| Měla jsem tento podotek na jazyku už prve, když se tu Vonnegut zmínil, v návaznosti na nihilismus. Jako asociál a UFO přiznávám, že jsem nikdy nepochopila, proč okolí mocí mermo zachraňuje lidi, kteří si na život sáhli. Připadá mi, že to prostě musí být regulérní možnost a osobní volba, pokud má život něco znamenat, jestli se ho člověk nemá držet bezmyšlenkovitě a ze zvyku jako žvýkačka přilepená na botě... Nemluví ze mě žádné depresivní ladění, jsem spíš optimista v tom smyslu, že mám víru a naději (víru nemyslím v náboženském smyslu), ale jak se u nás říká: když někdo nechce, je to horší, než když nemůže. Člověk má právo nechtít. Musí ho mít, jinak veškeré snažení opravdu nemá žádnou váhu. |
