Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Když muzikant promluví - citáty a myšlenky

Judith - 11.02.2023 01:54:45 #

David Byrne: Jak architektura napomohla vývoji hudby - druhá polovina přednášky (odkaz níže) Změnu přineslo toto: rádio a mikrofon. Mikrofony umožnily zpěvákům, hudebníkům a skladatelům kompletně změnit typ hudby, jaký psali. Zpěváci jako Frank Sinatra mohli najednou dělat věci, které by bez mikrofonu byly nemyslitelné, a další zpěváci po něm šli ještě dál, najednou vám šeptají přímo do ucha a účinek je elektrizující. Živá a nahrávaná hudba se rozrůznily. Tady máme diskotéku a jukebox, máme tu bar, a najednou nepotřebujete živou kapelu, nemusí tam být žádní hudebníci, ozvučení (sound system) je mnohem lepší, a tak začala vznikat hudba přímo pro tyto podmínky. Stejně jako u jazzu tanečníci mají rádi určité sekce a jejich opakování, takže se v počátcích hip-hopu začal používat loop. Udělali se slovy totéž co jazzoví hráči s melodií. Vznikl nový druh hudby. Masová obliba živých vystoupení přinesla prostředí, které je akusticky patrně nejhorší na celé zemi: sportovní stadiony. Hudebníci, kteří se v tomto prostoru ocitli, dělali, co mohli - což je středně rychlá balada. Zrodil se arena rock (v podkresu U2: I Still Haven't Found...). Zní to mohutně, je to spíš sociální situace než hudební, a v tomhle kontextu tato hudba funguje dokonale. Jedním z nových prostředí pro hudbu je automobil. Spoustu věcí byste si doma nepustili, ale v autě zní skvěle. Obrovské frekvenční spektrum, hodně basů, nějaké výšky a hlas zní uprostřed. Je to hudba, kterou můžete sdílet s okolím. Dalším novým "koncertním sálem" (venue) je osobní MP3 přehrávač. V některých ohledech je jako Carnegie Hall, protože můžete slyšet každý detail. V jiných funguje jako africká hudba - potřebujete souvislou hlasitost. Hodně hudby, která dnes vzniká, je psáno pro tento druh přehrávačů, pro individuální poslech, kde můžete slyšet detaily, ale dynamika se tolik nemění. Zeptal jsem se tedy sám sebe: Je tohle nějaký model pro kreativitu, tyto adaptace, které jako hudebníci děláme? Děje se to i jinde? Podle Davida Attenborougha a dalších totéž dělají ptáci. U druhů žijících v hustých porostech je zpěv vysoký, pronikavý, krátký a repetitivní, a druhy žijící na zemi mají volání hlubší (low-pitched), takže se tolik nezkresluje, jak poskakují. Ptáci v savaně mají bzučivý tón - je to energeticky nejúspornější a nejvíc praktický způsob, jak přenést zvuk daným prostorem. Je to tedy tak, že děláme hudbu - minimálně po formální stránce - s ohledem na to, aby co nejlépe odpovídala danému prostoru a kontextu, stejně jako děláme umění pro zdi v galeriích a software pro existující operační systémy? Myslím, že ano. Je to evoluční a adaptační přístup. Ale potěšení, vášeň a radost jsou stále přítomné. Tohle je opačný způsob vidění věcí, než jaký nabízí tradiční romantické pojetí. To říká, že nejprve přichází vášeň a pak výlev emocí a pak se to nějak zformuje v určitý tvar. A já říkám, dobře, ta vášeň je pořád tady, ale prostředek (vessel) je instinktivně volen už na začátku. Od počátku nějak víme, kam tato naše vášeň směřuje. do jakého kontextu. Tento střet perspektiv je svým způsobem zajímavý a mohl by vysvětlovat, proč se někteří lidé rozhodují v rozporu se svými nejlepšími zájmy. Když slyšíme něco, co zní upřímně, neučesaně, máme za to, že je to autentické, vychází to přímo z nitra. Taková hudba má větší šanci na úspěch - a tento vzorec se dá kopírovat. Řekl bych, že vášeň a radost se navzájem nevylučují. Možná je čas uvědomit si, že jsme jako ptáci. Adaptujeme se na podmínky a pořád je v tom radost, i když forma se mění.