Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Hranice hudby

Judith - 03.02.2023 18:30:40 #

Antony, už to vidím - ty nerozlišuješ artefakt a estetický objekt. Já jsem v tomhle školená trochu jinak. Je pravda, že v literatuře se komunikační aspekt hodně odvíjí od komunikační funkce jazyka, tam se umělecký text většinou vymezoval jako komunikát se specifickým "nepraktickým" záměrem, že by to komunikát vůbec nebyl, to nikoho moc nenapadlo. Nicméně pojetí, které mi dává smysl, říká, že artefakt jako materiálně fixovaný tvar není (celé) dílo. A nejde o rozdíl mezi partiturou a provedením nebo libretem a inscenací, týká se to třeba i obrazů. Obraz je artefakt, ne dílo. Dílo může existovat jenom v lidské hlavě (srdci, etc.) a zkušenosti nebo spíš jenom skrze ně, aspoň pro nás pozemšťany (blíže dále). Ty na to v podstatě narážíš na té straně tvůrce - že autor dává "něčemu" tvar. Že nějak vnímá, jestli "je to teď ono", to, co chce ztvárnit. Potud jsme se myslím shodli. Takže svým způsobem dílo existuje předtím, než mu autor ten fixovaný tvar dá - takhle vězni skládali básně a nosili je v sobě i velmi dlouho, než měli příležitost je "dostat ze sebe". Dílo je na svém materiálním tvaru do jisté míry nezávislé - kdybys teď zničil všechny kopie nějaké knihy nebo notového záznamu, to dílo nepřestane existovat, pokud ho někdo zná. Můžeme z toho dedukovat (což už je trochu tenký led, ale v tomhle bodě myslím taky nejsme v rozporu), že autor to dílo chytá odněkud mimo sebe, že je to otázka inspirace, nějakého vnuknutí... Tom Waits prý jednou na dálnici dostal nápad na melodii, neměl si ji jak zapsat a byl z toho nervózní. Tak se podíval do nebe a řekl: "Copak nevidíš, že řídím? Jestli chceš existovat, přijď, až budu mít čas se ti věnovat. Nebo si najdi někoho jiného. Běž otravovat Cohena." Něco prostě chce existovat a k tomu potřebuje nás lidi, protože přes všechny nedostatky a nectnosti my žijeme, máme smysly, občas i rozum a ducha a tak dále. A tohle se netýká jenom umění, ale i různých hodnot. Tohle je takové moje osobní patetické přesvědčení (že třeba krása a láska potřebují, aby je někdo vnímal), ale nejsem myslím jediná, kdo to vidí podobně. To už je snad někde v evangeliích, že v lidském srdci stejně jako ve světě probíhá zápas mezi dobrem a zlem. Já jsem starý pohan, ale s tímhle nemám problém, vidíme to nakonec dneska všude kolem (a samozřejmě se pro největší prasárny zneužívá "dobro" a ideály, kdo by zneužíval něco špatného, že). Erich Fromm píše koukám něco podobného o tom dobru a zlu. Pro mě ta komunikace k dílu patří právě proto, že dílo není jenom autorovo, že je to něco víc. Komunikace ne ve smyslu vzájemného dialogu mezi autorem a divákem, ale jako předání nějakého sdělení, které divák nebo posluchač přijme, porozumí mu - v literatuře se tomu říká konkretizace a právě tím procesem se z artefaktu stává estetický objekt (a teprve všechno dohromady je to dílo). K dílu máme vlastně vždycky jenom nepřímý přístup, ale dá se to na dostatečně reprezentativním vzorku vysledovat, že na spoustě věcí se lidi opravdu shodnou, hlavně když mají společné kulturní zázemí. Smyslem není to, aby posluchač autorovi nebo interpretovi zatleskal nebo aby si ho přímo zbožštil (velká chyba), ale aby přijal sdělení a nějak ho přetavil ve svém vnímání, nechal ho zase rozpustit do světa a do života... ona je v celém tom procesu mimo jiné navázaná určitá energie a ta lidem nedovolí nechat to jenom tak. Na koncertě si všichni společně zadupou a zahulákají a je to, o to tady jde. I doma v soukromí to člověka vždycky nějak ovlivní, zasáhne. Nebo ne vždycky... Literární věda rozpracovává (velice opatrně, ono už to moc zavání reálným životem a to je pro akademiky ee) koncept "oslovení" - ten moment, kdy to čtenáře nebo diváka "chytne"... a to každý zná, každý jinak, ale všichni nějak víme, o čem je řeč, a poznáme, když to přijde. Taky tak trochu shůry jako dar, nijak to nevynutíš, můžeš tomu jen vytvořit lepší nebo horší podmínky. Nebo koncept "živosti" - čím to, že nějaké dílo v určitém období má schopnost oslovovat ve větší míře posluchače, může tuto schopnost ztratit a po čase opět získat, jeho význam se aktualizuje (třeba Máchův Máj začal být vlastně "živý" až dlouho po vydání, jeho současníci ho nepobrali). Uvědomuju si, že se nevěnuju všem bodům, které nadhazuješ, ale nechci to už dál komplikovat (třeba ten "akt zveřejnění" mám z Miroslava Červenky, vynikající chytrá studie). Budu považovat za dobrý výsledek, když se shodneme, na čem všem se neshodneme :D