Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Dojmy z koncertov

Judith - 30.11.2023 19:45:17 #

The Crimson Marathon - Sono centrum Brno, 29. listopadu 2023 Brno hostilo jedinečný trojprogram vytvořený pro festival Prague Music Performance, plánováný v divadle Archa o den později. Od osmi hodin do půl dvanácté se na pódiu vystřídaly tři sestavy, držitelé VIP vstupenek si mohli program obohatit ještě o podvečerní promítání dokumentu. Každé z uskupení tedy přijelo takříkajíc z jiné strany. Stick Men budou dnes v Praze ukončovat více než rok trvající světové turné, v pondělí hráli samostatný koncert v Bratislavě. V Brně už bylo k dostání CD Umeda se záznamem vystoupení z Ósaky. David Cross Band je příležitostně vystupující skupina, která do Brna i Prahy zavítala po dvou letech, což byly jejich jediné dvě show v rozmezí 2000-2022; letos před zastávkou v České republice zatím hráli všehovšudy třikrát. Pro The Crimson Marathon je doplnil na bicí Jeremy Stacey. tu:NER na začátku září ukončili menší šňůru po USA, v Brně se tak viděli po pár měsících pauzy a údajně zcela bez příprav, z čehož byl Pat Mastelotto podle svých slov velmi nervózní. Sono centrum samo o sobě není třeba představovat. Pro tento večer byl pod pódiem prostor k stání, jen nějakých sedm osm stojících řad, dál byly až ke zvukařskému pultu židle. V zadní části plácku pod ochozy byl volný prostor vybavený několika barovými stolky a židlemi - pro tento sektor se neprodávaly vstupenky, útočiště zde tedy nacházeli nejspíše diváci s lístky ke stání pod pódiem. Ty vyšly na pouhých 890,- korun, sezení dole se prodávalo za 1500,- a VIP místa na ochozech vyšla na 2500,- (včetně promítání dokumentu od 18 hodin a knihy).  Sál na pohled nepůsobil prázdně, ale byla to nejslabší návštěva, jakou jsem tu zatím zažila. O to nadšenější publikum bylo, což se projevovalo nejen neutuchající pozorností nebo bouřlivým vyvoláváním přídavku, ale také to bylo znát na spokojených výrazech v obličeji a komentářích u šaten (typu "čekal jsem cokoli, ale tohle ne... to tedy bylo něco!"). Ještě i na pár set metrů vzdáleném parkovišti jsme se na sebe u parkovacího automatu s náhodnými spoludiváky usmívali jak měsíček na zadní straně debutového alba. tu:NER úderem osmé zahájili necelou hodinu dlouhý, plně instrumentální set. Z repertoáru King Crimson jsem bez pěvecké složky spolehlivě poznala pouze The ConstruKction of Light, vedle toho zazněly i jejich vlastní skladby. Trey Gunn hrál vsedě na kytaru, kterou měl položenou na klíně, a strunám se věnoval shora. Markus Reuter svou osmistrunku držel pro změnu téměř svisle, ačkoli to anatomicky byla klasická kytara slovanského typu, tedy řádně zaoblená, žádné párátko (na Chapman stick hrál později Tony Levin). Zpívající kytarista David Cross Bandu, který předvedl kompletní provedení alba Lark's Tongues In Aspic, měl nástroj zavěšený spíš na hrudi než na břiše. Věru netradiční spolek. David Cross hrál na elektrické housle futuristické konstrukce, tvarem připomínající lebku kosmického vetřelce. Střídání se obešlo bez přestavby, na pódiu stály celou dobu dvoje bicí a každý muzikant měl připravené svoje místo. To se hodilo na závěr večera, kdy po setu Stick Men (opět kombinace vlastní tvorby a interpretací skladeb King Crimson - zazněla například Red) devítihlavý ansámbl za nadšených výkřiků publika zahrál a zazpíval Starless a 21st Century Schizoid Man. Pro mě byl večer jednoduše kouzelný. Nijak zvlášť jsem se netěšila ani nepřipravovala, s vidinou dlouhého programu jsem si ani nedala záležet, abych přišla "včas" - a metr pod pódiem jsem se ocitla přesně ve chvíli, kdy nastupovala první sestava. Tak, hudbo, tady mě máš: dělej, co umíš, řekla jsem si a nechala se prostě unášet. Koncert uběhl jako nic a uvedl mě do stavu rozvibrované spokojené energizace, která zatím neodezněla - po rychlém návratu (domů jsem dorazila úderem půlnoci) jsem ještě točila různé nahrávky, usnula až někdy kolem čtvrté a vzbudila se v osm s tím, že je tu nějak moc ticho a že to musím honem napravit. Celkově: intenzivní, komplexní, veskrze příjemný zážitek, který bude ještě dlouho doznívat. Jakkoli miluju sekavou, drsnou tvář King Crimson, asi nejsilněji se mnou (krom nečekaného začátku překrásné Starless, kdy jsem regulérně uronila) hnuly nádherné melodické pasáže Exiles, tedy závěr "první strany" Jazýčků. David Cross dává do hraní celou duši a všichni ostatní také nechali na pódiu i veškeré své síly - zvlášť Pat Mastelotto do bubnů bušil jak o život. Je mi jasné, proč tihle muzikanti, kteří by si dávno mohli doma v lenošce prsty točit mlýnek, pořád jezdí po světě: živé hraní je normální fet. Sama bych si klidně dala dneska znova.