Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Albumy roka, rebríčky a pod

Judith - 01.01.2024 15:14:56 #

Moje alba roku 2023 Bez pořadí. Ryze osobní výběr toho, co jsem během roku z novinek poslouchala nejraději a nejvíc; slyšela jsem určitě nějakých 60-70 loňských alb. Spousta zavedených jmen chybí - třeba i potěšili, ale neoslovili nakonec natolik, abych po nich sahala spontánně a opakovaně. S řadou dalších zajímavých a kvalitních jsme se zkrátka nepotkali. O takových píšu jindy a jinde. Z plánované Top 10 se nakonec stala Top 12 jako výraz naděje - poslední dvě alba mám v uchu velmi čerstvě, ale tuším u nich pro sebe značný potenciál.  Einar Solberg: 16 I bez pořadí je tohle prostě jednička. Talent, vytříbenost, zralost, silné osobní sdělení bez omezování žánrovými škatulkami. V recenzi jsem Einarův zpěv přirovnala k pohádce o slavíkovi a růži - je bolestně krásný. Jsem zvědavá, kam se tento norský všestranný hudebník posune, ať už sólově, nebo s domovskými Leprous. The Anchoret: It All Began With Loneliness  >> odkaz Kanadští progresivní metalisté přinesli pro mě nejzajímavější debut roku. S klarinetem, saxofonem a flétnou, bohatými perkusemi a klávesami, hutnými kytarami a příjemně civilním zpěvem odkazují k tomu nejlepšímu z minulosti a mají přitom vlastní tvář. LALU: The Fish Who Wanted To Be King Francouzský všeuměl Vivien Lalu se od metalu, s nímž před lety začínal, dostal k rozmáchlému, silně melodickému progrocku. Obal nepřipomíná Yes náhodou. Hudba je radostná až jásavá, potápí se a zase vynořuje v duhových gejzírech a já mám chuť mávat nad hlavou zapalovačem a hulákat zplna hrdla. Možná kapku prvoplánové, ale nakažlivé nadšením, které z alba přímo stříká. Svaneborg Kardyb: Over Tage  >> odkaz Dánské instrumentální duo kláves a perkusí hraje alternativní dub jazz, který se jen tak neoposlouchá. Čistá, přesná hudba mě rozjařuje a současně zklidňuje. Svádí roztěkanou pozornost k přítomnému okamžiku a prostému, plnému bytí. Pro dny, kdy nemám na nic náladu, i pro takové, kdy je všeho příliš. Pro nové začátky. Ne Obliviscaris: Exul Australský extrémní progmetal. Maximum umu, prožitku a intenzity. Agrese ve své ryzí podstatě - jako životní síla, bez které by se zárodek nevyklubal ze skořápky a člověk nemohl postavit za to, co je důležité. V kultivované podobě, s rozvahou uplatněná umožňuje projít peklem a dotknout se absolutna. To první na albu zastupuje otvírák Equus nebo vrchol Graal, to druhé rozsáhá kompozice Misericorde. Pendragon: North Star Nick Barrett to zase dokázal. A jak jsem zkraje prskala, že šel (téměř výhradně) do akustiky... Jenže ona mu stačí. Aby vyseknul krajku křehkou jako dech na skle a stejně bláhovou, procítěnou krásu s jiskřičkami v očích a srdcem na dlani. Kéž je tenhle paličatý bezelstný rošťák ještě dlouho při síle. Soft Machine: Other Doors I holé stromy jsou krásné. Soft Machine se nepřestávají vyvíjet a nebojí se stárnout. Zpomalit. Zklidnit. Bez jediného zbytečného pohybu rozehrát celou paletu svého hudebního umu. Nehoní trendy a nežijí jen ze slavného jména. Možná už kola hudebních dějin nikam zásadně neposouvají, ale přinášejí něco, co nikdo jiný přinést nemůže a co by na světě chybělo - mně určitě. John Cale: Mercy Další velmi zralá deska, stejným dílem temná jako poťouchlá. Tenhle moudrý blázen bere pod ruku všechno, co se namane, a ono mu to všechno hraje a pod doteky rozkvétá. Převážně elektronická, stylově nezařaditelná nahrávka, která mi vyrazila dech a nepřestává mě fascinovat. Adapter Adapter: Sleep Spell  >> odkaz Stoner doom blues. Nick Ryder zůstal pár dní před domluveným termínem nahrávání v kapele sám, jelikož se choval jako debil (jeho vlastní slova). Na poslední chvíli si sehnal aspoň bubeníka a hrubě připravený materiál nahrnul a vykřičel ve stavu "vždyť je to všechno jedno". Syrová, naléhavá a neotesaná deska mladého Američana, který je tak trochu proti své vůli populární hlavně v Německu. I Spy: While The War Began  >> odkaz Nizozemské velké plátno, zralý progrock plný náladotvorných ploch stejně jako uhrančivých melodií. Místy holá pláň, místy pečlivě naaranžovaná pestrobarevná kytice. Jedna z desek, kde mě velký kus dobrodružství teprve čeká.  Monarch Trail: Four Sides  >> odkaz Z nějakých pěti poslechů dva proběhly včera, no čichám, čichám potenciál a zážitek. Další rozsáhlé dvojalbum, přičemž se hlavně zkraje dohromady nic neděje, ale pomalu si mě to "nic" omotává a těší čím dál víc. Mystery: Redemption Kanadští bardi melodického neoprogu. Motýli a vodotrysky. Barevná, spíš jemnější hudba, ve které je mi bytostně dobře. Rozsáhlý katalog skupiny objevuju postupně a novinka je tak pro mě do velké míry vstupní branou. Jeví se mi velmi povedená.