Gamma Ray - Sigh No More (1991)

Nejsem ortodoxní speedmetalista a tak jsem neměl s albem Sign No More větší problémy. Tady se totiž již nejedná klasickej "spíďák" jako na prvotině, ale je to rockové album, kde je většina písní ve středním tempu. Skladby opět nabízejí spousty vychytávek, změny temp, atmosféry i nálady písní. Na druhou stranu ji trochu schází hitovost a odlehčenost debutu. Ralf Scheepers tolik netlačí na pilu a přijde mi že se snaží o rockovější projev.
Hned v úvodu alba je jedna z nejlepších věcí na albu. Žádná nuda, pořád se něco děje a hlavně Hansenovo sólo stojí opravdu za poslech, prostě rozjezd jak má být! Za stejně povedené považuji našláplou As Time Goes By, Start Running a samosebou hitovku One With The World. Jednoznačně nejchytlavější z celé desky, hlavně ten úvod žeru. Byl k ní natočen i klip, ale já přeci jenom toho Ralfa jen slyšim než vidim. Vždycky mi přišel ten jeho vysmátý výraz se siláckými gesty trochu parodický, ale naživo může být dobrým šoumenem.
Vrcholem alba je Dream Healer. Bohatá na děj a zvraty, a hlavně kolik chytlavých melodií a riffů použili pro jednu píseň. Úvodní riff hned po rozjezdu je naprosto geniální a všehovšudy zazní jen dvakrát v písni. Jen si pořád říkám kam na ty nápady chodili. Na desku totiž přispívali i ostatní muzikanti a to ve větší míře než na jedničce, a tím je o něco pestřejší.
Album není lepší nebo horší jak debut, je jen jiné, vsadili na rockovější věci a mě se tahle poloha Gamma Ray líbí, ale přednost dám vždy speed podobě Gamma Ray...Na prdel jsem si tentokrát nesednul ale stojí opravdu za poslech každého rockera a já osobně si jej rád pouštím...
reagovat

b.wolf @ 24.12.2010 09:01:53
Klip k One With The World jsem viděl snad ve dvaadevadesátém na MTV (to ještě byla normální telka, ne ten děs, co je z ní dneska) a byla to bomba. Je fakt, že deska jako taková mně připadá trochu jako by GR´s nevěděli, co hrát, jestli rock nebo speed. Což ovšem neznamená, že je horší-je prostě jiná než ostatní. Pořídil jsem celou sestavu až po Powerplant v digi(taková pěkná skládačka) a hraju ji víc než hodně. Z těchto šesti kousků je šest prostě skvělých; na Mr. Hansenovi mě fascinuje, jak každé album, které vytváří, nebo kde hostuje (a že jich je) dokáže napěchovat parádní hudbou od začátku do konce. To se málokomu podaří (po jeho odchodu mě už Helloween nikdy tak nepřekvapili, jako on a nejen v GR´s. Třeba debutní placka Iron Savior nebo Blind Guardian jsou kousky, kde Mr. Kai prostě NEJDE přeslechnout). A to po téhle placce přišly alba, které dodnes nikdo nepřekonal a silně pochybuju, že se to nějaké skupině podaří.