Phenomena - Dream Runner (1987)

Tak a je to tady. Sběratelská nenasytnost, říkejme tomu raději vášeň, je obrovská a nekonečná. Pouhých pár dnů po vstřebání debutového alba projektu Phenomena, jsem jako pubertální blázínek co nejrychleji ze zahraničí objednával i desku druhou. Hned z kraje recenze musím podotknout, že jsem z ní totálně "odvařenej" a při psaní této recenze mi hraje za poslední týden snad po sedmé a aktuálně i mega mega nahlas. Zkrátka kravál jak se na rockera patří.

Přesně tohle je totiž ten nejčistší extrakt nadpozemského natuněného melody hard-rocku let osmdesátých. Jestliže jsem u jedničky skoupě jednu hvězdu sundal, tady nepřemýšlím ani sekundu a pálím do plna. Deska Dream Runner je zkrátka ještě nabušenější, vyzrálejší, melodicky vytříbenější a rovněž méně popová než pokus první. Ten mírný přestup od popu k pompě, ale i ke krapet nabroušenějším kytarám kvituji všemi deseti, jelikož přesně na takový stylový druh hudby mám nastaveny sluchovody. Druhým nesporným plusem hovořícím jasně ve prospěch této nahrávky je obrovská variabilita zde účinkujících pěveckých es. No řekněte sami, kde se vám na jedné desce sejde tak gurmánská vokální extratřída, jakou představují pánové Glenn Hughes, Ray Gillan, John Wetton a pro mne neznámý, avšak o to pozitivněji překvapující super zpěvák Max Bacon. Já na něj narazil až tady a právě se díky Wikipedii dovídám, že jde o zkušeného borce účinkujícího například v Hackettovsko-Howeovském projektu GTR, nebo na osmdesátkových nahrávkách Mikea Oldfielda, takže...žádné ořezávátko.

Hlavním maestro je znovu kytarista Mel Galley, kterému občas helpne jakýsi Kyoji Yamamoto. Basu tvrdí Neil Murray a za biicími sedí světoběžník známý především z kapely Asia, Michel Sturgis.
Pěvecký titán Hughes svým sametově procítěným espritem vtiskne neopakovatelné kouzlo trojici písní Surrender (rock křížený z brutální pompou), Hearts On Fire (nejlepší Glennův kus tady) a Double 6, 55, 44 ... -klasická to koncertní halekačka útočící na první signální. Ray Gillan známý především z bluesových Badlands a chvíli zaskakující u Iommiho Black Sabbath svým strhujícím vokálním feelingem obohatí největší pecku desky, úvodní monster hit Stop (tady si dovolím trochu přitažené přirovnání, ale ani Plant by to nevyzpíval tak dobře), dále sedmou, na poměry Phenomena až úsečně ostrou No Retreat - No Surrender, poté následující emoční granát Move - You Lose a ještě poněkud stereotypní Emotion Mama.
John Wetton se představí pouze jednou, o to však brilantněji. Třetí písni Did It All For Love vtiskne Asiovské opratě a s dámským protějškem v bridge a mohutném snovém refrénu vystaví další z nádherných hudebních obrazců té doby.
A překvapující žolík Max Bacon si dává písně Jukebox a závěrečnou oduševnělou perlu It Must Be Love, mající v sobě ono pro mnohé nepochopitelné kouzlo let "sirupových". Tady Max podává odzbrojující výkon na hranici geniality, a vedle něhož je rázem i Glennovi s Rayem stydno :-)

Á propos Ray Gillan – tohoto kvalitního pěvce řazeného mezi stovku nejlepších shouterů z kovové odnože je obrovská škoda. Velice předčasně jej zkolila zákeřná nemoc AIDS. Čest jeho památce. Schopnosti tohoto svéhlavého vokálního akrobata si můžeme naštěstí připomenout i například díky druhé desce Dream Runner projektu Phenomena.



reagovat