Ayers, Kevin - Shooting at the Moon (1970)

Druhá deska originálního a opomíjeného zpěváka, autora a kytaristy Kevina Ayerse (ex Wilde Flowers a Soft Machine), je zajímavá: za 1. svou odvážnou strukturou, ve které se příjemné nevtíravé a důmyslné písně prolínají s vyloženě experimentálními zvuky-hluky, za 2. účastí mladičkého (bass)kytaristy Mika Oldfielda - pro ty, kteří jej mají ve zvláštní oblibě, a za 3. přítomností dalších významných person canterburské rockové scény.

"May I?" se líně nese v duchu běžné Ayersovy ranné písňové tvorby, hladí posluchače příjemným zpěvákových bassbarytonem a dává dost prostoru dechům Lola Coxhilla, basa je příjemně hravá.

"Rheinhardt & Geraldine" přidá do kroku i na intenzitě, pouze ve střední pasáži se zvrtne ve zvukovou koláž "Colores Para Delores".

"Lunatics Lament" rozjedou svěží bicí, kytara přidá kratičkou vyhrávku a už svěže šlape celá kapela. Parádní psychedelická záležitost rozproudí krev posluchačům a v závěru přidá trochu (snad) acidového vyřvávání.

Osmiminutová "Pisser Dans un Violon" je jeden z již zmíněných experimentíků se zvuky, především varhan Davida Bedforda. Někoho bude možná nudit, jiný si v ní najde to své - třeba Oldfieldovu kytarovou pasáž. Mě rozhodně nevadí.

"The Oyster and the Flying Fish" je zcela kontrastní k předchozímu kusu - za pomoci Bridget St. John zpívá Kevin jednoduchou, snad nejhitovější píseň alba - ´hulá hulá hulalá´.

Na řadě je další basovo-kytarová zvukomalba "Underwater".

"Clarence in Wonderland" je krátká, veselá až pitvořivá písnička s výraznou jednoduchou basovou figurou.

Uklidňující atmosféru má "Red Green and You Blue", které tentokrát dominují džezující dechy.

Titulní minimalistická "Shooting at the Moon" je vyvoláváním ducha ranných Soft Machine (píseň byla nahraná touto kapelou na jaře 1967 s několika dalšími demosnímky, vyšla však až o řadu let později). Stále se opakující motiv nejdřív zpívá Ayers, pak jej s různou intenzitou opakují všechny nástroje. Kopec psychedelie na závěr.

Z alba je cítit snaha připojit se k barrettovskému odkazu a možná i inspiraci druhou deskou dvojalba Pink Floyd Ummagumma. Hodnotím za 4,5 a zaokrouhluji nahoru, protože jde o dost významný a i v tvorbě Kevina Ayerse ojedinělý počin.



reagovat

Ryback @ 25.10.2012 07:49:57
První 3 alba Kevina Ayerse jsou skutečně výborná... Na tomto albu je možná jedna z mých nejoblíbenějších skladeb vůbec, úžasná píseň May I?... Takový v podstatě rockový šanson (ale ne ve stylu Psích Vojáků), krásná, jednoduchá melodie, krásný text... Měl jsem období, kdy jsem tuhle skladbu nemohl dostat z hlavy. Ráno jsem se probudil a ona se reaktivovala v mé makovici, celé dny jsem si ji mlčky nebo polohlasně broukal a když jsem usínal, zase se rozlévala mou pamětí...
Album Bananamour je na mě pak už moc popové/soulové (?), ne tak výrazné vzhledem k předcházejícím nahrávkám... Ale jak říkám, na první tři alba tohoto umělce zastíněného možná ještě víc než třeba takový Peter Hammill nedám dopustit a pokaždé mě moc baví je poslouchat... Předcházející album Joy of a Toy, to je jedna hudební perla vedle druhé, řada mimořádně silných písní (bez výjimky) znějících trochu jako veselý Syd Barrett...
Jsem vždycky rád za každé počtění o těhle "zastíněných"...

Ivan26 @ 28.10.2012 20:53:00
Kevin Ayers je určitě jeden z největších géniu rockové hudby. Na stejné vlně jako jeho spoluhráč ze Soft Machine Daevid Allen či Syd Barrett z blízkých Pink Floyd. Tohle album je úžasné, ale tzv. normálním lidem se nemusí líbit některé části jako "Pisser Dans un Violo" nebo "Underwater"(to je něco podobného jako ta ambientní část prvního alba King Crimson).
Bananamour je také senzační LP. I když ty alba jsou jedinečná, docela dobře chápu, proč je lidé odmítali kupovat. Na první pohled líbivé, ale i záludné.