Soft Machine - Seven (1973)

Ke kapele Soft Machine mě něco přitahuje. Jejich diskografii kompletně neznám, uznávanou třetí desku pro její časovou náročnost 4x20 minut odmítám i testovat. "Softs" nejsou tak přitažliví jako Return to Forever, jednoznační a uhrančiví jako Weather Report či ztřeštění jako Gong, ale přesto mě tato grupa nepřestává fascinovat a já si její desky začínám pomaloučku dokupovávat.

Soft Machine působí (alespoň na mě) občas odtažitě a profesorsky. Neznají pózu a ve své tvorbě se nikomu nepodřizují. Když se v nich časem zorientujete, budete se také rádi vracet nazpět. Deska Seven byla jednou z prvních, které jsem si pořídil, a dodnes jí patří nejvyšší místo oblíbenosti. Jedním z důvodu trvajícího magnetismu k Soft Machine bude možná také jejich příslušnost k oblasti Canterbury, odkud kapela povstala. Zmíněný kraj a skupiny z tohoto prostředí mám velmi rád.

Těžko stravitelný a komplikovaný jazz-rock jejich ražení je vzdálen kapelám popsaným výše. Někdy zní hodně minimalisticky a při absenci kytary velkou část práce odvádí různé druhy klávesových nástrojů. Pak je tu ještě hoboj a saxofon v ústech Karla Jenkinse, někdy sólující a někdy jen vyplňující prostor svým konejšivým tónem. První desky jsou zatraceně free a jen pro skutečné zažrance do stylu jazz; tady žádné fúze nenajdete, jedná se o dosti neuchopitelnou muziku. Po odchodu Roberta Wyatta začíná být nová tvář Soft Machine kapánek přístupnější, přehlednější a odlehčenější. Na povrch vystupují příjemnější melodie a kostry skladeb mají snáz uchopitelná schémata.

Album Seven je pocitovou a jazzově poctivou nahrávkou své doby. Pokud obdivujete impresionismus jako směr (ať už v malířství nebo v hudbě), některé jemné nuance a prchavé momenty v tvorbě Soft Machine vás k němu můžou velice sugestivně přiblížit.
reagovat

steve @ 10.05.2019 03:56:54
Tohle album je přechové. Od starých Soft Machine k novým. Ještě stále bez kytary, ale s jasnou vizí. I když rok 73 jim musel přát.

northman @ 10.05.2019 07:00:48
Recenze na album mé oblíbené skupiny, tady hraje už z původní sestavy pouze Mick Ratlege. Tahle deska se mi nelíbí tak, jak jejich začátky. První dvě desky psychedelické, Third experimentální a nepřekonatelné Fourth a Fifth až free jazzové, nádherný vývoj původně bigbítové kapely. Díky za připomenutí.

luk63 @ 10.05.2019 07:08:50
northman - jestli máš rád počátky Soft Machine, tak ti doporučuju (jestli ještě neznáš) jejich desku Jet-Propelled Photographs (více v recenzi na ni).

northman @ 10.05.2019 07:17:41
luk63: zdravím, díky za tip. Pod tímhle názvem vyšla taky jedna solová deska Daevida Allena a Gong.

Britská skupina Soft Machine je pro mě jakýmsi mostem mezi undergroundem a fusion music (jazzrockem). Pochází sice původně z oblasti Canterbury a nejprve patřila mezi známou „Canterburskou scénu“, ale poté co odešla do londýnského prostředí, už získala výraznou nezávislost, třebaže mnozí hudebníci se v dalších letech v různých skupinách prolínali….
Soft Machine jsem uslyšel poprvé na podzim 1970 v poslechovém pořadu Underground a přiznám se, že mě tehdy jejich hudba neoslovila. Jednoduše jsem nebyl v té době nějak zralý na podobnou hudbu. Pak ale krátce nato jsem uslyšel album Coniuctio (Jazz Q + Blue Effect) a o něco později i Novou syntézu Modrý Efekt a Jazzový orchestr Československého rozhlasu a tím bylo zaděláno ke vnímání odlišné hudby, než jenom pro hard rock, a pozdější art rock. Přesto jsem prvně musel objevit Blood Sweat And Tears, Chicago Transit Authority a Colosseum a teprve potom…. Soft Machine. Je to skupina vynikajících hudebníků a jejich umělecký přínos je jednoznačný. Přesto si myslím, že kapela přes lokální úspěch se nedočkala celosvětové slávy, protože jejich hudební styl byl pro masové vnímání až příliš složitý, komplikovaně nestravitelný v širších souvislostech (podobně jako v jiných intencích třeba Mahavishnu Orchestra v USA).
Jejich hudba je určena spíš pro koncentrované a přemýšlivé intelektuály, než pro ortodoxní a zemité rockery prvního plánu. Také netvrdím, že všechno, co nahráli je pro mne jednoznačně nejlepší, přesto ale jejich význam respektuji, podobně jako třeba u Franka Zappy, který rovněž není každému po chuti, tak jako třeba Miles Davis….
Já jsem si vybral jejich album Seven a tak zvedám pokličku nad virtuálním hrncem a pozoruji, co se v něm uvařilo….

NETTLE BED – úvodní kompozice má ryze jazzový základ. Tvoří ji základní téma, které je postupně prokreslováno jednotlivými nástroji. Klávesový park zde ovládá Mike Rattledge – ať už se jedná o varhany, synthesizer nebo elektrické piano. Další co vás při poslechu nemine, je velmi precizní rytmická stránka skladby. Bubeník John Marshall a baskytarista Roy Babbington jsou dalším výtečně seřízeným rytmickým tandemem. Babbington hraje na šestistrunnou baskytaru, ale místy i na kontrabas a pak nelze vynechat dalšího sólujícího multiinstrumentalistu Karla Jenkinse, který střídá saxofony a recorder.

