Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Hranice hudby

Judith - 16.11.2022 20:50:41 #

Tohle mi vrtá hlavou od chvíle, kdy tu poprvé padlo spojení reprodukovaná hudba. Přemýšlela jsem, jestli je teda takový rockový koncert živá hudba, nebo reprodukovaná? Nakonec mi bliklo, že rock je jako žánr založený na použití elektrické kytary, která nutně předpokládá zesilovač, takže ji přítomnost reproduktorů - jako článku mezi nástrojem hudebníka a uchem posluchače - o nic nepřipraví, nijak nezkreslí, pravda? (U kláves si nejsem jistá, ty asi taky patří z podstaty do zásuvky, že ano. Takže pro filozofování zůstává vokál a bicí...) Začala mi ale vrtat jiná věc, a sice další technické vymoženosti, které muzikanti začali hojněji používat v posledních letech, resp. několika málo desetiletích (určitě ne od počátku rocku), a které ovlivňují jejich vzájemnou komunikaci na jevišti - inner ear monitors, sluchátka do ucha. Gavin Harrison v jednom rozhovoru zmínil, že jakmile vystoupení překročí parametry jazzového klubu, jsou hudebníci na tento druh vzájemné koordinace v podstatě odkázaní, pokud má výsledek znít dobře. Mluvil o vystupování s King Crimson (bylo to předtím, než se dali znovu dohromady Porcupine Tree) a říkal, že to v podstatě je, jako by byl každý v jiné místnosti. (V sedmdesátých letech ale King Crimson používali ještě klasické odposlechové reproduktory, zřejmě?) Pokud má tedy vlastností živého vystoupení být nějaká míra vzájemné komunikace mezi hráči, což je nutná podmínka menšího či většího stupně improvizace (od drobných změn existujících skladeb po ryzí jamování), tyto monitory komunikaci mezi hráči mění - nemyslím, že nepřekročitelně, pořád jim nikdo nebrání se na sebe navzájem dívat a reagovat, ale jsou k tomu vlastně míň nucení, musí se pro to vědomě rozhodnout - u záznamů živých vystoupení z dob odposlechů (myslím ty bedýnky na zemi, obrácené ke kapele), tedy videa, mi přijde, že se navzájem pozorovali víc, protože na odposlechy nebyl takový spoleh, a přirozeně tak na sebe navzájem víc reagovali. Ty sluchátka v uších muzikantů ale dělají ještě jednu věc: izolují hráče poslechově míň nebo víc (vím o hráčích, kteří si je upravují skutečně do neprodyšnosti) od publika. V čem už je pak živost onoho vystoupení? Když se k tomu přidá na straně hudebníků click track a na straně publika les zvednutých mobilů, vzniká už poměrně bizarní komunikační situace. Je to ještě vůbec živá hudba? Osobně je pro mě na koncertech důležitý hlavně zvuk, taková ta masa, kterou doma nevyrobím a která zasáhne člověka i jako hmatový vjem, a pak přítomnost dalších lidí, jednak publika, pro ten pocit samoty ve spřízněném davu, a taky vědomí osobní přítomnosti hudebníků - na jeviště nějak cíleně nekoukám, ale ten pocit, že tam fakt jsou, nějak působí, asi jako vědomí, že mám před sebou originál výtvarného díla, i kdyby pro oko byla reprodukce těžko k rozeznání. A když se bavíme specificky o kompozičně náročné, technicky propracované hudbě, musela jsem smeknout, když jsem sledovala jevištní provedení Godbluff - tam to bylo bez technických pomůcek (taky byl bubeník na konci úplně hotový, uhlídat rytmus a tempo čistě z hlavy, uf uf - samotné bubnování mi zas extrémně složité nepřišlo, ale tohle byl fakt olympijský výkon) a nějak se to do celku propsalo, ta skladba (viděla bych tady album jako celek) měla pořád ještě lidské rozměry. Chtělo to pár poslechů, řekněme tři čtyři, aby se v ní člověk rámcově zorientoval, a dalších pár, aby ji trochu poznal, i napodvacáté je pořád co objevovat, to bez debat. Ale celkový pocit je - analogový, fakt to slovo sedí. Podstatně jinak na mě působí třeba současní Dream Theater - nemůžu si absolutně stěžovat, že by na mě nepůsobili, to album se mnou dělá věci, ale ten mechanismus byl prostě jiný, jakoby se to v jednu chvíli sepnulo o OFF do ON (což si vyžádalo spíš deset patnáct poslechů než tři čtyři) a dál už se to vlastně nevyvíjí. Digitální dojem. Měnilo se mi těžiště oblíbených skladeb, měla jsem postupně fázi každé jedno z nich, ale "slyším" je vlastně od toho aha momentu stejně, není v tom to objevování dosud ukrytých zákoutí jako třeba u Yes. A jejich systém komponování, nahrávání a přístup ke koncertování je vlastně dost extrémní a svérázný...