Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Hranice hudby

Antony - 04.02.2023 15:37:24 #

U všech teoretických prací o umění vyvstávají otazníky. Jejich pisatelé často vedeni záměrem zorganizovat nezorganizovatelné se uchylují k vytváření systémových novotvarů, jen aby jim to do sebe pěkně zapadalo. Spolehlivě funguje jedna věc - podrobit je kritickému myšlení. Neexistuje kánon, který by tomu nepodléhal. Velice rychle se ukáže, co z hlásaných pravd obstojí a co byla jen spekulace. obrovsky široké a nekonečné téma. Úhelným kamenem každé teorie je její ověření v praxi. Pokud se sebeušlechtilejší myšlenka ukáže být v realitě nepravdivá, je třeba to přiznat. Krásný příklad: "Obraz je artefakt, ne dílo. Dílo může existovat jenom v lidské hlavě..." Chtěl jsem tuto ideu ověřit v praxi a ukázalo se, že místo toho uhýbáš do další neprokazatelné teorie. Chci zdůraznit, že pokud se teoretický vzor nedá doložit praktickým příkladem, je jako vzor zcela nefunkční. A jeho použití jako vzoru je bezcenné. "Obraz jsem zvolila jako analogický příklad." Nikoli, taková analogie neexistuje. Stejně tak ve větším pan Mukařovský. Něco od něj funguje, něco vůbec, v oblasti teoretického mudrování o estetice literatury však stále přežívá. Také jeho další zprostředkované výklady bývají ještě více matoucí, než je on sám. Například "v literatuře se tomu říká konkretizace a právě tím procesem se z artefaktu stává estetický objekt (a teprve všechno dohromady je to dílo)." mne vede k přesvědčení, že ten, kdo se motá v artefaktu a estetickém objekty jsi ty. Omlouvá tě fixace na literaturu, na text (komunikát), jehož specifickým prismatem vnímáš hudbu. Chce to větší odstup a zamýšlet se nad uměním. Ostatně i Mukařovský sám sebe omezil literaturou, do jiných oblastí jeho teorie neproniknuly a nesetkal jsem se s tím, že by například v hudební estetice byly jeho teze uplatňovány (tím nevylučuji, že se o to někdo nepokusil). Z uměnovědních teoretiků si nejvíce vážím těch, kteří si jsou vědomi, jak jde o abstraktní a obtížně definovatelnou kategorii, nadto ryze subjektivně vnímanou. Těch, kteří jsou opatrní v definicích a neuchylují se ke kategoricky stanoveným konstrukcím. Tam pak hrozí, že tyto konstrukce někdo vezme dogmaticky jako pracovní nástroj a bude s nimi razit cestu jediné pravdy. Dílo nepotřebuje být vnímáno, aby bylo "uskutečněno". Uskutečněno je předtím a obsahuje již tím v sobě současně všechny aspekty funkcí artefaktu i estetického objektu. Tak jako židle nepřestane být židlí, když na ní zrovna někdo nesedí, je dílo uskutečněným dílem i v okamžiku, kdy jej nikdo nevnímá. Důležitá je jeho schopnost tuto funkci poskytnout. Zda ji někdo využije, to je následný a funkčně oddělený krok. Jak já říkám, bonus nepodstatný pro jeho existenci. "proč je vůbec důležité o tom mluvit?" Divná otázka. Od komunikátové profesionálky obzvlášť. Na to mohu říct jen: Důležité je mluvit (vést dialog) o všem. "Mě zajímá ten komunikační rozměr, protože má dopady pro výuku - zajímá mě, jak učit literaturu..." Myslím, že v tomhle je zakopaný pes (miluju tento morbidní frazém:)). Že právě tohle je důvod, proč se v tématu míjíme, i když zdánlivě hovoříme o tomtéž. A nyní už chápu, proč tam pořád máš potřebu cpát sem tu komunikaci. Akcentování edukační role umění popírá jeho vlastní definici. Pak jsme skutečně v paralelních vesmírech. Když to přeženu ad absurdum (což dělám jen pro zvýraznění odlišností), tak dobrou literaturu píše jenom ten, kdo ovládá skvěle gramatiku, hodnotné obrazy maluje jen ten, kdo drží předpisově štětec, a nejlepší hudbu píšou konzervatoristé. Zjednodušeně dodám, že (v rámci tohoto tématu) je mi role vzdělání v umění celkem ukradená, ta není snad ani terciální. Stejně jako role umění ve vzdělávání. Souhlasím zcela s tím, že hledám "spíš jakési minimální, absolutně nezbytné jádro". Ano, takto moje myšlení pracuje, abych se měl ve svých úvahách o co opřít, od čeho začít. Bez pevného bodu ve vesmíru to nejde. I kdyby to mělo být prosté "Vím, že nic nevím, nebo "Myslím, tedy jsem". V tomhle jsem tak trochu nihilista. Ale zcela nesouhlasím s tím, že to funguje dobře jen v teoretické rovině. Právě na tu návaznost na praktickou stránku, na reálnou pravdivost, se soustředím v maximální možné míře. Jako autor a vnímatel jsem schopen proces vzniku a existence uměleckého díla vidět z obou stran a to mi dovoluje si teorii ověřovat v praxi. Kladení otázek sám sobě, nahlížení problematiky z nezměrného množství různých aspektů, to je princip mých úvah, než své teorie zveřejním. Myslím, že jsem výše prokázal praktickou nefunkčnost tvých teoretických závěrů. Všímám si toho ne proto, abych tě nachytal, ale jedině proto, že jsem tak vycvičený ze svých perpetuálních korekcí vlastních myšlenek. Taky zdaleka všechno nemám z knížek, a taky zdaleka všechno, co je v knížkách nekriticky nepřijímám. Je to jen impuls, nic víc. O to jsem raději, když u někoho narazím na úvahu, s níž koreluji. U lidí daleko zkušenějších a v problematice obeznalejších než já. Někdy je dobře vědět, že ačkoli originál, tak ne mimo. S posledním odstavcem se ztotožňuji absolutně. Akorát mi přijde jako k nějakému jinému tématu.