CAROL ANN – po energickém nástupu přichází docela jiné hudební pojetí. Kontemplativní nálady pro subtilně znějící synthesizer, který vytváří bludný dlouhý tón a k němu se připojuje stejně nenápadné elektrické piano a modulovaná baskytara. Můžeme hovořit o jakémsi snivém milostném rozpoložení, které se podařilo do impresí vložit. Možná se mírně pohybujeme v náladách raných King Crimson, ale obecně nás postupy zavádějí do jiných sfér…

DAY´S EYE – další skladba přináší oživení. Jazzová struktura je samozřejmě zachována. V žádném případě se však nejedná o nějaký tradicionalistický přístup. Rattledge na synthesizer velmi podmanivě dotváří bzučivý rozvibrovaný tón, zatímco Marshallovy bicí nástroje a technicky jedinečná Babbingtonova baskytara vkládají členěné rytmické obrazce. Pocitová záležitost, která vyžaduje, jak lze slyšet, velkou vzájemnou hudební, ale i lidskou empatii.

BONE FIRE – další skladba je hudební miniatura formátu třiceti vteřin je jakousi hudební vsuvkou mezi jednotlivými tématy.

TARABOS – Po delší odmlce se do hry dostává i Karl Jenkins se svým barytonsaxonem a společně s Rattledgem na klávesy dotvářejí celkový sound, který teď získává rockový grunt. Což zde prezentuje Babbington na baskytaru. Jeho tón je vzdáleně příbuzný s baskytarovým velikánem Jackem Brucem, se kterým ostatně spolupracoval i bubeník John Marshall. Precizní muzikantská záležitost mezi progresivním jazzem a rockem a určitě koncertně velmi strhující zážitek.

D.I.S. – krátký akcent na saxofon a majestátní úder do gongu a následný dlouhý varhanní tón. Zvláštní kombinace do které vstupují perkusivní zvuky, které s přezníváním varhan vytvářejí psychedelickou atmosféru, jež zvolna se vzdáleným hučením z backgroundu přináší tajemný neklid až do samotného vyvrcholení….

SNODLAND – impresivní kouzlení na klávesy a cinkání zvonečků navozují další melancholické pocity zabalené do snového obrazu nezřetelných kontur, které Karl Jenkins jako skladatel pravděpodobně zamýšlel jako spojovací můstek mezi předešlou a následující skladbou…

PENNY HITCH – opakující se schéma baskytarového tématu a tikajících bicích nástrojů podporuje elektrické piano a elektricky preparovaný hoboj, nástroj, který v daném typu hudby aplikovat je velmi nezvyklé. Kompozice má však jasnou strukturu, která se pohybuje v daných polohách. Po krátkém stop-timu se skladba dále rozbíhá a sopránsaxofon ve dlouhých tónech navozuje atmosféru arabské hudby. Jenkins zde dostává příležitost zvýraznit svoje muzikantské schopnosti… ostatní instrumenty kolotají jako vodní mlýn. Nicméně i zde je rozvíjené téma gradováno a Marshallovy důrazné rytmické akcenty, stejně jako superpřesná Babbingtonova baskytara jsou famózní.

BLOCK – další skladba přichází v těsném závěsu. Částečně vychází z předchozího tématu, ale přináší větší nástrojovou živost. Rattledge a Jenkins se vzájemně propojují a dotvářejí zajímavý homogenní celek, kam jazzující Marshall se svými breaky s Babbingtonem dodávají onu podmanivou pulsaci. Muzikantská lahůdka, kde se kvartet dokáže výtečně eklektizovat do jasného tvaru a přitom vnímáte barevnost a proměnlivost dohromady…..

DOWN THE ROAD – zklidnění přináší další skladba. Rytmická páteř je čitelná a vytváří spolehlivý základ pro kouzlení Rattledgeho na synthesizer, které přichází jakoby z jiného světa a elektrické piano melancholicky maluje pastelové zvukové barvy. Je zde opět krásné unisono saxofonu a synthesizeru. Třebaže Marshallovy bicí nástroje jsou poměrně důrazné, přesto ze skladby sálá téměř meditační klid, místy zvýrazňovaný elektricky preparovaným barytonsaxofonem.

THE GERMAN LESSON – Mike Rattledge svoji kompozici volně propojil s principy předešlé skladby, takže se celkem nesnadno hledá intro, stejně jako outro. Místy vzniká dojem, že hrají ve skladbě elektrické housle… ty ovšem nejsou součástí instrumentáře Soft Machine. Máme co dělat s velmi zvláštními a odvážnými skladatelskými a interpretačními postupy. Všechno se ovšem děje v relativně klidných nevýbušných impresivních rovinách…

THE FRENCH LESSON – bzučení synthesizeru a další nekonkrétní zvuky nás přivádějí do atmosféru ambientní hudby, kterému nekonečno dotvářejí varhany a astrální bublání, jako při poslechu nějakého soundtracku filmu z oblasti science-fiction…

Soft Machine není hudba pro každý den, ale nedovedu si představit, že by neexistovala.
Nikdy se podle mého názoru nezpronevěřili progresivní hudební koncepci a víceméně rezignovali na nějakou slávu a popularitu. Bez nich by britská hudební scéna byla ochuzena o zajímavý muzikantský produkt, který je kořením daného stylu s názvem fusion music s výtečnými hudebními nápady, aranžmá a samotnými výkony ve studiu.
Proto dávám plný počet hvězdiček.



reagovat