Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Zvláštní hudební zážitky

Judith - 16.12.2022 17:20:36 #

No, tak tedy můj příspěvek k tématu "co se mnou udělala hudba". Sedmadvacátého května jsem se probudila a sice mě bolel celý člověk a pískalo mi v uších, ale jinak jsem měla velice dobrou náladu a spoustu energie. Další dny to neustávalo, naopak přidaly se další věci. Dojela jsem domů, pustila si Out of the Blue a zjistila, že najednou slyším celé zvukové vrstvy, které tam předtím "nebyly". Opakovalo se to u dalších nahrávek a brzy jsem si všimla, že hudbě nejen líp rozumím (později jsem měla několikatýdenní období, kdy se mi při poslechu jakoby zesilovaly některé nástroje, přicházelo to zkraje úplně nečekaně a vždycky jsem se při tom fyzicky otřepala, jako by mi někdo házel ledové kostky za krk), ale taky se mi naráz a naplno vrátila radost z prožívání hudby, taková ta úplně čirá, jakou má člověk v sedmnácti a o které jsem si nemyslela, že ji ještě někdy zažiju. Taky se mi úplně resetoval systém, pokud jde o způsob, jak se mi hudba ukazuje - vždycky jsem viděla obrazy, někdy celý příběh, někdy jenom tvary a barvy, ale vždycky to bylo (vnitřně) vizuální. Tohle úplně zhaslo, zbyla jenom měkounká, hebká tma a velmi zlehka se tam něco pohybovalo, spíš jen jako vědomí polohy vůči nějakému okolí, které tam ale žádné nebylo, nemělo to vůbec hranice, jen kam dosáhla pozornost. Ještě teď mám vesměs pohybové asociace, když něco poslouchám. Popadla mě strašná žravost, pokud jde o poslouchání, našla jsem spoustu nových úžasných věcí (hádejte kde) a znovuobjevila (nebo taky ne) pár starých lásek. Dneska už to beru víc sportovně, ale zkraje pro mě bylo opravdu důležité, že mě ty věci oslovily, že se to vrátilo. Pořád ještě nahazuju jednotlivé okruhy a koukám, co ten systém všechno umí, ale celkově už si to sedlo a ten prožitek krásy nemizí. Svoji hudební historii už jsem celkem podrobně rozepsala v recenzích - pravda je, že jsem někdy po roce 2000 prostě přestala hudbu poslouchat, přestala mě oslovovat a bavit a když jsem to záměrně zkusila (tvrdší žánry, rafinovanější laskominy), nebylo to ono. Nebyla jsem ani schopná napsat víc než pár řádků, prostě to nefungovalo. Měla jsem jiné koníčky, prožívala jiné věci, můžu říct, že ta ztráta citlivosti a radosti byla omezená specificky na hudbu. Zkraje roku 2019 jsem si začala znovu pouštět Marillion, bylo to hezké, ale ve srovnání s tím, co od sebe znám teď, to bylo tak na dvacet procent, jako koukat se na obraz zdálky a přes špinavé sklo. Co se tedy stalo šestadvacátého května? Vyrazila jsem do Prahy na Dream Theater a vlivem okolností (z nichž bych vyzdvihla kromě vítaného narušení zasedacího pořádku, jaké na plochu vnesl Devin Townsend, ještě jakéhosi Oldu nebo Ondru z Plzně, který mě vzal kolem ramen a velice důrazně mi vyložil, že musím stát přesně tady, protože něco uvidím a bude to moc důležité; pak zmizel) se ocitla pár metrů pod reproduktorem. Zvuková vlna mi málem podrazila nohy. Věděla jsem, jaký je setlist, věděla jsem vlastně přesně, co se bude hrát (a že se to bude hrát přesně) a možná to mi umožnilo se do toho dění úplně ponořit a prostě to nechat proběhnout. Jasně si pamatuju maximálně tak první refrén Aliena - během pěti minut jsem se ocitla v transu. Už jsem to svého času párkrát zažila, i když ne přímo u hudby - svět se tak nějak zakulatí, zpomalí, zostří, ale zároveň je člověk v nějaké bublině, doléhá to k němu zdálky a všechno ubíhá strašně rychle. Ministry of Lost Souls měla tak třikrát pět vteřin, víc prostě ne, a celé to trvalo čtvrthodinu, maximálně osmnáct minut - byla jsem v upřímném šoku, že je konec, nechápala jsem, kam se ty dvě hodiny poděly. Pamatuju si jenom věci, které jsem si racionálně myslela, a moc jich teda nebylo, jako třeba "doufám, že dá někdo video na YouTube, abych aspoň kousek viděla!" - poněvadž jsem měla vesměs zavřené oči, trochu jsem tancovala a chvílemi se prostě jen třásla, při A View úplně neovladatelně a strašně rychle, nevěřila bych, že tohle vůbec dokážu. Když jsem se dostala do postele (mám kamarádku v Holešovicích), víc než půl hodiny jsem se třásla tak, že mi cvakaly zuby, nešlo s tím vůbec nic dělat. Byla jsem úplně vyčerpaná a vybitá. A pak jsem se druhý den probudila a měla jsem nějak dobrou náladu... Pro tohle jaro to všechno začalo tím, že jsem si poslechla Awaken the Master a měla jsem pocit, že se děje něco důležitého. Tyhle pocity mívám a už vím, že vždycky něco znamenají, ale co přesně to bude, to je pokaždé záhada. Vím, že z hlediska všehomíra jsou Dream Theater poslední dvě desetiletí prostě průměrná kapela, a jestli to příště zase podělají, budu první, kdo jim... vyčiní, ale pro tenhle zážitek, pro mě, to asi prostě museli být oni, přesně ta jejich přepjatost, překomplikovanost a energie. Jsem fakt ráda, že to po Octavariu nezabalili, i když to byl asi nejlepší moment, kdy to mohli udělat relativně se ctí. Vím, že cesta vede pořád dál, člověk některé věci objevuje a jiné nechává za sebou. Před rokem bych si klepala na čelo, kdyby mi někdo řekl, že budu do hudby zase takhle ponořená, bude mě takhle bavit a bude mi dávat takový smysl. Baví mě vlastně nejvíc, že člověk fakt nikdy neví. Sdílela jsem od té doby tohle všechno (i s osobnějšími souvislostmi) se spoustou lidí, ale nikdo z nich nedokázal pobrat ten hudební rozměr, koukali na mě divně, jako že ...tohle s tebou udělala nějaká písnička? To není možný!!! Nehledám vysvětlení, nepotřebuju potvrzení, ale fakt mě zajímá, jestli jsem tak divná, když se mnou nějaká písnička udělala tohle? Už to pomalu slábne, nemívám už tak často momenty, kdy se musím u poslechu zastavit přemožená pocitem, že mi někdo ukazuje nějaké zásadní tajemství vesmíru, nebo kdy do čtyř ráno nespím, protože prostě vibruju energií z něčeho, co jsem si pustila v sedm večer... Vlasy taky dorůstají (v létě jsem si přejela hlavu strojkem, bylo toho všeho prostě naráz moc, ne tak ještě mít u toho vlasy, to už bych fakt nedala), pomalu to klesá do vzpomínky. Těší mě, že ji můžu sdílet. A jsem jinak fakt úplně normální a obyčejná, v podstatě nudná osoba :)