubu UFO společně s tehdy začínajícími Pink Floyd, každá skupina hrála odlišnou hudbu a obě byly první vlnou psychedelických kapel ve Velké Británii. Při návratu z dovolené na Ibize nedostal Daevid Allen jako Australan pracovní povolení a zůstal ve Francii, kde založil mezinárodní skupinu Gong. Soft Machine nehledali náhradu a započali práci na prvním albu v triu, deska, která vyšla v roce 1968 se hodně odlišovala od produkce ostatních skupin té doby. Absence kytary, nástroje, bez kterého si mnozí nedovedli představit produkci rockové skupiny, zvláštní, plechový zvuk varhan Mike Ratledge, jaký neměla žádná tehdejší kapela a výborný chladný zpěv Roberta Wyatta. To byla tehdy první deska skupiny. K natáčení druhého alba už nenastoupil Kevin Ayers, kterého nahradi jejich bedňák Hugh Hopper, tahle deska ještě nabízí psychedelické písničky. Na následujícím albu Third hraje skupina doplněná o saxofonistu Eltona Deana a další hosty v čele s Nickem Evansem, který později hrál i na deskách King Crimson. Tohle album představuje pro mě to nejlepší, co tehdy hudební scéna nabízela. Co následovalo po albu Third byla silně jazzová záležitost.

Na albu Fifth hraje z původní sestavy pouze klávesista Mike Ratlege a album balancuje na hraně jazzrocku a free jazzu, obdivuji na něm hlavně výkon saxofonisty Eltona Deana a klávesisty Mike Ratlege. Jejich vstupy jsou téměř dokonalé, opět musím zmínit nezaměnitelný zvuk kláves Mike Ratledge, když začínali, tak neměl na drahé Hammondy, a tak si pořídil levnější klávesy, které doplnil různými krabičkami. V té době podobnou hudbu hrál snad jen Frank Zappa. Skupina hrála pro rockové posluchače velice náročnou nestravitelnou hudbu, ale pro jazzmany byli pouhý bigbít. Prvních pět desek kapely je pro mě jedním slovem famózní.

Soft Machine představují pro mě silně nedoceněnou skupinu, a jejich desky zvláště Third představují nadprůměrná alba té doby. Mně se nejvíce líbí album Third a tak tomuto albu dávám čtyři hvězdičky.

reagovat

První deska Soft Machine bez legendárního bubeníka, zpěváka a multiinstrumentalisty Roberta Wyatta, jehož nahradil nejdříve Phil Howard (natočil první stranu LP) a po něm John Marshall (přišel z dalšího vynikajícího jazzrockového souboru Nucleus).

Hudebně jde opět o bez výjimky instrumentální album nesoucí se sice v nezaměnitelném duchu předchozích desek, ale řekl bych, že už s jistou umírněností, především co do ochoty souboru k dalším experimentům ala album Third. Z tohoto pohledu se mi jednotlivé skladby více slévají v celek bez konkrétních záchytných bodů, který utěšeně plyne a občas z něho na nás něco zajímavějšího vyjukne: tu sólo na bicí, onde freejazzový saxophon, typicky vybustrované varhany nebo příjemné elektrické piano.

I když na pětce jdou Soft Machine po cestičce, kterou si sami už dříve prošlapali, je to určitě výborné album a čtyři hvězdičky mu dávám jen proto, že se malinko krčí ve stínu svých významějších a odvážnějších předchůdců.
reagovat

PaloM @ 17.10.2010 14:38:42
Soft Machine sa krčí v mojom archíve, aby som ich konečne odhalil pre seba. Povrchný posluch odrádza.

luk63 @ 17.10.2010 15:08:31
Palo, to máš naprostou pravdu. Já měl jejich desky dlouhé roky a trvalo mi to, než jsem jim přišel na chuť. Zato teď mi na ně nesmí nikdo sáhnout, nebo se se zlou potáže :-)))

martin69 @ 17.10.2010 16:09:37
Díky zmínce o Soft Machine v knize o Pink Floyd. Jsem si sehnal desku Fourth. Nepřišel jsem ji na chuť, nebo jsem ji nepochopil. Snad časem :-)

Filozof @ 18.10.2010 07:44:17
Martin69
Mám tutéž desku už 15 let a na chuť jsem jí nikdy nepřišel... :-(

Mohyla @ 16.04.2011 11:10:05
Luk63: Vynikajúci jazzrockový album, určite viac inklinujúci k jazzu ako rocku, inštrumentálne náročný, perfektne zahraný, v recenzii presne vystihnuté a napísané.