Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Dojmy z koncertov

Judith - 10.03.2024 15:07:40 #

Meshuggah 8. března 2024, Forum Karlín, Praha Při přemýšlení, jakým tuzemským zážitkem si zpestřit čekání na letní sezónu (v červnu se chystám do Budapešti na Tool a v červenci pravděpodobně opět na Summer Fog Fest do Katowic), jsem se rozhodovala mezi Meshuggah a Enslaved, kteří v Praze hrají 18. března. Volba padla na skupinu, která mě zajímá déle - s nutností zařídit si nocleh souvisí potřeba plánovat více dopředu a nebyla jsem si jistá, jestli moje zimní romance s Enslaved bude ještě v březnu vůbec aktuální.  V karlínské hale jsem byla poprvé a je to velmi zajímavý, příjemný prostor. Začátek akce byl ohlášen na 18. hodinu se dvěma předkapelami, Mantar a The Halo Effect. Dorazila jsem pár minut před osmou a ještě hráli první z nich. Atmosféra v dosud jen zpola zaplněném sále byla báječná, okamžitě mě vtáhla. Mimo jiné se mi znovu potvrdilo, že metalové publikum je to nejmilejší a také nejvoňavější vůbec, pobývat zde bylo opravdu příjemné. Většina diváků ve věku kolem třicítky, vrstevníků v sále hlavní hvězdy věru mnoho neměly. Na tričkách většinou loga, která neumím ani přečíst, potěšil mě muž v mikině Pink Floyd. Zaujal asi nejvíc vousáč ve skládané vlněné sukni a pruhovaných podkolenkách s lebkami. Na tričku měl tisk, který vypadal jako dětská kresba pastelkami: kostrbaté prasátko a neumělý nápis tiskacím HEAVY METAL. Jedna slečna měla zase kabelku ve tvaru rakve. Dost diváků ale vypadalo úplně obyčejně, žádné řetězy a hřeby, nebo jen velmi sporadicky, taky jsem snad neviděla jedinou džísku - tohle je zkrátka trochu jiný metal. Když jsem se o pauze mezi předkapelami propracovala víc dopředu, narazila jsem postupně na tři hloučky, kde se lidi navzájem hladili po zádech a jakoby si tam něco ukazovali, tak nevím, zda to mělo nějakou návaznost na předešlé dění, o které jsem přišla. Mantar je dvojice z Hamburku, kytara a bicí. Hlásí se dle svých slov k raným Melvins, Motorhead či Darkthrone. Řezali do toho fest, ale znělo to zajímavě. Doma jsem si pouštěla jejich aktuální album a pro soustředěný poslech to pro mě úplně není, ale naživo působili opravdu dobře, bavili mě víc než druzí The Halo Effect. To je švédská banda starých pardálů s geometricky vykrajovanými kytarami, kteří nejvíc těžili z energické hry svého bubeníka a jinak prostě jen dělali randál, ani jeden z kytaristů neměl moc práce pro levou ruku na hmatníku. O přestávce jsem prohodila pár slov s chlapíkem, který třímal tři jejich vinyly (černozelenou grafiku měli pěknou i na scéně), takže něco na nich asi bude, ale mně se to neukázalo. Byli velmi kontaktní, během setu házeli zářivé úsměvy, roztleskávali publikum, zpěvák měl několik dlouhých proslovů... Zpíval zvláštním syčivě řezavým způsobem, slova mu vcelku bylo rozumět, nevím, jak to lépe popsat. Společně s prostoji při obměnách scény to byla celkem nuda. Na scéně bylo vše připraveno předem a postupně se jen odnášelo a odváželo (první bubeník hrál po straně, druhé a třetí bicí byly uprostřed za sebou), takže vznikal větší a větší prostor pro hlavní hvězdy. Jako zajímavý fenomén metalových akcí se mi začínají jevit reprodukované hudební předěly - když jsem byla v květnu na Ne Obliviscaris, pouštěli tam o pauzách mix, z něhož si jasně pamatuju Toto, tady ihned po doznění potlesku pro první předkapelu spustila Enya: Orinoco Flow a těsně před nástupem Meshuggah setmělému, napumpovanému a teď již zcela plnému sálu organizátoři předložili Careless Whispers George Michalea. Na progrockových akcích slýchám spíš mezihry tón v tónu, tady se zjevně sázelo na kontrast a ten nemohl být větší.  Místo sáhodlouhého popisování odkážu na video reportáž na Instagramu - mezi záběry se dá posouvat klikáním na bílé šipečky po stranách, na mobilu přímo klepnutím na obrazovku, je zde průřez celým večerem. Hlavní hvězdy nastupují až v polovině přehledu, v reálu bylo už pěkných pár minut po deváté. Stejně jako jsem se snad až příliš vyčerpala podrobným líčením méně důležité části večera, i na místě už mi mnoho pozornosti a energie nezbývalo. Navíc mi dělala dost zle světelná show, která zahrnovala prudké střídání a reflektory obrácené do publika, takže jsem se záhy uchýlila pod boční ochoz (z hlediska zvuku to příliš nevadilo, reproduktory prostor ovládaly velkoryse) a poté dozadu.  Barevné mihotání z této perspektivy oživovalo obří barevnou chobotnici za muzikanty, lehounce se vlnila, do toho nesmlouvavé, vydatné, a přece jaksi úsporné bicí, hradba odsekávaných akordů a slabik v podání čtyř stínových siluet... byla to velká paráda, jen kdybych toho po dni stráveném na cestě a všech těch prostojích neměla už plné kecky. Tak doslova, že jsem druhý den ráno na jedné z nich našla prasklinu - moje milované (a jediné) zimní boty, které sloužily přes deset let, si vybraly skutečně velkolepý způsob odchodu ze světa. Budiž jim připsáno ke cti, že praskly tak šikovně, že jsem v nich v pohodě dojela a došlapala v sobotu domů. Z Meshuggah jsem tedy nakonec viděla nějakých čtyřicet minut, pak jsem se prostě sebrala a odešla, ale zážitek z koncertu mám a cesty nelituju. I když z velké části též kvůli setkání po roce a půl s kamarádkou ze studií, u níž v Praze pravidelně nocuju a která zažila před Vánoci velmi zblízka střílení na Filozofické fakultě. Její podrobné líčení (plus sto padesát dalších věcí, které jsme musely nutně probrat) ve mně po návratu pracovalo intenzivněji než všechen metal světa, ale postupně se mi vylupuje i estetický zážitek a pocit, že to bylo fakt dobrý a stálo to za to, byť jen na chvíli.