Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Dojmy z koncertov

Judith - 24.11.2023 13:12:27 #

Už jsme doma a Trhan, Kabinet múz Brno, 23. listopadu 2023 Koncert, na který jsem vyrazila úplně naslepo jen podle názvu. Měla jsem tušení, že UJD by se mi mohli líbit - nikdy jsem od nich nic neslyšela a záměrně jsem ani teď předem nic neposlouchala. Utkvěli mi asi z četby magazínu Uni v 90. letech, tehdy se tam o nich psalo hodně a jejich vizuál se člověku zaryje. Měla jsem též tušení, že předkapela mě (opět čistě podle názvu a pocitu) moc zajímat nebude. Obojí se naplnilo. Zradila mě moje vlastní vstřícnost, kdy jsem si řekla, že si večer zkusím užít celý, bez předsudků, co to se mnou udělá. Výsledek je ten, že se musím omluvit předsudkům, měla jsem je poslechnout. Krom toho, že se předkapela k UJD hudebně zas tolik nehodila, jejich vystoupení bylo strašlivě přebuzené a uřvané. Ve spojení s nekonečnými průtahy, díky nimž se hlavní hvězdy dostaly k mikrofonu až po půl desáté, to způsobilo, že už jsem zkrátka na to hlavní a zajímavé neměla kapacitu.  Dlužno dodat, že večer časově proběhl podle plánu - jen byl ten plán vyvěšený až na místě, jinak se všude psalo o začátku v osm hodin. Tak ne. V osm dveře, o půl deváté Trhan, v půl desáté Už jsme doma. Možná je pravidelným návštěvníkům tento postup známý, na hlavní hvězdy se sál viditelně zahustil, spousta lidí přišla až na ně. Já jsem byla v Kabinetu múz poprvé od doby, kdy tu ještě sídlilo HaDivadlo. Sál mi připadal menší, myslím, že přibyla přepážka a asi i odhlučnění. Indiferentní, neutrální, zatím neopotřebovaný, stroze věcný interiér schopný pojmout mnohé. Trhan je popisován jako hardcore punk. Jde o brněnskou skupinu, která vznikla poměrně nedávno a po zhruba pětatřicetiminutovém setu žádostem o přídavek nevyhověla zkrátka proto, že odehrála svůj kompletní repertoár. Víc toho nemáme, omlouvali se. Zaplaťpámbů, myslela jsem si. Hudba byla poměrně jednoduchá, stejnosměrná, podávaná s odtažitě zarytou razancí party, která sundává v koupelně obklady a chce to mít z krku co nejdřív. Záměr asi byl působit vztekle a úderně, žahavě. K žádoucímu účinku si skupina pomohla mimořádně hlasitým zvukem - asi nejvíc, co jsem vůbec zažila. Masáž útrob obvykle vítám, ale tady jsem si připadala, jako by mě někdo ve staccatovém tempu pleskal mokrým hadrem do krku. Skupina vystupuje ve čtyřech se dvěma kytarami. Obě hrály totéž: nepříliš komplikované akordy doplněné zuřivým cukáním trsátka, a všichni kromě baskytaristy měli též mikrofony. Zpěv se odbýval unisono štěkavým způsobem, který zněl střídavě jako co-je-to a co-to-je, rozumět nebylo jedinému slovu. Tak to je asi ten hardcore punk. Příště budu vědět, čemu se vyhnout. Už jsme doma zaplnili jeviště potrhlou, živou, svéráznou, o něco hřejivější energií. Hřejivost přišla vhod, jelikož souběžně s hudbou spustila vzduchotechnika a dala publiku letmý nástřel, jak se asi cítí figurky ve sněžítku. V maličkém a nacpaném sále se závan čerstvosti určitě hodil, takovou kosu jsem ale nezažila ani v únoru v hale Rondo. Hudba na mě po předešlém zážitku působila jako balzám, vlídně a srozumitelně. Nástroje se rozprostřely po ploše a s gustem si vyměňovaly hravé komplimenty. Sestava s trubkou a Miroslavem Wankem střídajícím kytaru s klávesami je ohromně sehraná, takže vnitřně velmi pestré a rozrůzněné skladby zněly jedna radost a navrch tryskaly poeticky poťouchlé texty. Protože ale skladby neznám, úplně jsem se nechytala. Po nějakých padesáti minutách jsem se vydala davem hledat místo, kde mi bude příjemněji, a najednou koukám, že si v šatně beru kabát. S třeštící hlavou se ještě na ulici otáčím a mám pocit, že jsem dostala víc, než jsem vůbec potřebovala. Na Už jsme doma se určitě podívám blíž, hudba mě zaujala, a jsem ráda, že jsem je viděla i na pódiu, působili velice soustředěně a uvolněně zároveň, což je asi nejvíc, čeho lze v živé sebeprezentaci dosáhnout. Působivá kapela, kultu kolem se nedivím. Tahle podzemní sláva je zasloužená.